Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2011, sp. zn. 29 Cdo 2719/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2719.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2719.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2719/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Compakt spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Vršovicích, Baškirská 1465, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 61 46 79 61, proti žalované JUDr. J. K. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně KAJAR, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 45 79 02 81, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 13 Cmo 421/2007-265, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102, zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně KAJAR, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že kupní smlouvou ze dne 11. února 1997 (dále jen „kupní smlouva“) prodávající (úpadkyně) prodala sporné nemovitosti žalobkyni, přičemž jménem prodávající jednal Ing. R., který, byť zapsán v obchodním rejstříku jako její jediný jednatel, byl z této funkce odvolán valnou hromadou dne 7. listopadu 1996. Odkazuje na ustanovení §6 odst. 2 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §20, §37 odst. 1, §133 odst. 2 a §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem předcházejícím uzavření kupní smlouvy, místu jejího uzavření a skutečnosti, že většinový společník úpadkyně Ing. K. jednateli žalobkyně M. P. „vysvětlil“, že Ing. R. není jednatelem prodávající, kupní smlouva „nevznikla“, jelikož žalobkyně nejednala v dobré víře, že Ing. R. je jednatelem prodávající. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně (poté, co připustil změnu žaloby, podle níž se žalobkyně domáhala vyloučení výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č. j. 13 Cmo 421/2007-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí se vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 23. října 2003, č. j. 13 Cmo 204/2003-127 a ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183, Nejvyšší soud rozsudky ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004 a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 501/2006, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud – poté, co za účelem posouzení věrohodnosti výpovědi Ing. J. K. doplnil dokazování výslechem jmenovaného a dále výslechy Ing. R. a M. P. – dospěl při hodnocení provedených důkazů, odkazuje přitom na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), k závěru, že „výpověď svědka Ing. K. je nevěrohodná, resp. že nebylo prokázáno, že by před podpisem kupní smlouvy oznámil statutárnímu zástupci kupující, že Ing. R. byl odvolán z funkce jednatele úpadkyně“. „Proti zcela nevěrohodné výpovědi svědka Ing. K. stojí další důkazy, jež tvoří logický řetězec, z něhož odvolací soud učinil skutkový závěr, že kupní smlouva byla podepsána v Jablonci nad Nisou žalobkyní, která si předtím ověřila, že Ing. R. je zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel úpadkyně a neměla důvod o tom pochybovat, neboť o odvolání jednatele nevěděla; námitka žalovaného o nedostatku dobré víry žalobkyně při podpisu kupní smlouvy ve správnost zápisu Ing. R. v obchodním rejstříku jako jednatele úpadkyně, tak nebyla v řízení žalovanou, jež měla ohledně této skutečnosti důkazní břemeno, prokázána“. Proto uzavřel, že žalobkyni při nabývání sporných nemovitostí za podmínek ustanovením §27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“) chránila dobrá víra, kupní smlouva je platná, přičemž otázka, zda kupní cena byla žalobkyní zaplacena či nikoli, nemá pro právní posouzení věci význam. Žalobkyni tak svědčí právo vylučující soupis zpeněžených sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, což je důvodem pro vyloučení výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, domáhajíc se jeho zrušení. Dovolatelka poukazuje na to, že podáním ze dne 24. srpna 2007 podala odvolacímu soudu návrh na zastavení řízení o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, neboť došlo k jejich zpeněžení. „O návrhu žalované soud nejednal“, přičemž „petit byl změněn až na základě návrhu 7. října 2008, jímž žalobkyně požádala o jeho změnu a namísto vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty změnila petit na vydání výtěžku zpeněžení“. „Vzhledem ke změně petitu má žalovaná za to, že věc měla být vrácena soudu prvního stupně, který měl po doplnění dokazování znovu rozhodnout“. Nesprávnost právního posouzení věci žalovaná spatřuje v závěru odvolacího soudu ohledně nevěrohodnosti svědka Ing. K., resp. v tom, že nebylo prokázáno, že by svědek před podpisem kupní smlouvy informoval žalobkyni o tom, že Ing. R. byl odvolán z funkce jednatele úpadkyně. Zmíněný závěr totiž – pokračuje dovolatelka – nemá oporu v provedeném dokazování a „je i v přímém rozporu s názorem dovolacího soudu“. „Sám dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v tomto sporu uvedl, že dobrá víra nesmí být narušena jakoukoli pochybností, byť by byla způsobena neověřitelným tvrzením, nikoli jednatele prodávajícího, ale společníka“. „Jestliže měla být v daném případě ohodnocena dobrá víra strany kupující z hlediska objektivní stránky věci, pak okolnosti uzavírání kupní smlouvy vyšlé najevo v důkazním řízení, výpovědi svědků, účastníka řízení, zcela dobrou víru na straně kupující vylučují a měly být při hodnocení vzaty v úvahu“. Konečně žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že při rozhodování o výtěžku zpeněžení nemovitosti nemá žádný význam to, zda byla zaplacena kupní cena či nikoli. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se se závěrem odvolacího soudu ztotožňuje a navrhuje, aby dovolání žalované Nejvyšší soud zamítl. Dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Jakkoli dovolatelka své dovolací námitky výslovně nepodřazuje žádnému z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu, uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody, tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela nevýznamná námitka, podle níž odvolací soud nereagoval na návrh žalované na zastavení řízení o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (ten byl podán jmenovanou z důvodu, že sporné nemovitosti byly zpeněženy a v konkursní podstatě se nenacházejí) a že odvolací soud po změně petitu žalobkyní „na vydání výtěžku zpeněžení“ měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto směru totiž žalobkyně (tím, že změnila žalobní požadavek na vyloučení výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí) i odvolací soud (tím, že tuto změnu připustil a naopak nereagoval na návrh žalované na zastavení řízení) postupovali v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2003, 81/2005 a 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 4458/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4475/2010). Závěr, podle něhož je zcela nepřijatelný požadavek dovolatelky, aby za shora uvedené situace odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, přitom bez dalšího plyne z ustanovení §219a o. s. ř. Dovolání žalované Nejvyšší soud neshledává opodstatněným ani v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V tomto směru předesílá, že nadále plně setrvává na závěrech formulovaných v předchozích kasačních rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 161/2004 a sp. zn. 29 Odo 501/2006, včetně toho, že pro právní posouzení věci co do existence dobré víry žalobkyně ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., že Ing. R. byl oprávněn jednat jménem pozdější úpadkyně, je stěžejní, zda žalobkyně byla o odvolání Ing. R. z funkce jednatele informována či nikoli. Přitom důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně) ohledně toho kterého údaje nesprávný (chybný) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 625/2005]. Výše formulovaný závazný právní názor Nejvyššího soudu přitom odvolací soud plně respektoval. Tvrzení dovolatelky, podle něhož dovolací soud v předchozím rozhodnutí uvedl, že dobrá víra nesmí být narušena jakoukoli pochybností, byť by byla způsobena neověřitelným tvrzením nikoli jednatele prodávající, ale společníka, je zřejmou dezinterpretací závěrů Nejvyššího soudu vyslovených k rozsudku sp. zn. 29 Odo 501/2006; je totiž evidentní, že šlo o citaci části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které Nejvyšší soud shledal nesprávným. Konečně na správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do existence práva žalobkyně na vydání výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí nemá bez dalšího vliv ani výhrada žalované, podle níž žalobkyně nezaplatila kupní cenu. Tato skutečnost totiž sama o sobě (i kdyby byla dána) není podstatná, jde-li o vznik vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem, a tudíž ani jde-li o existenci nároku žalobkyně na vydání výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí. Nejvyšší soud neshledává dovolání opodstatněným ani jde-li o uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175]. V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není a závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně co do oprávnění Ing. Rozsypala jednat jménem úpadkyně při uzavření kupní smlouvy, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení §132 o. s. ř. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1 činí 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 5.760,- Kč. Náhrada nákladů dovolacího řízení byla přiznána k rukám žalobkyně, jelikož její původní zástupce JUDr. P. T. byl vyškrtnut ze seznamu advokátů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. června 2011 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2011
Spisová značka:29 Cdo 2719/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2719.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurs
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§219a o. s. ř.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
§241a odst. 3 o. s. ř.
§132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25