ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1529.2011.1
3 0 Cdo 1529/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Kollárova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 422.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 119/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, č. j. 54 Co 363/2010-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, č. j. 54 Co 363/2010 – 88, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, který svým v pořadí druhým rozsudkem, poté co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 2. 2009, č. j. 14 C 119/2008-30, zrušen odvolacím soudem, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, zamítl žalobu co do částky 368.000,- Kč, a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně. Žalobkyně se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 19. 6. 2008 domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o přiznání náhrady mzdy za neplatně ukončený pracovní poměr, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 a posléze u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 643/96. Posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 11. 4. 2007, celková délka řízení tedy činila 12 let a 7 měsíců. Žalobkyně uplatnila dne 15. 8. 2007 nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované, která ve svém stanovisku ze dne 13. 2. 2008 konstatovala nepřiměřenou délku řízení a přiznala žalobkyni peněžitou náhradu ve výši 78.000,- Kč.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí k opětovné námitce žalované o promlčení nároku uvedl, že k promlčení nedošlo. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované v souladu s §14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve lhůtě přibližně 4 měsíců po rozhodné skutečnosti, tedy včas. Po rozhodnutí žalované, kterým byl žalobkyní uplatněný nárok z části odmítnut, podala žalobkyně žalobu u soudu dne 19. 6. 2008. Dle odvolacího soudu v případě povinného předběžného projednání nároku u příslušného úřadu nepočne subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku u soudu běžet dříve, než se oprávněný dozví, že úřad jeho žádosti nevyhověl, popřípadě po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti, pokud úřad do té doby nerozhodl (§35 zákona). Ustanovení §32 odst. 3 je totiž třeba vykládat i v souvislosti s §101 obč. zák., podle kterého promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Povinné předběžné projednání nároku u úřadu logicky brání tomu, aby poškozený uplatnil svůj nárok u soudu do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o újmě. O té se dozví až z negativního výsledku předběžného projednání. Ohledně nároku žalobkyně na výši přiměřeného zadostiučinění vyšel odvolací soud z částky 720,- € za jeden rok řízení, o který bylo řízení nepřiměřeně delší, a dospěl k výsledné částce 120.333,60 Kč.
Proti výroku I. odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně co do stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 54.000,- Kč, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka předně poukázala na to, že účastníci byli nesprávně Městským soudem v Praze poučeni o možnosti podat dovolání, neboť odvolací soud opomněl, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolací důvod žalovaná shledává v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s posouzením dovolatelkou vznesené námitky promlčení zejména proto, že vyložil počátek běhu subjektivní promlčecí doby zcela v rozporu s recentní judikaturou i s názory vylovenými v literatuře, když uvedl, že se poškozený o nemajetkové újmě dozví až z negativního výsledku předběžného projednání. Žalobkyně se však o újmě nedozvěděla až poté, co jí bylo doručeno stanovisko Ministerstva spravedlnosti, ale nejspíše již v průběhu namítaného řízení, když sama uvedla, že její zdraví bylo v důsledku průtahů trvale poškozeno. Nejpozději se o nemajetkové újmě dozvěděla v okamžiku, kdy skončilo předmětné řízení. Běh promlčecí doby, který začal den následující po pravomocném skončení řízení, se uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti sice stavil, avšak pouze po dobu šesti měsíců podle §35 zákona č. 82/1998 Sb. Z logiky plyne, že aby mohla být promlčecí doba stavena, musela předtím začít běžet. Ustanovení §35 zákona by zcela postrádalo smysl, pokud by promlčecí doba začala běžet až od doručení negativního stanoviska žalované či od uplynutí šestiměsíční lhůty, jak mylně uvedl odvolací soud. Dovolatelka uzavřela, že jí vznesená námitka promlčení byla naprosto důvodná, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, ve kterém plně odkázala na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č. j. 54 Co 264/2009-48, s nímž se zcela ztotožnila. Žalobkyně se logicky o své újmě, tedy o tom, že jí její zákonné právo na odškodnění nemajetkové újmy bylo přiznáno pouze částečně, dozvěděla až po doručení vyjádření žalované, subjektivní promlčecí doba pro tento nárok tedy nemohla začít běžet dříve. Dovolání žalované navrhla jako zjevně nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení, respektive běhu subjektivní promlčecí doby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
Odvolací soud založil své rozhodnutí co do posouzení námitky promlčení na tom, že ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s §101 obč. zák., podle kterého promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. O nemajetkové újmě se dle odvolacího soudu přitom poškozený dozví až z negativního výsledku předběžného projednání nároku.
Tento závěr odvolacího soudu je však založen na mylném pochopení podstaty nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a rovněž na nesprávném výkladu ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk.
Nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nemajetková újma však nemůže být charakterizována tím, že se žalobkyni dostalo od žalované nižšího odškodnění, než jakého se domáhala. Tato okolnost je otázkou přiměřenosti výše zadostiučinění a případně účinnosti vnitrostátního prostředku nápravy, který po poškozené osobě vyžaduje nejprve předběžné uplatnění nároku u žalované. Nelze proto přijmout závěr, že žalobkyně se o nemajetkové újmě dozvěděla až z negativního výsledku předběžného projednání věci. Žalobkyně se naopak o nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení.
Smyslem institutu promlčení je i v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy po státu motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům. Jelikož zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely zákona č. 160/2006 Sb., v ustanovení §32 stanoví speciální promlčecí lhůty a v §35 stavení promlčecí doby, není důvod, aby byl aplikován §101 občanského zákoníku. Subjektivní promlčecí lhůta neběží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, ale ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk. Použije se naopak ustanovení §100 odst. 1 věta první obč. zák., které stanoví, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době zákonem stanovené, přičemž vykonáním práva je třeba rozumět uplatnění práva žalobou u soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003. Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud se ostatně otázkou promlčení práva na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podrobně zabýval např. v usnesení ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, nebo v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010.
Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem R 20/1981). Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu.
Jelikož však odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení otázky běhu subjektivní promlčecí doby a tedy i otázky promlčení nároku žalobkyně, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř., a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Soud odvolací je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu