Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 08.09.2011, sp. zn. 3 Tdo 1148/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1148.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1148.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1148/2011 -36 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 o dovolání podaném obviněným R. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2011, č. j. 4 To 23/2011-490, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 15/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 1. 2011, č. j. 29 T 15/2010-409, byl obviněný R. J. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jentr. zákoník“/), jehož se měl po skutkové stránce dopustit tím, že „ dne 17. 5. 2010 v době kolem 19.13 hod. v P., na ulici Č., v herně A., pod záminkou výplaty peněz, přivolal k výhernímu automatu, na kterém hrál, barmanku Z. K., kterou zde fyzicky napadl, když využil okamžiku, kdy se k němu otočila zády a sklonila se k automatu, a zezadu jí kolem krku přehodil provázek, který překřížil a začal ji škrtit a současně na ní požadoval vydání finanční hotovosti, následně Z. K., za neustálého škrcení, odvedl z prostor, kde jsou umístěny výherní automaty, za barový pult, kde mu vydala dva číšnické fleky, z nichž jednoho, s finanční částkou ve výši nejméně 1.500 Kč, se o něco málo později zmocnil a získané peníze, po odchodu z herny, použil pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti American game, s. r. o., se sídlem K., R., způsobil škodu v celkové výši nejméně 1.900 Kč, neboť odcizený číšnický flek měl v té době cenu nejméně 400 Kč“, a v bodě 2 ) pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 17. 5. 2010 kolem 19.14 hod. v P., na ulici Č. v herně A., bezprostředně poté, co přepadl barmanku Z. K., kterou škrtil provázkem, aby mu vydala finanční hotovost, poté, co mu poškozená tržbu vydala, ji začal intenzivně škrtit překříženým provázkem, který jí přiložil na krk již v předchozí době, při loupežném přepadení, a v tomto intenzivním škrcení poškozené pokračoval i poté, co upadla na zem, až do chvíle, kdy ztratila vědomí a pomočila se, přičemž následně z místa odešel; útokem proti krku, který reálně mohl vést až k usmrcení poškozené, u ní vyvolal již stav dušení s nástupem bezvědomí, přičemž k úmrtí Z. K. nedošlo proto, že škrcení ukončil dříve, než dušení pokročilo do stádia, kdy již dochází ke smrti, a také proto, že jen shodou okolností vedeným útokem nepodráždil její nervové struktury povrchně lokalizované na bočních plochách krku, což mohlo vést k reflektorické zástavě jejího srdce; takto jednal, neboť chtěl Z. K. jako svědkyni své předchozí trestné činnosti usmrtit, což je zřejmé z charakteru vedeného útoku, zejména z cíleného napadení těch tělesných partií poškozené, kde se nacházejí orgány nezbytné pro život každého člověka, z délky trvání útoku a jeho značné razance; jednáním popsaným v bodech 1 a 2 Z. K. způsobil zranění spočívající ve škrtící rýze na krku, v otoku dolních víček obou očí s drobnými krevními výronky na obličeji a na krku a v psychických potížích a občasném pobolívání hlavy, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocničním zařízení do 20. 5. 2010 a následnou domácí péči spojenou s pracovní neschopností do 15. 6. 2010; jednáním popsaným v bodech 1 a 2 u Z. K. zapříčinil také vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která se u ní projevovala poruchami usínání, problémy s udržením spánku, zvýšenou podrážděností, návaly hněvu, obtížemi s koncentrací, hypervigilitou, přehnanými úlekovými reakcemi, rušivými flashbacky, prožíváním úzkosti při expozici okolností připomínajících, nebo spojených se stresorem a dalšími potížemi, které v převážné většině, i když v menší intenzitě, u ní přetrvávaly ještě v době znaleckého vyšetření poškozené dne 20. 9. 2010 a v ještě více zmenšené míře byly u poškozené přítomny i v době hlavního líčení provedeného ve dnech 18. a 19. 1. 2011“. Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti American game, s. r. o., se sídlem K., R., škodu ve výši 1.500,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Krajskou pobočku pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště P., se sídlem S., P. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 4 To 23/2011-490, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku na částečně upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 17. 5. 2010 kolem 19.13 hod. v P., na ulici Č. v herně A., v úmyslu získat finanční hotovost, pod záminkou výplaty peněz, přivolal k výhernímu automatu, na kterém hrál, barmanku Z. K., kterou zde fyzicky napadl, když využil okamžiku, kdy se k němu otočila zády a sklonila se k automatu, a zezadu jí kolem krku přehodil provázek, který překřížil a začal ji škrtit, současně jí vyhrožoval zabitím a požadoval po ní vydání finanční hotovosti, následně Z. K., za neustálého škrcení, odvedl z prostor, kde jsou umístěny výherní automaty, za barový pult, kde mu vydávala dva číšnické fleky, obžalovaný je ale nepřevzal, takže tyto upadly na zem, neboť v té době zesílil škrcení poškozené překříženým provázkem a pokračoval v něm i v době, kdy poškozená upadla na zem, až do chvíle, kdy ztratila vědomí a pomočila se, přičemž až následně vzal ze země jeden z číšnických fleků s finanční částkou ve výši nejméně 1.500 Kč a z místa odešel, získané peníze, po odchodu z herny, použil pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti American game, s. r. o., se sídlem K., R., způsobil škodu v celkové výši nejméně 1.900,- Kč, neboť odcizený číšnický flek měl v té době cenu nejméně 400,- Kč, přičemž útokem proti krku poškozené u ní vyvolal již stav dušení s nástupem bezvědomí a k úmrtí této nedošlo jen proto, že se škrcením přestal dříve, než dušení pokročilo do stádia, kdy již dochází ke smrti, a také proto, že jen shodou okolností vedeným útokem nepodráždil její nervové struktury povrchně lokalizované na bočních plochách krku, což mohlo vést k reflektorické zástavě jejího srdce, a zároveň jí tímto útokem způsobil zranění spočívající ve škrtící rýze na krku, v otoku dolních víček obou očí s drobnými krevními výronky na obličeji a na krku a v psychických potížích a občasném pobolívání hlavy, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocničním zařízení do 20. 5. 2010 a následnou domácí péči spojenou s pracovní neschopností do 15. 6. 2010, a zapříčinil také vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která se u ní projevovala poruchami usínání, problémy s udržením spánku, zvýšenou podrážděností, návaly hněvu, obtížemi s koncentrací, hypervigilitou, přehnanými úlekovými reakcemi, rušivými flashbacky, prožíváním úzkosti při expozici okolností připomínajících, nebo spojených se stresorem a dalšími potížemi, které v převážné většině, i když v menší intenzitě, u ní přetrvávaly ještě v době znaleckého vyšetření poškozené dne 20. 9. 2010 a byly u poškozené přítomny i v době hlavního líčení provedeného ve dnech 18. a 19. 1. 2011“. Za to obviněného podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. O uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 5. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. J. následně dovoláním, které směřovalo proti výroku o vině a proti výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že skutek se stal a že to nikdy nepopíral. Za zásadní problém však považuje stanovení správné právní kvalifikace jeho jednání. Zdůraznil, že z provedeného dokazování zcela jasně vyšlo najevo, že inkriminovaného dne šel do herny A. na ulici Č. v P. v úmyslu loupit a nikoliv vraždit. Dovolatel je od počátku přesvědčen, že jeho jednání nebylo možno rozdělit na dva skutky, potažmo dva po sobě následující trestné činy, jak to vadně učinil soud prvního stupně. Skutečnost, že údajně hodlal po dokonání loupeže poškozenou usmrtit jako svědkyni své předchozí trestné činnosti, označil za pouhou a důkazně nepodloženou spekulaci soudu. Poukázal na to, že poškozená v době jeho odchodu z baru žila a že s ní v této době komunikoval. To konečně potvrdila i ona sama, když ve své výpovědi před vyšetřovatelem dne 13. 8. 2010 uvedla, že jí pachatel před odchodem řekl, že nemá použít bezpečnostní tlačítko. Odpověděla mu, že nic mačkat nebude a zůstane ležet. Dovolatel pak hernu opustil, aniž by učinil cokoliv pro to, aby se poškozené definitivně zbavil, jak je mu opakovaně podsouváno. Předcházející škrcení poškozené, které prováděl i v době, co mu vydala číšnické fleky, bylo podle dovolatele motivováno pouze tím, že se v průběhu uskutečňování loupeže najednou začala bránit a škrábat. Proto chtěl docílit toho, „aby měla strach a nesnažila se aspoň po nějakou krátkou dobu přivolat pomoc“ a poskytla mu tak dostatek času se z místa vzdálit. Dovolatel zároveň namítl, že jednání člověka navenek nemusí ještě nutně odrážet jeho skutečnou vůli. Pokud by měl od počátku v úmyslu vraždit, nepochybně by takový záměr mohl dovést až do konce. Ve skutečnosti tedy spáchal jenom jediný trestný čin, a to zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku. Tento trestný čin je dokonán již užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, z čehož plyne, že nelze přesně stanovit, kdy má být násilí ukončeno. Odvolací soud mu však po částečné úpravě popisu skutku předsunul od samého počátku úmysl vraždit a tím jeho postavení v podstatě zhoršil. De facto nejprve stanovil právní kvalifikaci a teprve následně pro její potřeby účelově upravil zjištěný skutkový děj. Pokud je zločin loupeže dokonán již užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a dokončen získáním této věci (zde číšnických fleků), nelze dovozovat - jak se mylně domnívá odvolací soud - že dovolatel se pokusil poškozenou zavraždit s motivem získání majetkového prospěchu, jestliže tohoto prospěchu dosáhl již v rámci předcházejícího loupežného jednání; tedy ještě před tím než se poškozenou údajně pokoušel škrcením usmrtit. Podle dovolatele tak zbývá jediná správná možnost, a to zabývat se stanovením právní kvalifikace skutku v rámci skutkové podstaty zločinu loupeže, který byl skutečně jako jediný skutek spáchán. Pokud při něm došlo k těžké újmě na zdraví poškozené, bylo by namístě základní skutkovou podstatu o tento fakt rozšířit a stanovit konečnou kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel závěrem upozornil i na procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu, zejména pokud jde o přibrání znalců k vypracování psychiatrického posudku k jeho osobě. Dovolatel má zato, že přibrání PhDr. H. k tomuto úkonu odporovalo ustanovení §116 odst. 1 tr. ř., neboť dotyčná není lékařkou – psychiatrem. S ohledem na shora rozvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že rozsudky obou ve věci činných soudů jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, „ ve smyslu §265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil a ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. svým rozsudkem nově rozhodl, že mě odsuzuje pro spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 7. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Obviněný R. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá dovolatelova vlastní verze průběhu skutkového děje ani jeho ryze procesní námitka stran procesního postupu při stanovení znalců ke zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, s níž se navíc na str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že zjištěný skutkový stav věci neumožňoval dovodit, že jednal v úmyslu (§15 tr. zákoníku) jiného usmrtit, resp. že objektivně zjištěné okolnosti jeho útoku na poškozenou umožňovaly právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) nejvýše jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům: V obecné rovině je předně zapotřebí uvést, že zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku) vraždy podle §173 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Dále je nutno uvést, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt . Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha, 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003 To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle. Jinými slovy, u nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), který v jednání dovolatele nakonec dovodil odvolací soud, musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal Trestní zákon, Komentář, (P. Šámal, F. Púry, S. Rizman) 5. přepracované vydání 2003, C. H. BECK Praha, str. 48 v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). To znamená, že kladné stanovisko zde musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku. Výše uvedené zásady odvolací soud v nyní projednávaném případě neporušil. Skutkový stav věci, který měly při hmotně právním posouzení jednání dovolatele R. J. soudy k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel dne 17. 5. 2010 v době kolem 19:13 hod. v P., v herně A. na ulici Č. mezi 01.00 až 02.00 hod. v úmyslu získat peníze přivolal pod záminkou výplaty peněz k výhernímu automatu, na kterém hrál, barmanku Z. K., kterou napadl ve chvíli, kdy k němu byla otočena zády, tak, že jí přehodil kolem krku tenké škrtidlo (zde provázek), který překřížil a začal ji škrtit. Zároveň jí vyhrožoval zabitím a požadoval po ní vydání finanční hotovosti. Ačkoli mu poškozená vydala dva číšnické fleky, tyto podle zjištění soudu nepřevzal a naopak kontinuálně pokračoval v jejím škrcení, které zároveň výrazně zesílil, až do chvíle, kdy poškozená upadla na zem a ztratila vědomí. Teprve poté vzal ze země jeden z číšnických fleků a z herny odešel. Dovolatel přitom jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Musel především vědět, že - vzhledem ke zřetelným následkům na poškozené (bezvědomí) - si vůči ní počíná dostatečně razantně. Jeho útok spočíval v silném škrcení poškozené úzkým provázkem, tedy tenkým škrtidlem, které, jak je obecně známo a není třeba být v tomto směru zvlášť vzdělán, vyvolává u oběti poměrně rychle zástavu dechu a může vést nejen ke ztrátě vědomí, ale též k fatálnímu následku – smrti. O intenzitě jednání dovolatele pak svědčí též skutečnost, že poškozené způsobil poranění v podobě škrtící rýhy na krku, jakož i další drobná poranění v obličeji. Samotné škrcení zároveň vedlo k prolongovanému dušení a déletrvajícímu nedostatku kyslíku, přičemž jen náhodou - nezávisle na vůli obviněného - nebyly porušeny nervové struktury povrchně lokalizované na bočních plochách krku, což mohlo rovněž vést k rychlému selhání životně důležitých orgánů a ke smrti – zejména v důsledku zástavy srdce (viz zjištění soudů založená na příslušném znaleckém posudku). Ačkoliv primárním cílem útoku obviněného (dovolatele) na poškozenou bylo zřejmě jen získání majetkového prospěchu a nikoliv ji usmrtit - v tomto směru totiž nebyla jeho obhajoba v řízení před soudy spolehlivě vyvrácena - je nutno vzít v úvahu, že aktivity namířené proti zdraví a životu poškozené (způsob provedení a intenzita útoku) dostatečně svědčí o jeho srozumění s tím, že poškozená jeho útok nepřežije. Toto srozumění bylo dáno přinejmenším v podobě tzv. nepravé lhostejnosti (k tomu viz vysvětlení výše). Odvolací soud proto ve vztahu k možnému smrtelnému následku správně dovodil nepřímý (eventuální) úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 10 napadeného rozsudku). Dovolatel svého původního záměru (tj. získání peněz loupeží) totiž hodlal dosáhnout in eventum (tzn. nikoliv nutně, neboť pak by šlo o úmysl přímý) i za tu cenu, že dojde k porušení dalšího zákonem chráněného objektu (zde lidského života), když zároveň zjevně nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by následku vzniklému ze škrcení poškozené, který si dobře mohl představit jako možný, mohla zabránit. Nejvyšší soud nesdílí ani dovolatelem naznačený názor, že vlastně dobrovolně upustil od dokonání trestného činu, protože pokud by měl v úmyslu poškozenou usmrtit, neopustil by hernu s vědomím, že dosud žije, ale svůj záměr by dovedl až do konce. Soudy obou stupňů správně posoudily jeho jednání jako tzv. ukončený pokus, neboť učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, když poškozenou škrtil až do doby, než ztratila vědomí. Podle zjištění soudů ji pak bezvládnou nechal ležet na zemi, aniž by se její osobou, zejména jejím zdravotním stavem, dále jakkoliv zabýval. Předmětem jeho výlučného zájmu byl od počátku jen majetkový prospěch, jenž v daném případě představovaly získané číšnické peněženky (tzv. fleky) a v nich se nacházející peníze, s nimiž také posléze hernu opustil. Je přitom nerozhodné, že dovolatel před odchodem z herny zjistil, že poškozená zůstala naživu. Skutečnost, že další vražedný útok na poškozenou již neuskutečnil, nelze považovat za dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku, a v daném případě nemůže mít za důsledek zánik trestnosti již ukončeného pokusu (k tomu srov. v judikatuře např. R 16/1979 SbRt.), a to ani tehdy, jestliže mohl bez obtíží opakovat tento pokus (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010). Jako obiter dictum je třeba pro úplnost poznamenat, že v případě upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu shora citovaného ustanovení trestního zákoníku je k zániku trestní odpovědnosti nezbytné, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, ale aby zároveň odstranil nebezpečí, které z podniknutého pokusu vzniklo zákonem chráněnému zájmu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy vzniklé nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Tímto způsobem však dovolatel nejednal. Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku uznán vinným právem. Nelze mu tak přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože dovolání obviněného R. J. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný důvod dovolání, podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 8. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:09/08/2011
Spisová značka:3 Tdo 1148/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1148.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§21 odst. 1 tr. zákoníku
§140 odst. 1,3 písm. j) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25