ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2008.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2008/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce Ing. M. E., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 125/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č.j. 51 Co 417/2009 – 61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č.j. 51 Co 417/2009 – 61
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2009, č. j. 15 C 125/2009 - 35, se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 81.000,- Kč s příslušenstvím,
a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 7. 2009, č. j. 15 C 125/2009 – 35, zastavil řízení do částky 77.000,- Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 77.000,- Kč za dobu od 13. 3. 2009 do 9. 6. 2009 ve výši 9,25 % ročně, uložil žalované zaplatit žalobci částku 42.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu do částky 81.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži původně pod sp. zn. 7 C 28/97, dále sp. zn. 7 C 224/98 a nakonec pod sp. zn. 7 C 201/2000.
Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že řízení, jehož předmětem byla žaloba na zaplacení částky 2.753.103,13 Kč, bylo žalobcem zahájeno dne 21. 1. 1994 a vedeno
u Okresního soudu v Kroměříži původně pod sp. zn. 7 C 28/97, dále 7 C 224/98 a nakonec pod sp. zn. 7 C 201/2000. Dne 22. 9. 2000 bylo vydáno usnesení o přerušení řízení. Ve věci bylo pokračováno v září 2005. Řízení bylo zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne 25. 6. 2008. Žalovaná žalobci po zahájení řízení dobrovolně vyplatila částku 77.000,- Kč a z toho důvodu vzal žalobce ohledně ní žalobu zpět.
Soud prvního stupně provedl hodnocení nároku žalobce podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Shledal porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Konstatoval, že řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy a trvalo téměř 14 a půl roku. Řízení považoval za složité. Za celkovou dobu řízení považoval dobu devíti let (nezapočítal dobu přerušení řízení od září 2000 do září 2005). Vzal v potaz, že žalobce nepodal stížnost na postup soudce či návrh na určení lhůty a to, že nijak nebrojil proti usnesení o přerušení řízení. Po zvážení výše uvedených kritérií pokládal za přiměřené odškodnění ve výši 119.000,- Kč. To stanovil ze základu 135.000,- Kč (9 let x 15.000,- Kč za jeden rok), který snížil o 15 % z důvodu, že se žalobce aktivně nesnažil řízení urychlit, když zároveň přihlédl ke skutečnosti, že předmět původního řízení tvořila značně vysoká finanční částka.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil, v části napadené odvoláním, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu do částky 81.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a pro stručnost na ně odkázal. Uzavřel, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s kritérii dle §31a odst. 3 OdpŠk a vysvětlil své úvahy, jak k částce přiměřeného zadostiučinění dospěl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk je soudy aplikováno rozdílně. Brojí proti provedenému výpočtu přiznaného odškodnění, když podle něj soudy vycházely z nesprávné celkové délky řízení, neboť nebraly v potaz období přerušení řízení. Nesouhlasí rovněž s ponížením částky odškodnění proto, že nepodával stížnosti na délku řízení a nesnažil se tak řízení urychlit. Dále namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, kdy soud o nich rozhodoval dle
§142 odst. 2 o. s. ř. a nikoli dle §142 odst. 3 o. s. ř. (k tomu citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09). Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Navrhla tedy jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení celkové doby řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk a pro otázku nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť dané otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“ nebo „R 58/2011“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil nesprávně otázku celkové délky řízení (dle §31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), jelikož do doby řízení je zásadně třeba započítávat i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno (srov. Stanovisko část. III. bod 3. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4107/2009).
Soudy obou stupňů dále nesprávně posoudily jednání poškozeného (ve smyslu kritéria §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) ve vztahu k vznášení návrhů na určení lhůty a podávání stížností na nečinnost a také to, že se procesně nebránil proti přerušení řízení.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle
§174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51).
Zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno (v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl dle §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), může být poškozenému přičítáno k tíži pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu k přerušení původního řízení došlo, a proto dovolacímu soudu nezbývá než obecně poukázat na závěry dosažené v jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, z nichž vyplývá, že i ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost §109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí, v tam uvedených případech, řízení přerušit. Z tohoto pohledu samotná skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebránili odvoláním, není právně významná, neboť je výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. K přerušení řízení musí proto soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně platí, že soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz výše citované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Protože právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem není správné z důvodů shora vyložených, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
i jeho rozsudek v rozsahu dotčeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
K otázce přiznávání náhrady nákladů řízení o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, ve kterém uvedl, že poškozený má – posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti – ve věci v zásadě plný úspěch (byť by mu bylo zadostiučinění přiznáno jen z části), pokud lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, neboli podařilo se mu prokázat základ nároku. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu imateriální újmu svého druhu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebyla přiznána jím požadovaná výše plnění.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.) za současného respektování nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu