ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1968.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1968/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Horní nám. 65/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č.j. 22 Co 274/2009-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 C 47/2008-41, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 27. 2. 2007 podal k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně podání označené jako oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestných činů JUDr. E. K., státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší státní zastupitelství posoudilo toto podání podle jeho obsahu jako podnět k výkonu dohledu nad postupem shora jmenovaného státního zástupce a postoupilo je za tímto účelem příslušnému Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze; žalobce o tom byl vyrozuměn. Vrchní státní zastupitelství provedlo šetření k činnosti jmenovaného státního zástupce. Žádná pochybení nebyla shledána, o čemž byl žalobce informován dopisem dne 9. 5. 2007. V dalších podáních se žalobce domáhal, aby s jeho podáním ze dne 26. 2. 2007 bylo nakládáno jako s trestním oznámením, a činil následná podání, na která mu bylo sděleno, že jsou obsahově shodná s prvním podáním a z tohoto důvodu byla odložena.
Soudy obou stupňů neshledaly nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) v činnosti Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství přezkoumalo podání žalobce, přičemž dle §16a odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je posoudilo podle jeho obsahu, přešetřilo postup a činnost státního zástupce JUDr. K. a o výsledku žalobce informovalo. Odvolací soud v tom neshledal rozpor s čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci a spatřuje rovněž vadu řízení (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brojí proti posouzení svého podání jako podnětu k výkonu dohledu nad činností státního zástupce. Namítá, že mu nebyla odvolacím soudem umožněna účast na jednání o odvolání, přičemž se nevyjádřil tak, že nechce být jednání odvolacího soudu přítomen. K jednání o své vůli dojít nemohl, neboť se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Tím podle dovolatele došlo k nerovnosti procesních stran, neboť nemohl navrhovat důkazy a uplatňovat svou procesní obranu. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Žalobce sice namítá nesprávné právní posouzení jeho nároku, ovšem nijak nespecifikuje, v čem by mělo spočívat. Stejně tak neformuluje otázku, o které by tvrdil, že zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolacími námitkami žalobce vytýká odvolacímu soudu jednak vadu řízení (nebylo mu umožněno účastnit se jednání před odvolacím soudem) a dále nesprávné skutkové zjištění (posouzení podání žalobce Nejvyšším státním zastupitelstvím a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a neprovedení všech jím navržených důkazů), které však nezakládají přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zde spočívající v namítaném porušení práva žalobce účastnit se jednání před odvolacím soudem, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, jenž je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Námitka proti skutkovým zjištěním nebyla ani dříve důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu