Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2011 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2371.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2371.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2371/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou D. F. , zastoupenou opatrovníkem Městem Mnichovo Hradiště, dceru D. F. a M. F. , zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 26 P 111/2009, o odvolání rodičů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 30 Co 352/2010-138, takto: Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27.5.2010, č.j. 26 P 111/2009-75 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 30 Co 352/2010-138 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.5.2010, č.j. 26 P 111/2009-75 určil, že „matka D. F. a otec M. F., neprojevovali v době od narození do 17.2.2010 o svoji dceru, nezletilou D. F. opravdový zájem a nebudou tedy účastníky případného řízení o osvojení nezletilé, a nebude tedy třeba jejich souhlasu s jejím osvojením“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval k návrhu magistrátu Města Mladá Boleslav ze dne 17.2.2010 a k tomuto okamžiku – jak je zřejmé z výroku rozsudku soudu prvního stupně – posuzoval splnění podmínek stanovených v §68 odst.1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“). Vycházel přitom ze zjištění, že matka zanechala nezletilou dva dny po porodu na porodnickém oddělení Oblastní nemocnice Mladá Boleslav a.s. s tím, že si musí pro sebe a nezletilou zařídit bydlení. Protože matka byla následně neznámého pobytu, svěřil soud prvního stupně předběžným opatřením nezletilou do péče Kojeneckého ústavu v Kolíně. O nezletilou projevili rodiče zájem toliko 14.7.2009. Matka má dále rodičovskou zodpovědnost k nezletilé S. F. a N. F. Nezletilá S. byla po narození svěřena do péče Dětského domova v Mladé Boleslavi, navazující řízení o nařízení ústavní výchovy však bylo zastaveno, neboť rodiče si našli vhodný podnájem v Č. L.. Z podnájmu se však posléze pro nedostatek financí přestěhovali na stávající adresu, kde žijí s babičkou, která o nezletilou S. fakticky pečuje. Nezletilá N. je na základě předběžného opatření soudu rovněž umístěna v Kojeneckém ústavu v Kolíně. Po zahájení řízení, ve dnech 11.4. a 12.4.2010 matka telefonicky kontaktovala kojenecký ústav a dne 15.4.2010 rodiče navštívili nezletilé D. a N. v kojeneckém ústavu. Následně již nezletilou D. nenavštívili, ani na její výživu ničím nepřispěli. Nezletilá D. je dle sdělení kojeneckého ústavu šikovné a zdravé dítě. Opakovaná šetření v bydlišti rodičů vedla soud prvního stupně k zjištění, že v okolí domu je značný nepořádek, sociální zařízení je nefunkční, neteče zde voda, elektřina je napojena nelegálně a je vedena nebezpečným způsobem poblíž kamen, ve kterých se topí na pevné palivo. Rodiče je šetřením snažili vyhýbat pod různými záminkami. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že rodiče po dobu šesti měsíců před podáním návrhu (tj. před 17.2.2010), fakticky však již od narození, opravdový zájem o svoji dceru neprojevili a nadále ani neprojevují. Nezletilou pravidelně nenavštěvovali, aniž jim v tom bránily objektivní překážky. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení rodičů, že do ústavu často volali, ale bylo jim sděleno aby do ústavu pro nemoc nezletilé nejezdili, protože takovou situaci soud prvního stupně sice připustil, nicméně nikoliv jako pravidelnou. Poslední návštěvu nezletilé v dubnu 2010 soud prvního stupně hodnotil jako účelovou a přihlédl rovněž k tomu, že rodiče nezletilou nenavštívili ani v době mezi nařízenými jednáními před soudem prvního stupně a rovněž k tomu, že rodiče kojeneckému ústavu finančně nepřispívají, nikde nepracují a prostředí ve kterém bydlí není pro výchovu nezletilých dětí „příliš ideální“. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. února 2011, č.j. 30 Co 352/2010, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyložil, že při výkladu ustanovení §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině je třeba vycházet z toho, že vždy závisí na individuálních vlastnostech každého z rodičů, jako je např. zdravotní stav, stupeň inteligence a vzdělání, sociální poměry z nichž rodič pochází, schopnost sociální orientace s tím, že je třeba též vycházet z objektivních podmínek, např. z možnosti zajistit byt, míře nezaměstnanosti v tom kterém regionu a podobně. Zásadně lze podle odvolacího soudu vyhovět návrhu (na vyslovení nezájmu rodičů o dítě) tehdy, kdy z celého jednání, postoje a vztahu k dítěti je patrno, že rodiče své povinnosti vůči němu plnit nehodlají a že ani v budoucnu mu potřebnou péči poskytovat nebudou. Za zájem rodičů o dítě nebude proto možno usuzovat jen z ojedinělých, ryze formálních projevů, nýbrž je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem případu, k možnostem a životním situacím rodičů a k jejich celkovému a mravnímu poměru k dítěti. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále sám zjistil, že v průběhu odvolacího řízení se rodiče o nezletilou písemně zajímali dne 1.6.2010 a telefonicky ve dnech 26.6.2010, 11.8.2010, 6.11.2010, 24.11.2010 a 25.11.2010. Telefonický kontakt odvolací soud nepovažoval za projevení opravdového zájmu o nezletilou. Odvolací soud přihlédl k složité bytové situaci rodičů, k tomu, že rodiče na pobyt nezletilé v kojeneckém ústavu ničím nepřispívají. Rodiče si přes učiněný příslib své bytové poměry nevyřešili, nejsou zaměstnaní a nevyužili ani dostatečný časový prostor v odvolacím řízení, v němž by opravdový zájem o nezletilou projevili. Proti rozsudku odvolacího soudu si podali rodiče dovolání. Za otázku zásadního právního významu považují výklad pojmu „opravdový zájem“ rodičů o dítě, zejména určení kritérií, podle nichž se bude opravdový zájem rodičů o dítě posuzovat. Podle přesvědčení dovolatelů by kolidující práva měla být poměřována zásadou přiměřenosti a subsidiarity, tzn. vážení eventuality mírnějšího zásahu do základních práv, který splní týž legitimní účel, jako zásah posuzovaný. Jakkoliv dovolatelé vycházejí ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a zohledňují, že odvolací soud posuzoval splnění podmínek pro vyslovení nezájmu rodičů až ke dni svého rozhodování s tím, že je třeba přihlížet k individuální situaci rodičů, včetně jejich vzdělání, schopnosti, sociální orientace a materiálního zázemí, mají přesto za to, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na ochranu rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“). Poukazují na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“) ze dne 26.2.2002, ve věci Kutzner proti Německu podle něhož základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, přičemž základním prvkem rodinného života je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se uskutečňuje péče a výchova ze strany rodičů, na níž mají děti právo. Zásah do základních práv je přípustný jen sleduje-li některý, nebo některé z legitimních cílů a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (Couillard Maugery proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 1.7.2004). Nadto musí být výjimky stanovené v čl. 8 odst. 2 Úmluvy opravňující k zásahu do rodinného života vykládány restriktivně, tedy tak, že za neoprávněný zásah není možné považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální a materiální rovině. Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (Havelka a další proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 21.6.2007). K pozitivním povinnostem státu – sledujícími sloučení rodičů s dítětem – se vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi řadí i povinnost informovat a řádně poučit rodiče o možných následcích jeho jednání (W. proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 8.7.1987). Odvolacímu soudu dovolatelé dále vytýkají, že i když alespoň formálně respektoval východiska vyjádřená v Nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 669/02, naplnění kritérií zde uvedených však vyhodnotil nesprávně. Dovolatelé považují za překonanou doktrinální definici účelu osvojení, jímž má být potřeba nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v případě, že pokrevní rodiče je nejsou schopni nebo ochotni zajistit. Mají za to, že neschopnost nebo neochota zajistit stabilní prostředí nemůže být sama o sobě důvodem k definitivnímu zpřetrhání rodinných vazeb, a navíc zajištění stabilnějšího prostředí mohou sloužit jiné, méně zasahující opatření (např. pěstounská péče), kdy je dítěti poskytována náhradní rodinná péče, aniž by muselo nutně dojít k nenapravitelnému odtržení od biologických rodičů. S ohledem na pozitivní závazek státu ke znovusjednocení rodiny by přijaté opatření mělo být dočasné a jen v krajním případě konečné a nezvratné. V žádném případě však nesmí být chápáno jako další typ výchovného opatření, jímž se napravuje závadný stav v biologické rodině. Osvojení totiž od náhradní rodinné péče odlišuje právě jeho konečnost a nezvratnost. Mělo by přicházet v úvahu v případě, kdy dítě je jednak bez biologických rodičů, nebo je-li jeho právní status z jiných obdobných důvodů zásadně problematický a jednak je-li najisto postaveno, že obnovení biologické rodiny, o něž má stát přednostně usilovat, nepřipadá v úvahu. Mezi tyto případy patří i souhlas rodičů s osvojením. Účelem řízení o nahrazení souhlasu rodičů s osvojením podle §68 odst. 1 zákona o rodině je především odstranit nepřiměřené překážky, které rodiče odpíráním souhlasu kladou z jiných důvodů, než proto, že by si přáli obnovení rodiny, např. ze zištných důvodů, či překážky vzniklé tím, že souhlas rodičů nelze z jiných závažných důvodů získat. Pojem „opravdový nezájem“ je potřeba vykládat natolik restriktivně, aby se v zásadě již blížil konkludentnímu souhlasu s adopcí. Jestliže pak biologičtí rodiče souhlas odpírají a návrhu na vyslovení kvalifikovaného nezájmu procesně oponují, je třeba si vždy klást otázku, co je k takovému postoji vede a čím jsou motivováni, jestliže – podle dovolatelů – opravdový zájem o obnovení rodiny nemají. Absence pravidelných návštěv v ústavním zařízení nemusí sama o sobě znamenat absenci citových vazeb a nedostatku zájmu o obnovení rodiny, placení vyživovací povinnosti či úprava sociálních poměrů jsou pak kritéria naprosto irelevantní. Snaha rodiny o zlepšení sociální situace –zejména bytové – je samozřejmě relevantní, její absence může být důvodem trvání výchovného opatření, ale nemůže postačovat k definitivní likvidaci rodinných vazeb. Tu může odůvodnit jen nezájem rodičů o udržování rodinných vazeb a jejich srozumění s osvojením dítěte. To ovšem musí být v řízení bezpečně prokázáno. Dovolatelé si kladou otázku, zda z naznačených důvodů není ustanovení §68 zákona o rodině obsoletní, případně zda jde o ustanovení ústavně souladné. Dovolatelé – s ohledem na výše uvedené – odvolacímu soudu vytýkají, že si nepoložil otázku, proč dovolatelé vůbec ony dvě návštěvy v kojeneckém ústavu vykonali a rovněž zda je v možnostech dovolatelů pravidelně do ústavu cestovat. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že orgán sociálně právní ochrany dětí měl rodiče opakovaně upozorňovat, že se vystavují riziku rozhodnutí podle §68 zákona o rodině. Je třeba sledovat proč není projevován dostatečný zájem, orgány jsou povinny k projevům zájmu rodiče povzbuzovat a motivovat a poskytnout jim potřebnou pomoc a spolupráci. V případě vyloučených komunit, rodičů s nízkým vzděláním, nedostatečnou inteligencí či osobnostní zralostí pak tato pomoc a součinnost musí mít tzv. nízkoprahový charakter. Tyto úvahy však dovolatelé v odůvodnění napadeného rozsudku postrádají. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Magistrát Města Mladá Boleslav – odbor sociálních věcí ve vyjádření k dovolání rodičů uvedl, že oddělení sociálně právní ochrany (dále jen „OSPOD“) se již od ponechání nezletilé v porodnici snažilo rodičům aktivně pomáhat tak, aby mohli nezletilou převzít do své péče a to i s ohledem na skutečnost, že rodina, ač v krajních mezích, ale přesto pečuje o nezletilou S. a je třeba rozvíjet nejen vazby rodičovské, ale i sourozenecké. Rodiče však častým stěhováním, měněním sdělených skutečností, neumožněním šetření, někdy neochotou spolupracovat a zvláště pak velmi nízkou návštěvností nezletilé vytvořili podmínky pro vyslovení nezájmu rodičů o dceru. Rodičům byla opakovaně dána možnost zvrátit situaci a to s ohledem na jejich sociální poměry, schopnosti, sociální orientaci, stupeň inteligence i vzdělání, kdy jak OSPOD, tak soudy očekávaly plné nasazení a účast rodičů, neboť tito byli poučeni o možných následcích. Jejich aktivitě nemohlo bránit ani narození dalšího dítěte, nezletilé N., narozené 11.3.2010, neboť tato byla za podobných okolností umístěna v Kojeneckém ústavu Kolín. Situaci nepomohla vyřešit ani spolupráce rodičů s nestátní organizací, která rodiče v průběhu řízení zastupovala a byla jim nápomocna. Nejen pasivita rodičů, ale i běh času napáchaly ve vztazích nenapravitelné důsledky, které bylo možno sledovat i při sporadické návštěvě rodičů u nezletilé – nezletilá plakala, rodiče ji nedokázali utěšit a předali ji sestře. Namísto, aby návštěvy opakovali a nezletilou si tak získali, ji již nenavštívili. Rodiče se telefonicky dotazovali na N. dne 10.5.2011, osobní návštěva se uskutečnila 28.1.2011. OSPOD si je vědomo velmi vážného zásahu do soužití rodiny, má však za to, že je umožněn pasivním přístupem rodičů, nevytvořením vzájemných citových vazeb, nepodílením se na jejich rozvoji, nezájmem o nezletilou, o její zdravotní a psychický stav, výživu a v neposlední řadě i materiálním nedostatkem, který není zaviněn nepříznivým zdravotním stavem rodičů. Další pobyt nezletilé v kojeneckém ústavu, či dětském domově bude nezletilé upírat možnost života v náhradní rodině a zvláště pak značně omezí její začlenění do společnosti, neboť „model rodiny“ zažitý v dětství je neodmyslitelně přenášen do nové vlastní rodiny.Formu náhradní rodinné péče – osvojení, nepovažuje za trest, jak je uváděno v dovolání, ale za „šanci na život“ pro nezletilou, o jejíž zájem, blaho a budoucnost jde OSPOD především. Obsahově proto navrhl, aby dovolání rodičů bylo zamítnuto. Opatrovník nezletilé – Městský úřad Mnichovo Hradiště, odbor sociálních věcí a zdravotnictví ve vyjádření k dovolání rodičů uvedl, že rodiče navštívili nezletilou před soudním jednáním a pouze díky Poradně pro občanství, přičemž její zaměstnankyně přijela pro rodiče do jejich místa bydliště a do dětského domova na návštěvu za dětmi je odvezla. Sami rodiče neprokázali zájem a nevyvinuli žádnou snahu , aby nezletilou navštívili. Jednání rodičů a jejich sporadické návštěvy hodnotí jako jednorázový, formální projev zájmu, kterým chtějí znemožnit možné osvojení dítěte, které by bylo v jeho skutečném zájmu. Obsahově proto rovněž navrhl, aby dovolání rodičů bylo zamítnuto. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené podle §240 odst. 3 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem. Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustní dovolání. Podle ustanovení §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Protože se v přezkoumávané věci jedná o řízení, způsobilé nevratně zasáhnout do rodičovské zodpovědnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2010, sp.zn. II. ÚS 485/10), je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., za splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., §237 odst. 3 o.s.ř., neboť se jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, zda rodiče o nezletilou projevovali opravdový zájem. K otázce výkladu pojmu „opravdový zájem“ rodičů o dítě, zejména určení kritérií, podle nichž se bude opravdový zájem rodičů o dítě posuzovat ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině ve znění zákona č. 91/1998 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil, rozsudek odvolacího soudu má proto po právní stránce zásadní význam. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. je opodstatněné. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, zda vymezil příkladmo uvedená hlediska, z nichž lze usuzovat na kvalifikovaný nezájem rodičů o dítě, v souladu s hypotézou ustanovení §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Podle ustanovení §68 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb., účinném od 1.8.1998, pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže a) po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo b) po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i v případě, že rodič je nezletilý (ustanovení §68 odst. 2 zákona o rodině). O splnění podmínek uvedených v odstavci 1 rozhoduje ke dni podání návrhu orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte, popřípadě rodičem dítěte soud ( ustanovení §68 odst. 3 o.s.ř.). Novela zákona o rodině, provedená zákonem č. 91/1998 Sb., s účinností od 1.8.1998 upřesnila právní úprava případů, kdy se nevyžaduje souhlas s osvojením. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 91/1998 Sb. navrhovaná právní úprava v tomto směru obecně reagovala jednak na Úmluvu o právech dítěte, jednak na Úmluvu o osvojení (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ze dne 2.2.1998, ASPI ID LIT28157CZ). K výkladu pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit měli“ (odpovídajícímu znění §68 zákona o rodině do 31.7.1998) se však Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku ze dne 4.2.1973, sp.zn. Cpj 159/73 tak, že pro správný výklad zákona je rozhodné, které vnější projevy a chování rodičů k dítěti lze považovat za opravdový zájem ve smyslu §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Jde o takové projevy rodičů, z nichž lze přesvědčivě usoudit, že rodiče se chtějí o dítě starat, že k němu mají opravdový citový vztah a že se ho nechtějí vzdát. Na opravdový zájem rodičů o dítě lze usuzovat zpravidla z toho, že rodič udržuje s dítětem podle svých možností soustavnější osobní styk (ústní nebo písemný), že se soustavně zajímá o jeho zdravotní stav, chování a prospěch, že řádně přispívá na výživu dítěte a že projevuje zájem i o jiné jeho záležitosti. Přitom je ovšem třeba vždy bedlivě hodnotit okolnosti, které snad rodičům bránili projevit o dítě opravdový zájem. Soudy správně nespatřovaly opravdový zájem u rodičů v ojedinělých dotazech na výchovná zařízení, nebo pouze v placení ošetřovného. V řízení o osvojení podle §68 odst. 1 písm. a/ zák. o rod. je třeba především bezpečně zjistit kvalifikovaný nezájem rodičů. Soudy zjišťují nezájem rodičů téměř vždy ze zpráv národních výborů a výchovných zařízení a to i v těch případech, kdy tyto zprávy jsou natolik stručné, že z nich nelze činit bezpečné závěry o nezájmu rodičů. Některé zprávy se totiž omezují na stručná sdělení, že rodiče neprojevili zájem, aniž by blíže uváděly, zda jde o absolutní nezájem po celou dobu pobytu dítěte v ústavu, nebo jen o nezájem trvající poslední dobu, zda rodiče zájem projevit mohli apod. Základním předpokladem vyslovení osvojení podle §68 odst. 1 písm. a/ zák. o rod. je správný výklad pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit měli." Mezi rodiči a dítětem existuje obvykle vazba, daná přirozeným rodičovským poměrem. Na existenci a intenzitu tohoto subjektivního vztahu na straně rodičů lze usuzovat z vnějších okolností a projevů, z chování rodiče k dítěti. Z celkového postoje a vnějšího chování rodičů lze pak usuzovat na existenci citované vazby a na to, zda z hlediska zmíněného zákonného ustanovení rodiče projevují o dítě opravdový zájem. Připuštění uvedených výjimek, tzv. kvalifikovaného nezájmu, je odůvodněno tím, že neodpovědný postoj rodičů k dítěti a zcela jasně projevený nezájem o jeho další život, nevyžaduje, aby jejich práva k dětem byla důsledně uznávána a respektován jejich pokrevní vztah. Stanovením uvedených výjimek se zároveň sleduje účel vyloučit po osvojení dítěte případný nežádoucí vliv rodičů na vytvoření pevného citového vztahu mezi dítětem a osvojitelem, který je předpokladem úspěšného osvojení. Stanovisko navazovalo na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož, jestliže se rodič s dítětem nestýká, po několik let je neviděl, korespondencí ani zasíláním dárků neprojevuje o dítě zájem, neplatí na ně řádně výživné a přivolení k osvojení váže jen na prominutí dlužného výživného, jde o případ neprojevení opravdového zájmu o dítě po dobu zákonem uvedenou (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.7.1964, sp.zn. 5 Co 307/64, uveřejněné ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod R 51/64). Při úvaze o splnění podmínek ustanovení §68 odst. 1 písm. a) zák. o rod. (kvalifikovaný nezájem rodičů o dítě) třeba v každém jednotlivém případě důkladně komplexně objasnit celkový postoj rodičů k dítěti, jejich poměry, důvody, které vedly k tomu, že se o dítě osobně nestarají, jakož i to, zda rodičům nebrání v přímé péči odůvodněné překážky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1969, sp.zn. 1 Cz 42/1969, uveřejněné ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod R 63/70). K výše uvedeným východiskům se přihlásil i bývalý Nejvyšší soud SR, v rozhodnutí ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj 13/85, uveřejněném ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod R 50/1985, podle něhož pojem „opravdivý záujem, ktorý by ako rodičia prejaviť mali", ako hmotnoprávna podmienka osvojenia bez privolenia rodičov, pokiaľ sú zákonnými zástupcami osvojovaného dieťaťa, bol už vyložený tak, že pre vylúčenie záveru o nedostatočnosti opravdivého záujmu musí ísť o taký prejav záujmu rodičov o dieťa, z ktorého možno presvedčivo vyvodiť, že rodičia sa chcú a môžu o dieťa starať, a to i z hľadiska celkového vývoja dieťaťa i v budúcnosti, a že teda ich záujem je skutočný a nie je iba predstieraný a formálny, prípadne motivovaný inými dôvodmi nezlučiteľnými s riadnym rodičovstvom; ide teda o záujem podložený skutočne kladným a citovým vzťahom, vôľou a snahou prejavovať sa voči dieťaťu ako rodičia. Ak sa rodičia o dieťa osobne nestarajú, treba zisťovať a hodnotiť to, či im v priamej starostlivosti o dieťa alebo aspoň v prejavovaní opravdivého záujmu o dieťa iným spôsobom, predovšetkým častejším osobným alebo písomným stykom, nebránia nejaké objektívne ospravedlniteľné prekážky (nezáujem rodičov musí byť zavinený; k aplikácii postupu podľa ustanovenia §68 ods. 1 písm. a) Zák. o rod. nestačí existencia objektívneho stavu, ktorý nebol privodený rodičovou nedbalosťou a nieto ešte úmyslom). V tomto smere možno poukázať na závery uvedené v Rozbore a zhodnotení praxe súdov pri rozhodovaní o osvojení, Pls 5/67 bývalého Najvyššieho súdu (pozri zborník I Najvyššieho súdu ČSSR "Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím", SEVT, Praha 1974, str. 317 - 321) a v rozhodnutiach uverejnených pod č. 51/1964 Zbierky rozhodnutí a oznámení súdov ČSSR a pod č. 63/1970 Zbierky súdnych rozhodnutí. Uplynutie doby kvalifikovaného nezáujmu rodičov o dieťa, určenej novelou Zákona o rodine (zákonom č. 132/1982 Zb.) na dobu 6 mesiacov, je však nielen jednou z hmotnoprávnych podmienok osvojenia dieťaťa bez privolenia jeho rodičov, pokiaľ sú zákonnými zástupcami osvojovaného dieťaťa, ale splnenie tejto podmienky má aj dôležitý procesný význam. Len pri jeho splnení už v čase začatia konania (a nielen v dobe rozhodovania súdu o osvojení) nie sú rodičia dieťaťa účastníkmi konania (§181 ods. 2 O. s. p.). S prihliadnutím na nutnosť správneho vymedzenia okruhu účastníkov konania je preto vhodnejšie, aby návrhy na osvojenie boli podávané až po uplynutí uvedenej doby kvalifikovaného nezáujmu“. Uvedenou judikaturu je však třeba poměřovat s vývojem, kterým český právní prošel po přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů ze dne 8. 12. 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 Nejvyšší soud uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí. (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06). Umístění dítěte do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže samo o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah musí být nadto „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci K. a T. proti Finsku, stížnost č. 25702/94, §173; rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99, §69; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09). Nebude-li za situace, kdy důvodem pro nařízení ústavní výchovy má být též materiální nedostatek, soudem spolehlivě zjištěno, že příslušné orgány státu samy, či prostřednictvím orgánů územní samosprávy poskytly, či byly připraveny poskytnout vychovateli pomoc ať již materiální, či poskytnutím rady o postupu jakým by sám zlepšil svou situaci a nalezl řešení svých problémů, pak ani nelze usuzovat na nezbytnost opatření spočívajícího v nařízení ústavní výchovy, neboť stát v takovém případě nedostál pozitivním závazkům, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života, a nebudou tak ani splněny podmínky pro nařízení ústavní výchovy. Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu, §61). Jestliže východiska uvedená v stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, platí pro nařízení ústavní výchovy, jež má povahu dočasnou a nedochází při ní k nevratnému zániku rodičovské zodpovědnosti k nezletilému dítěti, tím spíše musí platit pro situaci, kdy rodinné vazby dítěte a biologických rodičů – v důsledku navázání nových vazeb dítěte k osvojitelům – jsou nevratně zpřetrhány. Dosavadní judikaturu je proto třeba chápat zejména v jejím důrazu na zachování rodinného života. Ustanovení §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ve znění účinném od 1.8.1998 se řadí k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Zákonodárce pouze příkladmo (srov. slovo „zejména“) vymezuje okruh hledisek, které soud musí vzít do úvahy. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; V úvahu tak mohou přicházet i jiná, než příkladmo uvedená hlediska, z nichž je možné učinit závěr, zda jsou tu přítomny rodinné vazby, k jejichž udržování je stát v rámci svých pozitivních závazků povolán. Uvedená hlediska je však třeba vždy posuzovat se zřetelem k dané situaci a k daným poměrům, ve kterých se rodič nacházel (srov. spojení „v mezích svých možností“). Jestliže by soud taková hlediska, která – ačkoliv by se z obsahu spisu podávala- pominul, nemohl by ani v úplnosti vymezit hypotézu právní normy a jeho právní názor by byl nutně nesprávný. Vztaženo na projednávanou věc, odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů postrádá přesvědčivý závěr o důvodech, pro které rodiče opravdový zájem o nezletilou neprojevovali –tak aby bylo bezpečně prokázáno, že projevení opravdového zájmu nebránily objektivní skutečnosti, jakož i hodnocení součinnosti a pomoci ze strany státu, které se rodičům mělo dostat. Soud prvního stupně navíc nesprávně posuzoval splnění podmínek uvedených v ustanovení §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ke dni zahájení řízení. Zákon o rodině stanoví, že není třeba souhlasu rodiče s osvojením dítěte, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevoval opravdový zájem o dítě. Tuto dobu je třeba považovat za minimální, což ve svém důsledku znamená, že z návrhu opatrovníka dítěte musí být patrno, že tvrzený nezájem o dítě ze strany rodiče trvá alespoň šest měsíců, přičemž tato doba uplynula nejdříve ke dni podání návrhu, jinak soud návrh bez dalšího zamítne. Je-li tato podmínka splněna, soud přistoupí k samotnému zjišťování kvalifikovaného nezájmu o dítě, přičemž musí zkoumat i chování rodiče po podání návrhu do doby vydání rozhodnutí tak, aby byl v co největší míře minimalizován zásah do základních práv účastníků řízení (srov. již citované R 50/1985 a shodně též nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2010, sp.zn. II. ÚS 485/10, bod 30). Za překonaný je třeba považovat doktrinální názor dovozovaný z judikatury, že zákon nevyžaduje aby rodič byl na právní důsledky nezájmu (ať kvalifikovaného či žádného) o dítě předem upozorněn (srov. např. Švestka in Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, str. 333, nebo Holub, M., Nová, H., Sladká Hýklová, J.: Zákon o rodině. Komentář. 8. vydání. Praha: Linde Praha. 2007, k §68). Právě jasné a spolehlivé vědomí rodičů o důsledcích, k nimž řízení podle §180a o.s.ř. vede, může aktivovat rodiče k projevení zájmu o dítě a usnadnit obnovení rodinných pout. Uvedené plyne i z judikatury ESLP, podle níž, jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07), přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek ESLP ve věci W. vs. Spojené království). Podle obsahu spisu, matka stran svého zájmu o dítě již v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16.4.2009, č.j. 26 P 111/2009-19 o nařízení ústavní výchovy nezletilé D. uváděla, že k návštěvě nezletilé v Kojeneckém ústavu v Kolíně nemá finanční prostředky. Ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně dne 18.3.2010, uvedla, že nepracuje, je na mateřské dovolené, má základní vzdělání a vyrůstala v dětském domově. Nikdy s otcem nepřemýšleli o udělení souhlasu k osvojení nezletilé, o děti chtějí pečovat sami. Své stanovisko, nepřipouštějící osvojení zopakovala i při jednání před odvolacím soudem dne 8.12.2010. Rovněž otec při témže jednání uvedl, že nepracuje, vydělává si příležitostně, vyrůstal v kolektivním zařízení a spolu s matkou pečují o nezletilou S., sestru D. Sociální pracovnice Poradny pro občanství, občanská a lidská práva ve zprávě ze dne 3.5.2010 uvedla, že nezl. S. byla při návštěvě pracovnice čistě oblečená, vypadla spokojeně a bylo znát, že s rodiči má dobrý citový vztah, shodně se vyjádřila i ve zprávě ze dne 6.12.2010, kdy opět navštívili nezletilou v ústavu. V protokolu ze dne 19.4.2010 sepsaného u Magistrátu města Mladá Boleslav matka popisuje vyhrocený průběh návštěvy nezletilé v Kojeneckém ústavu Kolín, která proběhla dne 15.4.2010. Odvolací soud se nevypořádal s tvrzením rodičů, obsaženém v odvolání proti rozsudku ze dne 27.5.2010, č.j. 26 P 111/2009-75 o vzdálenosti, dostupnosti a finanční náročnosti návštěv rodičů v Kojeneckém ústavu Kolín z místa bydliště rodičů (zpáteční jízdenka pro oba rodiče činí částku 412,- Kč), nehodnotil zprávu Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 30.8.2010 o nehodě otce a jeho hospitalizaci v nemocnici a následném domácím ošetřování. Zcela pominuta zůstala výpověď svědkyně Mgr. S. S., sociální pracovnice Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, učiněná 23.2.2011 před odvolacím soudem, v níž se svědkyně vyjadřovala k osobním a bytovým poměrům rodičů a průběhu návštěvy nezletilé dne 6.12.2010. Svědkyně rovněž vypověděla, že s rodinou průběžně pracují, učí ji hospodařit s finančními prostředky a snaží se, aby se rodiče nebáli spolupracovat se státními institucemi, včetně opatrovníka. Nepovšimnuto zůstalo i stanovisko opatrovníka nezletilé, který při jednání uvedl, že jestliže by se s rodinou nadále intenzivně pracovalo, tak by bylo možné, aby se nezletilá D. do rodiny vrátila. O četnosti návštěv nezletilé v Kojeneckém ústavu Kolín svědčí návštěvní list, z něhož se podává telefonický kontakt ve dnech 11.4.2009, 3.7.2009, 24.11.2010, 25.11.2010, 27.1.2011,11.2.2011 a návštěvy ve dnech 15.4.2010, 6.12.2010,18.1.2011 a 28.1.2011. S ohledem na výše uvedené si měl odvolací soud položit otázku, zda uvedené skutečnosti spíše než opravdový nezájem nepředstavují projev sociální situace rodičů, jejich sociální orientace, stupně inteligence a vzdělání a hodnotit, zda se rodičům skutečně dostalo dostatečné podpory ze strany orgánů veřejné moci. Akcent na neuspořádané bytové poměry (slovy soudu prvního stupně, že prostředí ve kterém bydlí není pro výchovu nezletilých dětí „příliš ideální“) nemůže sám o sobě obstát v konfrontaci se závěry vyjádřenými v stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010 a důraz na neposkytování výživného, (jakožto jednoho z relevantních hledisek) se nevypořádává se skutečnými finančními poměry rodičů, tak jak v řízení vyšly najevo. K vlivu neplacení výživného na případné zbavení rodičovské zodpovědnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011, sp.zn. 21 Cdo 3909/2010. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení podmínek pro závěr o kvalifikovaném nezájmu rodičů o dítě je neúplné a proto nesprávné. Nejvyšší soud České republiky proto v tomto výroku rozsudek Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušil podle §243b odst.2 část věty za středníkem o. s. ř. a věc podle §243 odst.3 věta druhá o. s. ř. vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 27. září 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Ivana Čechovská

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2011
Spisová značka:30 Cdo 2371/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2371.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přípustnost dovolání
Vázanost nálezem Ústavního soudu
Výchova nezletilých dětí
Dotčené předpisy:§68 odst. 1 písm. a) předpisu č. 94/1963Sb. ve znění od 01.08.1998
§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
§68 odst. 3 předpisu č. 94/1963Sb. ve znění od 01.08.1998
§180a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25