ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2031.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2031/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně DOREA, s. r. o. , se sídlem v Liberci, 8. března 12a, identifikační číslo osoby 62739689, zastoupené Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem, se sídlem v Liberci 13, 8. března 12, PSČ 460 01, proti žalované KONKURSNÍ v. o. s. , se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, identifikační číslo osoby 25417959, jako insolvenční správkyni dlužnice LITES, a. s., identifikační číslo osoby 44569955, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/02, PSČ 460 02, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 9/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 15 Cmo 256/2009-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 15 Cmo 256/2009-149, se ve věci samé v měnícím výroku I. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. 44 Cm 9/2008-128, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti insolvenční správkyni dlužnice LITES, a. s. domáhala vyloučení specifikovaných strojů (dále jen „stroje“) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (výrok první), určení, že tyto stroje jsou jejím vlastnictvím (výrok druhý), a vydání strojů (výrok třetí), jakož i vzájemnou žalobu, kterou se insolvenční správkyně proti žalobkyni domáhala určení, že nájemní smlouva č. 1/07 ze dne 26. července 2007 (dále též jen „nájemní smlouva č. 1/07“) je neúčinným právním úkonem (výrok čtvrtý), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pátý až sedmý).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Kupními smlouvami z 31. května 2003 a z 19. září 2003 pozdější dlužnice prodala stroje žalobkyni.
2/ Nájemními smlouvami z 31. května 2003 a z 19. září 2003 ve znění dodatků žalobkyně pronajala stroje pozdější dlužnici, přičemž v článku V. obou nájemních smluv byl určen způsob zápočtu nájemného na kupní cenu strojů s tím, že „po snížení ceny na nulu“ má nájemkyně právo stroje nabýt do vlastnictví prohlášením učiněným vůči pronajímatelce.
3/ Dne 26. července 2007 uzavřela žalobkyně s pozdější dlužnicí nájemní smlouvu č. 1/07, jež podle článku I. měla nahradit nájemní smlouvy ze dne 31. května 2003 a 19. září 2003, kterou opětovně pronajala stroje pozdější dlužnici, aniž by však bylo ujednáno, že nájemkyně je oprávněna stroje nabýt do svého vlastnictví. Tuto smlouvu za pozdější dlužnici podepsal Ing. J. K. jako místopředseda představenstva.
4/ Pozdější dlužnice dne 6. března 2008 žalobkyni adresovala písemné prohlášení o vlastnictví ve smyslu čl. V. nájemních smluv z 31. května 2003 a z 19. září 2003 (dále jen „prohlášení o vlastnictví“), podle něhož měla stroje nabýt do vlastnictví dnem doručení prohlášení. Prohlášení, které za pozdější dlužnici podepsal Ing. J. K. jako generální ředitel, bylo žalobkyni doručeno dne 10. března 2008.
5/ Způsob jednání jménem pozdější dlužnice byl v době od 10. prosince 1996 do 10. října 2007 upraven tak, že za představenstvo jednají navenek jménem společnosti buď předseda, nebo místopředseda a jeden člen představenstva, anebo samostatně jeden člen představenstva, který byl k tomu představenstvem písemně pověřen. V případě, že zákon nevyžaduje jiné pověření, postačuje pověření uvedené v zápisu ze zasedání představenstva. Všichni se podepisují tak, že k názvu společnosti či otisku razítka společnosti připojí svůj podpis s uvedením jména a funkce.
6/ Současný předseda představenstva dlužnice Ing. J. K. v době od 17. srpna 2006 do 10. října 2007 zastával funkci místopředsedy představenstva, v době od 8. ledna 1998 do 30. května 2008 byl zároveň generálním ředitelem dlužnice.
7/ Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. dubna 2008, č. j. KSUL 44 INS 1044/2008-A-12, rozhodl o úpadku dlužnice LITES, a. s. a její insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. Usnesením ze dne 22. května 2008, č. j. KSUL 44 INS 1044/2008-B-7, pak prohlásil na majetek dlužnice konkurs. Insolvenční správkyně zahrnula stroje do soupisu majetkové podstaty, o čemž žalobkyni vyrozuměla dne 3. listopadu 2008. Žalobkyně nárok na vyloučení strojů z majetkové podstaty dlužnice uplatnila u soudu žalobou podanou 11. listopadu 2008.
Podle soudu prvního stupně „nebylo prokázáno, že by Ing. K. jako člen představenstva byl zmocněn představenstvem k zastupování společnosti, ani že byl pověřen představenstvem k jednání za společnost“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005 (uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož nájemní smlouva č. 1/07 nebyla platně uzavřena, neboť „lze zpochybňovat platnost udělení plné moci členovi představenstva a navíc nebylo prokázáno, že by existovalo písemné zmocnění ani pověření představenstva k samostatnému jednání místopředsedy představenstva Ing. J. K. za představenstvo či jménem představenstva“.
Z výpovědí svědků měl soud prvního stupně naopak za prokázané, že „existovalo zmocnění Ing. K. jako generálního ředitele k podepisování smluv za společnost, a i pokud by toto zmocnění neexistovalo, jde o zákonné zmocnění na základě ustanovení §15 obchodního zákoníku“. Prohlášení o vlastnictví, které bylo podepsáno Ing. J. K. jako generálním ředitelem, považoval za platný nabývací titul, na jehož základě pozdější dlužnice nabyla stroje zpět do svého vlastnictví.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil první výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že specifikované stroje ze soupisu majetkové podstaty dlužnice vyloučil (výrok I.), v rozsahu druhého a třetího výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Za rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby měl zjištění, podle něhož byl Ing. J. K. v letech 2007-2008, tedy v době uzavření nájemní smlouvy č. 1/07 a v době, kdy bylo učiněno prohlášení o vlastnictví, jak místopředsedou představenstva pozdější dlužnice, tak jejím generálním ředitelem, do jehož náplně práce dle §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), patřilo podepisovat (uzavírat) za dlužnici kupní a nájemní smlouvy.
Zároveň odvolací soud uvedl, že „z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by nájemní smlouvu ze dne 26. července 2007 podepisoval Ing. K. za dlužníka toliko z pozice místopředsedy představenstva a nikoliv též z pozice generálního ředitele“. Připouštěje, že jmenovaný nebyl oprávněn nájemní smlouvu č. 1/07 uzavřít samostatně „z pozice“ místopředsedy představenstva, dovodil, že „nicméně v každém případě tak mohl učinit z pozice generálního ředitele“.
„Dovodit jiný závěr je nelogické, neboť obě funkce při posuzování platnosti právních úkonů dlužníka, které za něj činil Ing. K., nelze od sebe oddělovat, jestliže takové právní úkony mohl činit buď jako místopředseda představenstva nebo jako generální ředitel“, uzavřel odvolací soud. Nájemní smlouvu č. 1/07 měl proto za platný, dlužnici zavazující právní úkon.
Žalovaná napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že stroje byly pojaty do majetkové podstaty dlužnice na základě prohlášení o vlastnictví, učiněného v souladu s článkem V. nájemních smluv z 31. května 2003 a 19. září 2003, které jsou svou povahou smlouvami o koupi najaté věci. Odvolací soud však tento titul zcela pominul a místo toho se zabýval pouze otázkou, zda Ing. K. byl oprávněn podepsat nájemní smlouvu č. 1/07, či nikoli.
Uvádí, že nájemní smlouva č. 1/07 je podepsána (toliko) Ing. K. jako členem představenstva dlužnice, ačkoli podle výpisu z obchodního rejstříku měli jednat dva členové představenstva společně, popř. jeden člen na základě písemného pověření představenstvem. Namítá, že „o nájemní smlouvě č. 1/07 nikdo v dlužnici nevěděl“, že Ing. K. její existenci na představenstvu popřel a že po jejím uzavření učinil sám projev vůle směřující k nabytí vlastnictví dlužnice k předmětu nájmu podle původních nájemních smluv.
Poukazuje na to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, na základě čeho dospěl k závěru, podle něhož byl Ing. K. oprávněn nájemní smlouvu č. 1/07 uzavřít nikoli z pozice člena představenstva (jak je ve smlouvě uvedeno), ale z pozice generálního ředitele. Podle dovolatelky ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že „Ing. K. v minulosti jakési pověření k uzavírání nájemních smluv měl, že však na představenstvu byly dohady, zda tuto konkrétní nájemní smlouvu byl oprávněn uzavřít či nikoli. Pokud ale dávalo představenstvo pověření k uzavírání nájemních smluv, nemohla tato činnost spadat do pracovní náplně Ing. K.a jako generálního ředitele“.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2009“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby.
