ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2960.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2960/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce EPOQUE - LANCASTER a. s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 27415171, zastoupeného JUDr. Robertem Hošťálkem, advokátem, se sídlem v Praze - Kbelích, Žacléřská 1040/1, PSČ 197 00, proti žalované České republice - Ústavu územního rozvoje , se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 3, identifikační číslo osoby 60556552, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, PSČ 301 12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 89/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 55 Co 588/2010-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 6.360,- Kč, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 27 C 89/2010-65, Obvodní soud pro Prahu 4 na základě žaloby společnosti EPOQUE - LANCASTER a. s., směřující proti žalované České republice - Ústavu územního rozvoje, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1090/39 a pozemku parc. č. 1090/40, v katastrálním území Krč, vedených u Katastrálního úřadu pro Hl. město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že nemá zásadní právní význam.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:
1/ Zda je v souladu zejména s ustanovením §211 a §157 odst. 2 o. s. ř., pokud odvolací soud odůvodní své rozhodnutí ve věci samé pouze obecným odkazem na závěry soudu prvního stupně, s tím, že se s těmito závěry zcela ztotožnil, aniž by sám ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce?
2/ Zda je možné aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 81/2005“/, jenž je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) i na případ skryté duplicity (zápisu) vlastnictví ke sporným pozemkům, jež vyšla najevo až po zpeněžení pozemků v konkursu vedeném na majetek společnosti Hotelinvest a. s.?
3/ Zda soupis majetku konkursní podstaty obsahující co do specifikace konkrétního pozemku pouhý odkaz na příslušný list vlastnictví, splňuje ve vztahu k tomuto pozemku požadavek na označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a tvoří tak dostatečný právní podklad pro zpeněžení tohoto pozemku správcem konkursní podstaty?
4/ Zda usnesení, jímž konkursní soud ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) vyslovuje souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu, musí obsahovat specifikaci majetku, k jehož zpeněžení konkursní soud tímto usnesením svoluje, nebo zda v tomto směru postačuje, obsahuje-li takové usnesení pouhý odkaz na jinou listinu nacházející se v konkursním spise vedeném konkursním soudem?
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
K jednotlivým (dovolatelem položeným) otázkám Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání uvádí:
Ad 1/
Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích §219 o. s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Potud jde ovšem o závěr triviální, plynoucí (ve vazbě na jen „přezkumnou“ činnost odvolacího soudu) z jednoznačné dikce ustanovení §212, §212a, §219 a §220 o. s. ř.; důvod připustit dovolání k zodpovězení otázky, kterou odvolací soud řešil v souladu s onou triviální odpovědí, proto Nejvyšší soud neměl (a to bez zřetele k tomu, že dovolatelka tuto argumentaci uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němuž zákon Nejvyššímu soudu při úvaze o přípustnosti dovolání zapovídá přihlédnout - srov. §237 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně).
Ad 2/
V tomto ohledu napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, především z R 81/2005, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit. Závěry formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit (výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v §19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám /nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet/).
Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), je skutková situace popisovaná dovolatelem (duplicitní zápis vlastnického práva k pozemku, jenž vyšel najevo až po zpeněžení majetku v konkursu) typickým příkladem pro uplatnění pravidla formulovaného v R 81/2005 a nikoli pro formulování výjimky z něj.
Ad 3/
Náležitostmi soupisu majetku konkursní podstaty se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval především v (dovoláním i soudy nižších stupňů zmíněném) rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 19/2006“), v němž uzavřel, že sepisovaný majetek musí být v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. V usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139, pak Nejvyšší soud doplnil, že jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Teprve tehdy, není-li možné ani tímto způsobem zjistit, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu, lze uzavřít, že v dané části nemá takový soupis žádné právní účinky.
S těmito judikatorními závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
Ad 4/
K povaze souhlasu konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též opakovaně vyjádřil.
V rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 63/2005“) vysvětlil, že takový souhlas není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.).
Z R 19/2006 se k tomu podává, že ochrana nabyvatele zpeněženého majetku plynoucí z R 81/2005 se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího, např. v tom, že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše, která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným - srov. §38 obč. zák. (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 76).
V případě vad usnesení, jímž konkursní soud uděluje souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu, je nutné rozlišovat mezi nicotností rozhodnutí a situací, kdy souhlas soudu je udělen nezákonným způsobem, jakož i mezi situací, kdy takové usnesení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo tzv. zmatečnostní vadou. Potud se Nejvyšší soud k věci vyjádřil v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008.
Napadené rozhodnutí je i s těmito závěry v souladu, když je zjevné (v situaci, kdy dovolání samo se povahou vad usnesení co do jejich členění a důsledků nezabývá), že usnesení, jímž byl souhlas ke zpeněžení udělen v této věci, nelze pokládat za nicotné jen proto, že uděluje souhlas ke zpeněžení majetku (řádně) konkretizovanému v jiné listině, jež je součástí konkursního spisu.
Jakkoli je zřejmé, že taková (nevhodná) praxe mohla osobám, jež jsou povinny souhlas doložit (v intencích závěrů obsažených v R 63/25005) jako předpoklad platnosti zpeněžení, ztížit průkaz, že byl souhlas dán, ze skutkových reálií věci je stejně tak očividné, že udělen byl a že se týkal právě toho majetku, který je předmětem sporu.
Také v tomto ohledu je tudíž napadené rozhodnutí v souladu s (výše citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci tím vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhlášky“) 10.000,- Kč. Jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená odměna dle §18 odst. 1 vyhlášky o 50 % na částku 5.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů určenou podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby a s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. září 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu