ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1384.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1384/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce V. W. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č.j. 35 Co 373/2010-60, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 14 C 281/2006-35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč. Žalobou se žalobce domáhal náhrady imateriální újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let a současně byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Žalobce byl v rámci tohoto trestního řízení ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, byl zrušen výše uvedený rozsudek z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby. V roce 2003 požadoval žalobce náhradu škody a přiměřené zadostiučinění po České republice – Ministerstvu obrany (původně žalovaná organizační složka státu), a tím mu byla vyplacena náhrada škody v částce 49.597,- Kč za vykonanou vazbu a trest odnětí svobody, nebylo mu poskytnuto odškodnění za imateriální újmu, kterou požadoval ve výši 900.000,- Kč. Opětovně žalobce žádal ministerstvo o náhradu nemajetkové újmy v roce 2006, avšak neúspěšně.
Odvolací soud, co se týče náhrady nemajetkové újmy, dovodil, že na věc nedopadá ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), s ohledem na ust. §36 OdpŠk. Nárok žalobce na náhradu imateriální újmy je třeba posuzovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Tento nárok však odvolací soud shledal promlčený dle §106 obč. zák.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen dle §106 obč. zák. Dovolatel je přesvědčen, že promlčecí doba by se měla počítat desetiletá dle §106 odst. 2 obč. zák., aby nedošlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále se žalobce táže na správný postup v případě, kdy trestní řád a český právní řád obecně neznal v rozhodné době pojem nemajetkové újmy. Souhlasí s aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy na žalobcův případ. Přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmu by v posuzované věci považoval za spravedlivé (citoval rozsudky soudů v obdobných skutkových věcech, jejichž rozhodnutí považuje za spravedlivá). Navrhl, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kterou odvolací soud posoudil odlišně od judikatury soudu dovolacího.
Možnost žádat odškodnění nemajetkové (morální) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb. Odvolací soud správně dovodil, že §31a odst. 1 OdpŠk se vztahuje především na ty případy, kdy k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu svou povahou odlišnému od neprojednání věci v přiměřené době (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), došlo v období od 27. 4. 2006, tedy na odškodnění za nezákonnou vazbu a trest odnětí svobody vykonané na žalobci v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1995, jej nelze aplikovat.
V rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, jenž je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud vyjádřil k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, když uvedl, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, kdy teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Posoudil-li odvolací soud nárok žalobce za použití přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
U žalobce by přicházelo do úvahy jen odškodnění podle §298 a 299 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, který byl účinný v době, kdy došlo k omezení osobní svobody žalobce. Daná ustanovení se však výslovně vztahují na majetkovou škodu, která je svým obsahem odlišná od nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Lze tedy uzavřít, že v době, kdy žalobci nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto žalobci žalovaný nárok nelze přiznat. Za této situace jsou úvahy odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku nadbytečné.
Z výše uvedeného vyplývá, že i odlišné právní posouzení věci vede k témuž procesnímu závěru, tedy že nároku žalobce na náhradu imateriální újmy vzniklé v důsledku omezení jeho osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955 nelze vyhovět, rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu