Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.07.2011, sp. zn. 29 Cdo 1645/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1645.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1645.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1645/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce úpadce Ing. Mgr. J. P., ThBc., zastoupeného Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzánova 1/1615, PSČ 110 00, s adresou pro doručování zásilek Brno, Bratislavská 12, PSČ 602 00, proti žalované H. N. (dříve T.), zastoupené JUDr. Antonínem Zelinkou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Jizerou 277, PSČ 512 43, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 57/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 202/2009 – 410, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 29.940 Kč, do rukou jeho právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2009, č. j. 39 Cm 57/2006 – 363, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 12. září 2001, č. j. Sm 482/2000 – 37 tak, že jej ponechal v platnosti. Přitom šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí ze dne 21. ledna 2004, č. j. 9 Cmo 440/2002 – 94 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 29 Odo 347/2005 – 129. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná, která ve včas podaných námitkách namítala nedostatek svobody vůle při podpisu směnky a nedostatek kauzy směnky, neunesla důkazní břemeno ohledně první z námitek a námitku tak shledal nedůvodnou. Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval opakovaně, když odvolací soud, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, jeho předchozí rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, zaměřit se v dalším řízení na to, zda žalovaná předložila, či označila, důkaz k tvrzení, že směnka, ze které se žalobce domáhá zaplacení (dále jen „směnka“), nemá kauzu. Pokud tomu tak dosud nebylo, byl soud prvního stupně povinen, v souladu s ustanovením §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), žalovanou poučit o tom, že takový důkaz dosud nenavrhla, vyzvat ji, aby tak učinila a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy; to soud prvního stupně v dalším řízení učinil. Se závěrem soudu prvního stupně podle kterého žalovaná prokázala neexistenci kauzy směnky, neboť prokázala, že mezi ní a žalobcem neexistoval žádný právní vztah, na jehož základě by bylo možné požadovat plnění ze směnky, přesněji, který by byl (mohl být) důvodem jejího vystavení, se odvolací soud neztotožnil. Zastává názor, že soud prvního stupně opomenul zhodnotit nespornou skutkovou okolnost, a to, že žalovaná v inkriminované době bydlela spolu s dcerou a dalšími dvěma osobami v areálu Liptov (v areálu v nájmu žalobce), tedy nesporně areál užívala. Tato skutečnost podle odvolacího soudu vyšla zcela jednoznačně v řízení najevo. Rovněž tak vyšlo najevo, že žalovaná žalobci za užívání areálu včetně příslušných poplatků (služby spojené s užíváním) nic neplatila. Žalobce tvrdil, že žalovaná v areálu podnikala; odvolací soud shledal nepochybným, že areál užívala pro sebe, svou dceru a další dvě osoby a předpokládal, že tak činila po dohodě s nájemcem – žalobcem. S názorem soudu prvního stupně, že mezi účastníky neexistoval žádný právní vztah, se tak odvolací soud neztotožnil, naopak shledal zřejmým, že soud prvního stupně ke zjištěním, zakládajícím takový právní vztah, tak jak vyšla v řízení najevo, nepřihlédl. Uvedený právní vztah založil závazek žalované k úhradě za užívání areálu včetně příslušných plateb za služby spojené s užíváním. Žalovaná v řízení netvrdila, a to ani po poučení daném ji soudem prvního stupně, že by žalobci cokoli platila. Za výše uvedené důkazní situace odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno námitky nedostatku kauzy směnky. Je-li nesporné, že mezi účastníky existoval právní vztah, jehož předmětem bylo užívání areálu v nájmu žalobce žalovanou, přičemž žalovaná netvrdila (tím méně prokazovala), že by žalobci za užívání areálu platila (jakoukoli částku do výše nákladů spojených s užíváním objektu), nemůže být důvodnou námitka neexistence (zániku) kauzy směnky. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží na žalované, povinné ze směnečného platebního rozkazu. Zatímco tedy žalobce svůj nárok předložením směnky prokázal, žalovaná se povinnosti ze směnečného platebního rozkazu neubránila. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že tím, že společně s dcerou a dalšími dvěma osobami bydlela v areálu Liptov, který měl v nájmu žalobce, aniž mu cokoliv za pobyt platila, založila mezi účastníky právní vztah a tím i kauzu směnky. Závěr odvolacího soudu dle dovolatelky nemá oporu v provedených důkazech a ani ve skutkových tvrzeních, když i žalobce v průběhu řízení důvod vystavení směnky měnil. Nejprve tvrdil, že vzešla z půjčky, posléze tvrdil, že směnka měla krýt jeho dluh na nájemném, avšak rozhodně jeho výpověď a i ostatní důkazy „zcela absentují“ od závěru odvolacího soudu, že by její samotný pobyt založil směnečnou dohodu předcházející vystavení směnky. Výši směnečného peníze dovolatelka považuje za neekvivalentní hodnotě krátkodobého užívání areálu, přičemž odvolací soud ponechal bez povšimnutí důkazy o tom, že měla v době pobytu žalobce mimo republiku areál opatrovat, tedy být pro žalobce činná, což on sám prokazoval dopisem ze dne 25. září 1997 (č. l. 185), v němž žádal město Horní Planá o povolení podnájmu a žalovanou označil jako „provozní, která se ve své funkci osvědčila“. Existence kauzy směnky tak nemůže v úvaze odvolacího soudu obstát, když z důkazů je dle mínění dovolatelky nesporné, že ji ani účastníci v této podobě neměli na mysli. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve spojení i s nesprávným právním posouzením právního vztahu mezi účastníky, z něhož směnka měla vzejít. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí a před rozhodnutím odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako bezdůvodné odmítl. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. I když dovolatelka označila za dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (a vady řízení), v odůvodnění dovolání zpochybňuje skutkové zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) odvolacího soudu, že existovala kauza směnky, spočívající v tom, že spolu s dalšími osobami užívala areál Liptov, který měl žalobce v nájmu, když tvrdí, že tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedených důkazech a ani ve skutkových tvrzeních, přičemž soud k některým provedeným důkazům nepřihlédl. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není přitom významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože - soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo, - soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, - v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor nebo - výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 858 s. 1067). Dovolatelka, jak patrno ze shora uvedeného, namítá proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu především to, že z výpovědi žalobce a dalších provedených důkazů nevyplynulo, že by její samotný pobyt v areálu Liptov založil směnečnou dohodu mezi ní a žalovaným. Při vyvracení tohoto závěru se však omezuje na tvrzení, že důvodem jejího pobytu bylo, že měla areál v nepřítomnosti žalobce opatrovat, což podle jejího závěru vyplynulo z dopisu žalobce městu Horní Planá. Toto tvrzení však by mohlo odůvodňovat pobyt žalované, případně i její dcery, v areálu, nikoli však již pobyt dalších osob, jejichž přítomnost v areálu žalovaná nijak neodůvodňuje. Uvedená námitka proto není způsobilá zvrátit závěry odvolacího soudu ohledně kauzy směnky. Na tomto závěru ničeho nemění ani to, že se odvolací soud výslovně nevypořádal s důkazem dopisem žalobce městu Horní Planá, neboť za situace, kdy žalovaná založila dovolací námitky na tom, že v areálu pobývala z důvodu jeho „opatrování“ aniž jakkoli vysvětlovala důvod pobytu dalších dvou osob, nebyl uvedený důkaz způsobilý závěry odvolacího soudu zvrátit. Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5 a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 49.300,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 24.650,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 24.950,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 22.990,-Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 29.940 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu. V Brně dne 28. července 2011 doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2011
Spisová značka:29 Cdo 1645/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1645.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Směnky
Dotčené předpisy:§243b odst. 2 o. s. ř.
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25