ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.178.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 178/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 204/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč, tak, že žalobu v této části zamítl. Ve výroku II., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 119.117,69 Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se v tomto řízení domáhal, aby mu žalovaná poskytla přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neprojednání věci v přiměřené lhůtě; v posuzovaném řízení se domáhal práva vyplývajícího z právní úpravy na ochranu osobnosti. Žalobce se domáhá zadostiučinění za dobu řízení od podání žaloby (dne 8. 4. 2004) do rozhodnutí soudu prvního stupně (dne 18. 12. 2009). Soud prvního stupně byl v této věci zcela nečinný, neboť neúčelně vyžadoval zapůjčení spisu, čehož ani pro posouzení důvodnosti žaloby nebylo třeba. Svůj nárok žalobce řádně uplatnil u žalované, ta mu však ničeho neposkytla s tím, že v uvedeném řízení neshledala žádný nesprávný úřední postup.
Soudy při posouzení důvodnosti žaloby vyšly ze zjištění, že dne 8. 7. 2004 podal žalobce žalobu na ochranu osobnosti proti České republice. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze dne 28. 3. 2008 zamítnuta. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dne 30. 4. 2009 byl spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalobce. Toto dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30. 4. 2010 – pzn. Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně uzavřel, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k několika zbytečným průtahům, které měly na délku řízen vliv, přičemž průtahy vznikly v souvislosti s vyžadováním trestního spisu téhož soudu. Tento trestní spis byl v dubnu 2006 fyzicky k dispozici v budově Městského soudu v Praze a bylo možno s ním pracovat. Jeho zapůjčení bylo vyžadováno od trestního oddělení téhož soudu od prosince 2004 do října 2007, tedy dva a tři čtvrtě roku, přičemž mohl být vyžádán už v polovině roku 2004. Soudkyně věc vyřizující se nepokusila spis vyžádat od jiného soudu či státního zastupitelství, kde se spis tu kterou dobu nacházel. Celého trestního spisu nebylo k posouzení žaloby na ochranu osobnosti třeba, žalobce ani takový důkaz nenavrhoval, postačoval spis Nt 1100/2000, který byl součástí spisu zn. 48 T 2/2002. Negativní vliv na celou délku řízení před soudem prvního stupně měl i průtah v délce čtyř měsíců na počátku řízení, který vznikl v souvislosti s řešením otázky soudního poplatku, stejně jako další období čtyř měsíců, po které byl spis nepřiměřeně dlouho u Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o procesním návrhu žalobce. Dále se jedná o průtah v délce jedenácti měsíců, po kteroužto dobu byl spis marně ukládán na lhůty za účelem vyčkání připojení či učinění další žádosti o připojení trestního spisu. Je-li třeba pro rozhodnutí věci přílohového spisu, má soud vyvinout aktivitu a učinit efektivní opatření za účelem jeho připojení či pořízení kopií, a nikoliv pouze spis ukládat na lhůtu a činit opakovaně tytéž dotazy na trestní oddělení, a to navíc při vědomí toho, že spis byl odeslán jinému trestnímu soudu či státnímu zastupitelství. Řízení tak mohlo skončit přibližně o dva a půl roku dříve. Z toho pak soud prvního stupně vycházel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva by v tomto případě nebylo dostačujícím prostředkem nápravy, a proto přistoupil k přiznání zadostiučinění v peněžité formě. Vyšel z částky 15.000,- Kč za jeden rok „nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení“. S přihlédnutím k „hodnotícím kritériím“ tuto základní výměru (37.500,- Kč za dva a půl roku řízení) tuto částku snížil o 3.000,- Kč za jeden rok. Význam předmětného řízení pro žalobce totiž nelze hodnotit jako příliš vysoký. Za přiměřené zadostiučinění tak soud prvního stupně pokládal částku 30.000,- Kč.
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud uvedl: „Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 C 51/2004 došlo k průtahům v řízení, jak konstatoval soud prvního stupně, a i s jeho závěrem, že tento průtah není tolerovatelný. Odvolací soud tak nesdílí názor žalovaného, že by délka řízení byla přiměřená.“ Soud prvního stupně nicméně pochybil, jestliže nehodnotil základní podmínku poskytnutí zadostiučinění v penězích, a to samotnou nemajetkovou újmu a příčinnou souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem. Pokud jde o morální újmu, východiskem je pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v letech 2008 až 2010 bylo či dosud je vedeno dvacet dva odvolacích řízení ve věcech žalobce proti České republice o náhradu škody či přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dále žalobce v letech 2004 až 2010 vedl u zdejšího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti. S přihlédnutím k tomu nelze dovodit, zda vůbec žalobci morální újma vznikla, případně s kterým konkrétním řízení je spojena. Domněnka, že nepřiměřená délka řízení žalobci způsobila morální újmu, byla v posuzovaném případě vyvrácena. Odvolací soud pro úplnost akceptoval námitku žalobce, že při poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlédnout k celkové délce řízení, a nikoliv k délce průtahů v řízení, jak učinil soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání „podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to proto, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a protože podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která není zcela vyřešena a řeší otázku, jež je v rozporu s hmotným právem.“ Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vůbec neuvedl, čím byla vyvratitelná domněnka vyvrácena. Že žalobce vede dvacet dva odvolacích řízení v různých případech, není důvodem pro vyvrácení domněnky. Není ani jasné, jak souvisí počet řízení zahájených žalobcem s jeho právem na spravedlivý proces. „Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů. Nesouhlasí zejména s výrokem soudu odvolacího, který odvolání dovolatele zamítl a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil s tím, že dokonce změnil výrok ad I.“ Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 15. 9. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dovolání není výslovně uvedeno, proti které části napadeného rozsudku odvolacího soudu směřuje, z jeho obsahu lze však nepochybně dovodit, že směřuje jak proti té jeho části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 30.000,- Kč zamítnuta, tak i proti jeho potvrzující části.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku rozsudku soudu odvolacího, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, by dovolání samo o sobě přípustné nebylo, neboť dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou částech výroku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). I přípustnost dovolání musí být tedy zvažována jednotně. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že odvolací soud materiálně posoudil práva a povinnosti účastníků, která byla předmětem tohoto řízení, jinak než soud prvního stupně, když na rozdíl od něj uzavřel, že žalobci žádná nemajetková újma nevznikla. Proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel sice v dovolání vyjádřil námitku, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, avšak dále tento dovolací důvod obsahově nespecifikoval; neuvedl, v čem měla taková vada spočívat. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k žádným zásadním procesním vadám, které by – byť i jen hypoteticky – mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto se zabýval posouzením správnosti rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ačkoliv odvolací soud vycházel ze správných právních závěrů, týkajících se zejména podmínek vzniku nemajetkové újmy, včetně konstrukce vyvratitelné domněnky (k tomu srovnej např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na internetových stránkách www.nsoud.cz ), nepřiléhavě tyto právní závěry aplikoval na souzený případ. Odvolací soud dospěl k závěru, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobce byla vyvrácena tím, že žalobce vede mnoho podobných sporů proti stejné žalované, a není tedy možno dovodit, „zda vůbec žalobci morální újma vznikla“. Tento svůj závěr již dále neodůvodnil, respektive neuvedl, v čem je dána spojitost mezi existencí více řízení, v nichž dovolatel na straně žalobce uplatňuje podobné nároky proti totožné žalované, a závěrem, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce byla vyvrácena.
Dovolací soud z tohoto důvodu souhlasí s dovolatelem, že není zcela zřejmé, na základě jaké úvahy odvolací soud k takovému závěru dospěl.
Není přitom vyloučeno, že žalobce vede několik soudních řízení, která spolu skutkově i právně souvisí. Potom je třeba přihlédnout k závěru Nejvyššího soudu, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Takový skutkový závěr však odvolací soud neučinil a své rozhodnutí na něm nezaložil. Přitom v souzeném případě žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ve zcela konkrétním řízení. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nepřiměřené délce řízení, tedy v tom, že soud porušil povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě [§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly shodně k závěru, že k tomuto nesprávnému úřednímu postupu v daném případě došlo. Odvolací soud však svůj závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy opřel o nepřiléhavé argumenty, resp. je nepodložil takovým skutkovými okolnostmi, které by ve svém důsledku mohly vést k jím učiněnému závěru. Samotná skutečnost, že osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1, věta třetí OdpŠk, vede více řízení, která se typově týkají podobných práv, bez dalšího neznamená, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy v důsledku konkrétního, nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je tímto vyvrácena.
Z tohoto důvodu považoval dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto za postupu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu