ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1448.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1448/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Mratínská 175/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.170.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 233/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008, č. j. 19 Co 283/2008 – 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008, č. j. 19 Co 283/2008 – 49, v části výroku II., v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2008, č.j. 26 C 233/2007-31, a ve výroku o náhradě nákladu řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. března 2008, č.j. 26 C 233/2007-31 zamítl žalobu o zaplacení 1.170.000,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 809.737,50 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil(výrok I.), co do zamítnutí částky 305.262,50 Kč potvrdil a co do částky 55.000,- Kč změnil tak, že uložil žalované povinnost žalobci tuto částku zaplatit (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím (výrok III.).
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce byl účastníkem řízení o vypořádání BSM vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 54/92, toto řízení trvalo více jak 14 let a došlo v něm k průtahům. Vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kterou byla inspirována zákonná úprava náhrady nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že při řádném běhu mohlo být řízení ukončeno v době přibližně pěti let. Náleží tedy žalobci náhrada nemajetkové újmy za devět let řízení, přičemž za jeden rok řízení by měla být zaplacena částka 15.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již dříve žalobci vyplatila 80.000,- Kč, je jeho žalobou uplatněný nárok důvodný co do 55.000,- Kč. Pokud se žalobce domáhal rovněž náhrady nákladů řízení ve výši 150.000,- Kč, odvolací soud konstatoval, že tyto náklady souvisely s úkony skutečně provedenými v řízení, nikoli s dobou, po niž řízení trvalo, a proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně i ohledně této částky.
Proti potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s odvolacím soudem přiznanou výší náhrady v částce 15.000,- Kč za každý rok průtahů v řízení, kterou (a v důsledku toho i celkovou částku přiznané náhrady) považuje za nepřiměřeně nízkou. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci. Uplatňuje tedy fakticky dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že v posuzovaném případě jde o otázku zásadního právního významu, protože výši odškodnění za průtahy řízení dosud řešil výlučně ESLP, např. ve věci Apicella proti Itálii .
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o.s.ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 305.262,50 Kč je možno zvažovat jen za splnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je v tomto rozsahu přípustné, a to pro vyřešení otázky zásadního právního významu spočívající v aplikaci hledisek uvedených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, neboť tu dovolací soud ve své judikatuře posuzuje jinak než soud odvolací.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. , jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř. ). Dovolatel nenamítal, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§242 odst. 3 o.s.ř. ).
Nejvyšší soud České republiky se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud České republiky k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz .
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26 (všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce, rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ) je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám.
V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, „[…] že při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení (§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Nejvyšší soud České republiky přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží pak Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení (viz výše citovaný rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.
V souzeném případě je zřejmé, že názor odvolacího soudu o neměnnosti přiměřeného zadostiučinění za celou dobu průtahů není správný. Navíc vyšel z nepřiléhavé úvahy, že je třeba stanovit nějakou přiměřenou dobu, po níž by řízení mělo trvat a že teprve doba přesahující tuto dobu přiměřenou je tím časovým úsekem, jenž se bere v úvahu pro výpočet základní částky přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud tedy pro účely výpočtu zadostiučinění vyšel z délky řízení v rozsahu cca pět let, přičemž posuzované řízení trvalo více než čtrnáct let.
Dovolání je proto třeba pokládat za důvodné, jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, jakými úvahami se odvolací soud řídil při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud České republiky z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku II. a v souvisejícím výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o.s.ř. ).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu