ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4154.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4154/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky REALIS-INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 2/1596, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25 87 24 78, zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2, o zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. F 43486/2009, C/23578, o dovolání společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010, č. j. 5 Cmo 444/2009-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2009, č. j. F 43486/2009, C/23578-87, kterým soud prvního stupně rozhodl o výmazu jednatele společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. P. N. (dále jen „jednatel“) z obchodního rejstříku a zápisu dne zániku funkce 25. dubna 2008.
Odvolací soud dovodil, že trestný čin vydírání, pro který byl jednatel pravomocně odsouzen podle §235 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“), byl spáchán v souvislosti s podnikáním [§6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v platném znění – dále jen „živnostenský zákon“] a jednatel společnosti tak přestal splňovat podmínku bezúhonnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 7 obchodního zákoníku.
Odvolací soud uzavřel, že P. N. podnikal jako fyzická osoba nebo „prostřednictvím svých obchodních společností“ a v rámci svého podnikání inzeroval poskytování půjček. Návratnost půjčky si „zajistil“ kupní smlouvou na nemovitost za cenu výrazně převyšující půjčku. Jednání P. N., za které byl odsouzen, bylo „součástí celého procesu jeho jednání jako podnikatele“ jehož výsledkem bylo obohacení se v rozporu se zákonem. Proto jej nelze považovat za bezúhonného podle §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu pak na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že ze žádného důkazu provedeného před odvolacím soudem nevyplývá, že se P. N. dopustil trestného činu v souvislosti s podnikáním. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukazuje na inzerát P. N., na základě kterého měl nabízet poskytování půjček a jejich návratnost si zajistit odkupem nemovitostí. Takový inzerát však v trestním spise nebyl a nikdy neexistoval, proto nemohl být jako důkaz proveden. Odvolací soud zrovna tak nemohl dovodit souvislost s podnikáním svědeckou výpovědí J. K. ani ze závěrečné řeči obhájce v trestním řízení, který se vyjadřoval pouze obecně k osobě jednatele a poukazoval na to, že P. N. by s ohledem na svou podnikatelskou praxi nikdy takovou smlouvu neuzavřel. Dovolatelka namítá porušení zásady dvojinstančnosti, když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti a sám prováděl rozsáhlé dokazování.
Dovolatelka dále namítá, že skutková podstata trestného činu vydírání obecně nesouvisí s podnikatelskou činností a souvislost trestného činu s podnikáním nebyla v trestním řízení žádným způsobem zkoumána. Nesouhlasí s extenzivním výkladem zákona odvolacím soudem a poukazuje na to, že P. N. uzavřel kupní smlouvu jako „nepodnikatel“.
Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje posouzení:
- zda ustanovení §6 odst. 2 živnostenského zákona a jeho „nejednoznačné sousloví“ „skutková podstata souvisí s podnikáním“ je možné vyložit v neprospěch společnosti, tedy šířeji, s tím, že trestný čin vydírání, spáchaný v rámci „soukromého uzavírání kupních smluv“, je v souvislosti s podnikáním, či je třeba jej vykládat úžeji,
- zda není nezbytné, aby trestný čin, za nějž byl statutární orgán odsouzen, souvisel se současným předmětem podnikání a
- zda v případě, že nebyl trestním soudem uložen trest zákazu činnosti, jelikož neshledal, že byl trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, může civilní soud takovým rozhodnutím de facto suplovat uložení tohoto trestu.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Tvrzením, jímž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že formulaci §6 odst. 2 živnostenského zákona „skutková podstata souvisí s podnikáním“ vyložil v neprospěch společnosti extenzivně, napadá skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že jednatel uzavíral kupní smlouvu v souvislosti se svými „podnikatelskými aktivitami“. Takovou výtkou však, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Pokud pak jde o otázku, zda není nezbytné, aby trestný čin, za nějž byl statutární orgán odsouzen, souvisel se současným předmětem podnikání, z formulace ustanovení §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb. (za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním) a §194 odst. 7 obch. zák. jednoznačně plyne, že podstatné pro posouzení podmínky bezúhonnosti je, zda byl jednatel pro úmyslný trestný čin související s podnikáním pravomocně odsouzen, nikoli zda v předmětu podnikání, jehož se trestný čin týkal, stále podniká. Z uvedených ustanovení je rovněž zjevné, že pro posouzení bezúhonnosti jednatele není podstatné, jaký trest soud jednateli za trestný čin související s podnikáním uložil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu