ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1166.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1166/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. září 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným E. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 8 To 11/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 216/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2010, č. j. 2 T 216/2009-237, v trestní věci obviněných E. D. a M. K. , byl obviněný E. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na skutkovém základě, že se spoluobviněným M. K. „společně v době od 22.20 hod. do 22. 30 hod. dne 25. 6. 2009 v M., na ulici N. podloubí domu v úmyslu odcizit poškozenému vhodné věci, přistoupili každý z jedné strany k poškozenému J. M., uchopili ho každý za jednu paži do tzv. kleští, škubali s ním, aby mu znemožnili další pohyb, a poté mu obžalovaný E. D. prohledal oblast hrudníku, z náprsní kapsy vesty, kterou měl poškozený na sobě, odcizil náprsní tašku s jeho osobními doklady, a to občanský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny VZP a další písemnosti, všechny tyto odcizené věci vzápětí předal obžalovanému M. K. a poté oba obžalovaní společně odešli směrem na K. n., kde se rozdělili, a následně byl obžalovaný E. D. zadržen strážníkem Městské policie M.“. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních obviněného E. D. a spoluobviněného M. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 8 To 11/2011-263, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obou obviněných nabyl právní moci dne 1. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. D. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel ze svého hlediska zrekapituloval důkazní stav celého dosavadního řízení s tím, že je pro něho nepochopitelné, jak soud prvního stupně mohl po provedeném dokazování vůbec dospět k závěru, že byl v daném případě spáchán úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z obsahu provedených důkazů podle názoru dovolatele vyplynulo pouze to, že se dne 25. 6. 2009 v době mezi 22.20 hod. a 22.30 hod. v M. na ulici N. v podloubí domu skutečně setkal s údajným poškozeným J. M., doprovázen druhým obviněným M. K. Poté, co spolu všichni kratší dobu komunikovali, dovolatel odešel pryč směrem na K. n., kde byl zadržen strážníkem Městské policie. Doklady údajného poškozeného byly posléze nalezeny v domě, kde bydlí M. H. – bratranec spoluobviněného M. K. Do tohoto domu však vstupoval právě jenom M. K.. Soud prvního stupně pak opřel své skutkové a z nich plynoucí závěry z velké části o záznam z kamerového systému, který však nesnímá místo, kde mělo k loupeži dojít. Z předmětných záběrů mohl podle dovolatele pouze to, že se setkaly tři osoby v podloubí domu, přičemž dvě z nich spolu přišly a po opuštění zmíněného prostoru se klidnou chůzí vydaly každý svou cestou. Dovolatel soudu zároveň vytkl, že se nezabýval ani otázkou jeho loupežného motivu. Údajně oloupeným měl být přitom bezdomovec, tedy osoba, u níž bylo možno předpokládat, že bude nemajetná. Pokud by tedy dovolatel měl v úmyslu skutečně spáchat trestný čin loupeže, nepochybně by si k tomu vybral nějakou vhodnější oběť. Poškozený navíc sám uvedl, že jsou s dovolatelem kamarádi a že od něj občas dostával menší peněžní obnosy. Protože dovolatel pochází přímo z M., musel zároveň dobře vědět, že celý střed města je monitorován kamerovým systémem. Stejně tak věděl, že nedaleko místa činu se nachází služebna městské policie, kde je trvale přítomen některý ze strážníků posilující bezpečnost centra města. Že by si tedy při znalosti daných okolností dovolil páchat na takovém místě trestnou činnost, je tudíž vysoce nepravděpodobné. Drtivá většina pachatelů navíc po spáchání trestného činu prchá nebo se snaží zamaskovat stopy svého jednání. Jak je však patrno ze záznamu kamerového systému, on šel z místa setkání s údajným poškozeným klidným krokem, což nesvědčí o tom, že by si byl vědom nějakého svého protiprávního jednání či dokonce vešel do styku s poškozeným s úmyslem zmocnit se jeho věcí. Že poškozenému odcizil M. K. pouzdro s doklady, dovolatel ovšem tušit nemohl.
Skutečnost, že poškozenému byla odcizena peněženka s doklady, kterou mu měl údajně odejmout dovolatel a předat M. K., mohl soud dovodit jedině z výpovědi samotného poškozeného. Ten však při výslechu na policii uvedl, že dovolatel jej neprohledával a že to byl právě M. K., kdo mu z náprsní kapsy vytáhl pouzdro s doklady. Tuto výpověď pak poškozený potvrdil i u hlavního líčení. Pokud měl soud o věrohodnosti těchto tvrzení pochybnosti, mohl provést důkaz pachovou stopou, což však neučinil. Namísto toho dovolatele odsoudil pouze na základě důkazně nepodložených presumpcí.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 8 To 11/2011, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2010, č. j. 2 T 216/2009-237, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 26. 5. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný E. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině stíhanými skutky založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména pak na nic neprokazujících záznamech kamerového systému a údajně rozporné a nepřesvědčivé výpovědi poškozeného J. M., zatímco jeho obhajobu, která nebyla provedenými důkazy vyvrácena, bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování nesprávně a k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování jiné možné verze skutkového děje, podle níž mohl poškozeného oloupit nanejvýš spoluobviněný M. K., pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se tohoto trestného činu nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě dovolatele ani obviněného M. K. (viz zejména str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o důvod a způsob napadení poškozeného, žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozsudku rovněž dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 2 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v daném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného E. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler