Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2011, sp. zn. 29 Cdo 3137/2008 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3137.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3137.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3137/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. Z.. , zastoupeného JUDr. Petrem Filipkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 3, PSČ 746 01, proti žalované Mgr. I.H., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. M., , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 15/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2007, č. j. 9 Cmo 4/2007-58, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2007, č. j. 9 Cmo 4/2007-58, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2006, č. j. 40 Cm 15/2005-36, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 40 Cm 15/2005-36, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní H. M., ve výši 738.500,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 8. prosince 1998 spolu s právem na její oddělené uspokojení z výtěžku prodeje ve výroku specifikovaných nemovitostí, je po právu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce přihlásil do konkursu na majetek úpadkyně prohlášeného Krajským soudem v Ostravě dne 29. listopadu 2004, pod sp. zn. 25 K 66/2004, přihláškou ze dne 25. října 2004 (správně 5. ledna 2005) pohledávku v celkové výši 738.500,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 8. prosince 1998 uzavřené podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“) mezi V. H. jako věřitelem a úpadkyní jako dlužnicí (dále jen „smlouva o půjčce“). Pohledávka zahrnovala nesplacenou půjčku ve výši 150.000,- Kč a smluvní úroky ve výši 0,2 % denně z této částky za dobu od 15. července 1999 do 28. listopadu 2004 ve výši 588.500,- Kč, když úroky za dobu od 15. prosince 1998 do 14. července 1999 ve výši 62.500,- Kč úpadkyně zaplatila. Půjčka měla být vrácena nejpozději do 31. prosince 1999, smluvní úroky měly být hrazeny měsíčně, vždy k poslednímu dni měsíce. Podle výdajového pokladního dokladu předal .V H.úpadkyni částku 150.000,- Kč dne 14. prosince 1998. Pohledávka ze smlouvy o půjčce byla na základě zástavní smlouvy ze dne 8. prosince 1998 (dále jen „zástavní smlouva“) uzavřené podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví úpadkyně. Zástavní právo k nemovitostem vzniklo vkladem do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 14. prosince 1998. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. ledna 2003 postoupil věřitel V. H. pohledávku ze smlouvy o půjčce žalobci. Při přezkumném jednání konaném 6. června 2005 žalovaná popřela pohledávku žalobce co do pravosti z důvodu promlčení podle ustanovení §101 obč. zák., eventuálně i co do výše v rozsahu částky 588.500,- Kč z důvodu neplatnosti ujednání o úroku ve výši 0,2 % denně z půjčky pro rozpor s dobrými mravy. Žaloba o určení pravosti a výše pohledávky s právem na oddělené uspokojení byla podána včas, ve lhůtě uvedené v ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007 - dále jen „ZKV“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka z půjčky se promlčela ke dni 2. ledna 2003, když tříletá promlčecí doba podle ustanovení §101 obč. zák. začala běžet 1. ledna 2000. Pohledávka z titulu úroku z prodlení (správně úroku) ve výši 588.500,- Kč se promlčela v části zahrnující úrok do 31. prosince 1999, rovněž dne 2. ledna 2003. Na zbylou část úroku nemá žalobce právo proto, že od prvního dne prodlení s vrácením půjčky a úhradou smluvního úroku má nárok pouze na úrok z prodlení, nikoliv na smluvní úrok. Žalobce však do konkursu přihlásil úrok a žalobou se domáhá určení pravosti své pohledávky představující smluvní úrok, nikoliv úrok z prodlení. Smlouva o půjčce neobsahuje uznání dluhu podle ustanovení §588 obč. zák., které by mělo za následek prodloužení promlčecí doby o dalších deset let ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. Z ustanovení §151f obč. zák. (v rozhodném znění) vyplývá, že zástavní věřitel může u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčena. Z tohoto ustanovení však nelze dovodit, že pohledávku, u níž žalovaná při přezkumném jednání - i v tomto řízení - vznesla důvodnou námitku promlčení, lze v konkursu uspokojit jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Pohledávka přihlášená žalobcem do konkursu je promlčena, nepovažuje se proto za zjištěnou ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 ZKV. V konkursu mohou být uspokojeny jen zjištěné pohledávky, tj. ty, které podle ustanovení §20 odst. 1 ZKV byly uznány správcem konkursní podstaty a nebyly popřeny žádným z konkursních věřitelů. V případě, že pohledávka byla popřena, může být v konkursu uspokojena, jestliže její existenci určil soud ve vyvolaném incidenčním řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela pohledávku co do důvodu pro promlčení po právu, nebylo již třeba se zabývat zkoumáním, zda byla popřena po právu i co do výše, a to v částce 588.500,- Kč. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud po opakování dokazování smlouvou o půjčce a výdajovým pokladním dokladem ze dne 14. prosince 1998 považoval za správné závěry soudu prvního stupně týkající se přihlášení pohledávky do konkursu, popření pohledávky žalovanou a včasnosti podání žaloby. Zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že částka 150.000,- Kč byla úpadkyni na základě smlouvy o půjčce, kterou úpadkyně podepsala 14. prosince 1998, téhož dne předána, a vrácena nebyla, když věřiteli zaplatila jen úroky z půjčky ve výši 62.500,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že námitka promlčení vznesená žalovanou, je důvodná. S odkazem na ustanovení §101 obč. zák. uvedl, že obecná promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé podáním žaloby u soudu. Tímto dnem je den, kdy se dluh stal splatným. Právo na vrácení půjčky mohlo být uplatněno u soudu dne 1. ledna 2000 a tříletá promlčecí doba tak uplynula dne 1. ledna 2003. Přihlásil-li žalobce svou pohledávku do konkursu dne 10. ledna 2005, učinil tak po uplynutí promlčecí doby a žalovaná popřela pohledávku co do pravosti důvodně. Námitku žalobce, že k promlčení pohledávky s ohledem na uznání dluhu nedošlo, nepovažoval za důvodnou. Uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. je samostatným zajišťovacím institutem, který plní zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. K platnému uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí každého právního úkonu třeba, aby je dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a výši dluhu. Uznáním dluhu podle tohoto ustanovení dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu v době uznání, a jednak jsou s ním spojeny účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Přetržením promlčecí doby v důsledku uznání dluhu začne běžet nová, a to vždy desetiletá promlčecí doba. S ohledem na zjištění soudu prvního stupně o prohlášení úpadkyně v textu smlouvy o půjčce, odvolací soud zdůraznil, že uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. není totožné s uznáním práva co do důvodu a výše podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá obč. zák. Jestliže písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu a výše a absentuje v něm příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., avšak vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. nevznikne. Obsahuje-li smlouva o půjčce v bodě 6 prohlášení úpadkyně jako dlužnice ve znění: „dlužník uznává právo věřitele na vrácení shora uvedené půjčky ve shora uvedené výši včetně příslušenství“, nejde o uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák., neboť chybí příslib zaplacení dluhu. Nejde však ani o platné uznání práva co do důvodu a výše podle ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. Je-li s písemným uznáním práva co do důvodu a výše podle tohoto ustanovení spojeno přetržení promlčecí doby, v jehož důsledku na místo dosud uběhlé promlčecí doby začíná běžet nová, desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, byla-li v uznávacím prohlášení uvedena, pak dlužnice sice učinila písemný, jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon uznání práva, který je určitý a srozumitelný, ale učinila jej již při vzniku závazku, tedy v době, kdy promlčecí doba ještě nezačala běžet. To by ve svém důsledku znamenalo prodloužení promlčecí doby, které občanský zákoník nezná. Z toho důvodu jde o neplatný úkon pro obcházení zákona, a to ustanovení §101 obč. zák., v němž je stanovena délka zákonné promlčecí doby. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, podle níž se promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí odlišným právním režimem. Z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) vyplývá jen to, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo - samo o sobě - nezaniká, nikoliv však to, že se pohledávka zajištěná zástavním právem, trvá-li zástavní právo, nepromlčuje. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož je pohledávka, kterou přihlásil do konkursu na majetek úpadkyně, promlčena. Namítá, že smlouva o půjčce obsahuje uznání dluhu se všemi zákonnými znaky, tj. uznání závazku v bodě 6, specifikaci dluhu a jeho výši v bodech 1, 3 a 5 a závazek dluh zaplatit v bodech 4 a 6, a k promlčení pohledávky tak nedošlo. Uznání závazku je zajištěním pohledávky, stejně jako je tímto zajištěním např. zástavní právo. Zajištěny (např. zástavním právem) mohou být i pohledávky, které vzniknou v budoucnu. Uznáním dluhu nedochází k prodloužení promlčecí doby či k obcházení zákona, ze zákona platí jiná délka promlčecí doby. Opačný výklad ve svém důsledku zkracuje práva věřitelů. Současně tvrdí, že ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy k nemovitostem, „kvalifikuje“ jeho pohledávku přihlášenou do konkursu jako pohledávku, která není promlčena. Prohlášením konkursu na majetek úpadkyně se nepromlčená pohledávka nemohla stát pohledávkou promlčenou. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432, §433 bodu 1 a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nesprávné posouzení námitky promlčení. Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení §101 obč. zák pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Z ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; bylo-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Podle ustanovení §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož prohlášení dlužnice obsažené v bodě 6 smlouvy o půjčce ve znění „dlužník uznává právo věřitele na vrácení shora uvedené půjčky ve shora uvedené výši včetně příslušenství“ není uznáním dluhu podle ustanovení §558 obč. zák., neboť neobsahuje příslib zaplacení dluhu, a nejde ani o uznání práva věřitele dlužníkem co do důvodu a výše podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., protože obchází ustanovení §101 obč. zák., v němž je stanovena délka zákonné promlčecí doby, a ve svém důsledku by znamenalo prodloužení promlčecí doby, jež občanský zákoník nezná. Závěr odvolacího soudu, že jde o neplatné uznání práva dlužníkem podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. pro obcházení zákona, a to ustanovení §101 obč. zák., není správný. K tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě zjištění, že úpadkyně podepsala smlouvu o půjčce 14. prosince 1998, tzn. že toho dne byla smlouva uzavřena a téhož dne jí byla částka 150.000,- Kč vyplacena, přičemž splatnost půjčky byla dohodnuta nejpozději do 31. prosince 1999, takže k uznání práva v bodě 6 smlouvy o půjčce, které má za následek přetržení promlčecí doby a začátek běhu nové desetileté promlčecí doby, došlo již při vzniku závazku, přestože podle ustanovení §101 obč. zák. promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. To v daném případě mohlo být vykonáno dnem 1. ledna 2000. K otázce, kdy lze uznat právo podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/2000 (jenž je veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že institut uznání práva upravený v §110 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 1991, které však do současné doby nedoznalo změny) měl význam jen pro délku promlčecí doby - s uznávacím prohlášením byl spojen účinek přetržení dosud běžící promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby, která je na rozdíl od obecné promlčecí doby desetiletá. Z uvedeného účinku je možno dovodit, že uznávací prohlášení nebylo úkonem, který by zakládal, měnil či rušil právní vztahy, a že se vždy musel vázat k právu již existujícímu. Názor, že podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. lze uznat právo až po jeho vzniku, byť před jeho splatností, je zastáván i odbornou literaturou (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 617 s.). Z uvedeného vyplývá, že uznala-li úpadkyně jako dlužnice v bodě 6 smlouvy o půjčce právo věřitele co do důvodu i výše při jeho vzniku, uznala již existující právo, byť před jeho splatností, nastaly účinky spojené s tímto uznáním stanovené zákonem a začala běžet desetiletá promlčecí doba. K obcházení zákona - ustanovení §101 obč. zák. - k němuž mělo dojít tím, že by došlo k nezákonnému prodloužení promlčecí doby, nedošlo, protože kdyby bylo právo uznáno v průběhu běhu promlčecí doby, běh této doby by se uznáním právo přetrhl a začala by běžet nová desetiletá doba, takže ve svém důsledku by se právo věřitele nepromlčelo po dobu delší než deseti let. Námitka, že ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., v rozhodném znění, „kvalifikuje“ pohledávku dovolatele jako pohledávku, která není promlčena, není opodstatněná. Otázkou promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem a promlčení zástavního práva se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval (srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95 a v rozsudku ze dne 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 123). Závěr odvolacího soudu, podle něhož z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že se pohledávka zajištěná zástavním právem, trvá-li toto zástavní právo, nepromlčuje, je se závěry dovolacího soudu formulovanými v uvedených rozhodnutích v souladu. Jelikož posouzení námitky promlčení odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. června 2011 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2011
Spisová značka:29 Cdo 3137/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3137.2008.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Promlčení
Uznání dluhu
Dotčené předpisy:§110 odst. 1 obč. zák.
§101 obč. zák.
§100 odst. 1 obč. zák.
§558 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25