První z důvodů, pro které Nejvyšší soud v R 76/2009 konstatoval neslučitelnost souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle §15 obch. zák., vychází z toho, že rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (popřípadě její společníci či členové tam, kde jim náleží rozhodování o způsobu jednání jménem právnické osoby) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by totiž znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem (společníky či členy) uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán (společníci či členové) byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není.
Druhým z důvodů bylo, že odpovědnost člena statutárního orgánu, který činí jménem obchodní společnosti či družstva právní úkony, je podle ustanovení §194 odst. 4 až 7 obch. zák. a ustanovení §243 odst. 8 obch. zák. zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností, a to zpravidla jak pokud jde o rozsah odpovědnosti, tak pokud jde o podmínky jejího vzniku a o nesení důkazního břemene při porušení povinnosti, jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Nehledě na to, že člen statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu způsobenou obchodní společnosti či družstvu, ale i ručí za jejich závazky.
Nejvyšší soud zdůraznil, že by bylo popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a družstev dovozovat, že sám statutární orgán může své členy takové odpovědnosti zprostit tím, že je pověří činností, jež jim umožní činit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla i s nulovým ručením. Přitom pokud by takové pověření zahrnovalo např. výkon funkce ředitele, mohl by takový ředitel jménem obchodní společnosti či družstva činit prakticky všechny právní úkony, aniž by přiměřeným způsobem odpovídal za škodu z nich vzniklou a aniž by ručil za závazky společnosti podle ustanovení §194 odst. 4 až 7 obch. zák. Výkladem ustanovení §15 odst. 1 obch. zák., umožňujícím, aby člen statutárního orgánu činil právní úkony obchodní společnosti či družstva nejen z titulu své funkce, ale (byl-li pověřen určitou činností) i jako její zákonný zástupce, by nepochybně došlo k podstatnému snížení ochrany třetích osob.
V této souvislosti Nejvyšší soud obecně poukázal i na znění ustanovení §194 odst. 5 věty třetí obch. zák., podle kterého jsou smlouva mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu neplatné. Takovou smlouvou by byla i smlouva zakládající právo člena statutárního orgánu činit právní úkony jako zákonný zástupce obchodní společnosti či družstva, a tedy omezující jeho odpovědnost jako člena statutárního orgánu. Uzavřením takové smlouvy mezi členem statutárního orgánu a obchodní společností či družstvem by došlo k nahrazení odpovědnosti člena statutárního orgánu podle obchodního zákoníku odpovědností zákonného zástupce (která zásadně nezahrnuje ručení za závazky společnosti, nesení důkazního břemene apod.). Taková smlouva by byla přinejmenším v části, která omezuje odpovědnost člena statutárního orgánu, neplatná pro rozpor s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák.
Názor odvolacího soudu, podle něhož nebyl-li Ing. K. oprávněn uzavřít nájemní smlouvu č. 1/07 jako místopředseda představenstva dlužnice samostatně, mohl tak učinit jako její generální ředitel, z vyložených důvodů nemůže obstát.
Nájemní smlouvu č. 1/07 tak uzavřel jménem dlužnice místopředseda jejího představenstva, který nebyl oprávněn činit jménem dlužnice právní úkony samostatně, ale pouze spolu s dalším členem představenstva (z obsahu spisu se nepodává, že by byl představenstvem písemně pověřen k tomu, aby smlouvu uzavřel samostatně). Jestliže tedy učinil projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy č. 1/07 sám, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle dlužnice, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti (potud jde o situaci odlišnou od excesu zákonného zástupce, jehož důsledky řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 1). Nájemní smlouva č. 1/07 tak nemohla být uzavřena (k tomu srov. i důvody rozsudku ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněného pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud posoudí, zda dlužnice mohla nabýt vlastnictví ke strojům na základě prohlášení o vlastnictví.
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu