Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2563.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2563.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. M. M. , zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti žalované obchodní společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, nám Přemysla Otakara II. č. 8/5, IČO 61860981, zastoupené Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 295/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2009, č.j. 1 Co 124/2008-83, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2009, č.j. 1 Co 124/2008-83, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. února 2008, č.j. 23 C 295/2007-28, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), výrokem II. co do dalších 50.000,- Kč návrh zamítl, výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu. Vyšel ze zjištění, že dne 12. června 2007 uveřejnila žalovaná v Kroměřížském deníku č. 136 článek, umístěný na titulní straně na čelném místě s velkým a tučným nadpisem „Nechtěla pustit manžela do společného bytu“, ve kterém popisovala průběh jednání u Okresního soudu v Kroměříži, který projednával obžalobu podanou na žalobkyni. Žalobkyně byla obviněna z trestného činu neoprávněného zásahu do práva domu, bytu či bytového prostoru, když nechtěla bývalého manžela poté, co jí několikrát napadl, pustit do bytu. V článku, v němž je žalobkyně označena jménem a příjmením, povoláním a místem pobytu, je popisováno soužití mezi žalobkyní a jejím manželem, vztahy k rodičům, příteli a obdobné údaje z jejího soukromí. Totéž je uvedeno v aktualitách na informačním serveru „Zlin.cz“. Soud prvního stupně danou věc vyhodnotil jako střet práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména podle čl. 10 téže listiny. Informace uvedené v článku neshledal soud nepravdivými nebo zkreslenými, dospěl však k závěru, že žalovaná uvedením jména a příjmení žalobkyně zasáhla do jejích osobnostních práv a to konkrétně do práva na soukromí. Dala tím bezdůvodně přednost právu na informace před právem na soukromí, neboť žalobkyně není osobou veřejně známou. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že řízení v dané věci bylo postoupeno Městskému úřadu v Kroměříží, když jednání žalobkyně bylo posouzeno jako přestupek. Uveřejněním článku tak došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva, přičemž soud uzavřel, že v daném případě nepostačuje poskytnutí zadostiučinění např. formou omluvy, neboť došlo ke snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti ve společnosti ve značné míře, když žalobkyně pracuje jako středoškolská učitelka v menším městě. Proto přiznal žalobkyni i zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č.j. 1 Co 124/2008-83, rozsudek Krajského soudu v Ostravě v napadených výrocích I., III. a IV. podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že žalobkyni nelze považovat vzhledem na skutkové okolnosti za osobu veřejného zájmu, tj. zájmu převažujícího svou závažností pro veřejnost zájem na ochraně osobnosti. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že uveřejněním článku došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ve značné míře, když okolnosti jejího soukromého života byly uveřejněny tiskem, a žalovaná bezdůvodně dala přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu její osobnosti a soukromého života. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalované dne 5. března 2009 a téhož dne nabyl právní moci. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 5. května 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a napadený výrok vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž napadá závislý výrok o nákladech odvolacího řízení. Napadá zejména závěr odvolacího soudu, že žalobkyně jako pedagožka není osobou veřejného zájmu. Poukazuje na to, že podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 453/03 však věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Žalovaná je nadále přesvědčena o tom, že tak jako např. novináři jsou i pedagogičtí pracovníci osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni strpět veřejnou kontrolu své osoby i svého soukromí. Domnívá se, že uveřejněné informace o trestním stíhání žalobkyně, byť pro čin spáchaný v souvislosti s jejím rodinným životem, s ohledem na povolání žalobkyně jako středoškolské profesorky, souvisejí přímo s její činností ve veřejném životě – vzděláváním a výchovou mládeže. Odkazuje přitom na §3 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, podle něhož pedagogickým pracovníkem může být pouze ten, kdo je (mimo jiné) bezúhonný. V důsledku posouzení žalobkyně jako osoby veřejného zájmu pak měl odvolací soud (i soud prvního stupně) dospět k závěru o neexistenci neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a to i pro další výluku – výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem dle článku 17 Listiny základních práv a svobod. Dále žalovaná namítá, že odvolací soud překročil žalobní petit, když kromě žalobkyní vymezených narušených hodnot jako občanská čest, dobré jméno, autorita a vážnost dovodil i zásah do jejího práva na soukromí, přičemž je žalovaná přesvědčena, že v daném případě nemohlo zveřejněním článku dojít k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyně. Informace uveřejněné v článku čerpala autorka na veřejném hlavním líčení u soudu, přičemž k přítomnosti autorky v jednací síni neměl nikdo (včetně žalobkyně) námitek. Při stanovení výše finanční satisfakce vycházel soud prvního stupně z povolání žalobkyně, odvolací soud pak z podoby uveřejněného článku, přičemž nebyla provedena jiná dokazování, a soud tedy nemohl učinit dostatečná zjištění skutkového stavu ohledně nepříznivých následků. Reálně není možné ani dovodit příčinnou souvislost předmětného článku s jakoukoli újmou na straně žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Pokud se týče otázky eventuálního naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 písm. c) téhož zákona v případě výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolací soud přihlížel v prvé řadě ke skutečnosti, že pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a v případě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). Odlišná je však situace v případě, pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť dovolací soud dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. v souvislosti s řešením otázky posuzování fyzických osob jako osob veřejného zájmu v případě zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti, takže v tomto smyslu je dovolání přípustné. Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska podaného dovolání správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají, takže není naplněn ani dovolatelkou zmiňovaný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který sice dovolatelka v dovolání nominálně uvádí, avšak v zásadě jej konkrétněji nerozvádí. Jestliže dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky v dotčené věci ovšem neshledal, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud pochybil při konkrétním právním posouzení věci. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně ve věci aplikoval ustanovení §11násl. o.z., přičemž tato ustanovení odpovídajícím způsobem vyložil. Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení §11 násl. o.z., ani s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, ze dne 28. února 2006, sp.zn. 30 Cdo 1109/2005 nebo ze dne 31. října 2006, sp.zn. 30 Cdo 954/2006). Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03, mimo jiné připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné. Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) dále k otázce zveřejňování kritických údajů konstatoval význam toho, zda se zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Ústavní soud zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. osob veřejně činných) než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42). Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť - např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává. Naproti tomu je však třeba zdůraznit meze takového posuzování, které je nutno stanovit jako přísnější oproti veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům umělcům apod.). Lze mít za to, že až na výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaná dala bezdůvodně přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu osobnosti – konkrétně jejího soukromého života. Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem v tomto rozsahu zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Žalovaná dovoláním napadla též výrok zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto výroku však dovolání není přípustné, jak vyplývá z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. V této části proto bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř., §243c odst. 2 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. ledna 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/27/2011
Spisová značka:30 Cdo 2563/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2563.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25