ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2847.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2847/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyň a) Mgr. J. Č. , zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2 a b) S. G. , proti žalovanému CONVENTUM, spol. s r.o. se sídlem v Praze 10, Janderova 585/32, IČO 48039047, zastoupenému JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 7, o zaplacení 107.532,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 37/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č.j. 28 Co 427/2008-415, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně Mgr. J. Č. částku 6.372,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Otakara Švorčíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Hálkova 2.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní S. G. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(243 odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud v pro Prahu 10 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 3. června 2008, č. j. 28 C 37/2002-377, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním částku 52.708,37 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný užíval jako kanceláře nebytové prostory v objektu č.p. 1463 v k.ú. N., P., jehož vlastnicemi jsou žalobkyně, a to prostor č. 1 o výměře 44 m² v přízemí domu, prostor č. 3 o výměře 28 m² v přízemí domu a prostor č. 18 o výměře 12 m² v 5. patře domu, na základě platných smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených mezi účastníky dne 25.5.1992 a dne 10.6.1994. Žalobkyně daly žalovanému výpověď z nájmu s tím, že nájemní vztah skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dne 30.6.2001. Žalovaný poté tyto prostory nevyklidil, nýbrž je užíval ode dne 1.7.2001 až do jejich zpřístupnění, a to u prostoru č. 1 do 14.12.2001 a u dalších, tedy č. 3 a č. 18, do 2.1.2002. Na základě těchto zjištění pak soud dovodil, že žalobkyně mají právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu za užívání předmětných nebytových prostor, a to ve výši zjištěné ze znaleckého posudku Ing. arch. B., což představuje u prostoru č. 1 částku 5.930,- Kč měsíčně, tj. za 5 měsíců a 14 dnů 32.422,- Kč, u prostoru č. 3 částku 3.704,- Kč měsíčně, tj. za 6 měsíců 22.224,- Kč a u prostoru č. 18 pak částku 775,- Kč měsíčně, tj. za 6 měsíců 4.650,- Kč, celkem po odečtení žalovaným zaplacené částky 21.258,- Kč, částku 38.038,- Kč. Dále žalobkyním přiznal, rovněž na základě citovaného znaleckého posudku, celkovou částku 14.670,37 Kč na úhradu nákladů na likvidaci devastace předmětných tří prostor. Naopak zamítl návrh žalobkyň na zaplacení nákladů za vypracování jimi předloženého znaleckého posudku, když z něj při rozhodování ve věci nevycházel a návrh na zaplacení zámečnických prací za účelem zpřístupnění prostor, protože zástupkyně žalovaného JUDr. R. zaslala žalobkyním klíče od prostor poštou. Nepřihlédl také ke kompenzační námitce žalovaného týkající se částky vynaložené na úpravu nebytových prostor, a to z důvodu promlčení, které namítly žalobkyně.
K odvolání žalobkyň i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č.j. 28 Co 427/2008-415, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé podle §220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyním částku 22.131,45 Kč s příslušenstvím, jinak ho rovněž potvrdil. Nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, zejména s jeho závěrem o tom, že žalobkyním náleží náhrada za bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, v posuzovaném případě 38.038,- Kč. Poukázal na své předchozí zrušující usnesení ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 28 Co 296/2007-358, v němž vyslovil názor (§226 odst. 1 o.s.ř.), že se žalovanému nepodařilo prokázat předání klíčů od předmětných prostor žalobkyním. Mají proto žalobkyně i nárok na náhradu škody, která jim vznikla na nákladech na zámečnické práce ve výši 11.040,70 Kč. Dále pak žalobkyním přiznal i nárok na náhradu nákladů spojených s vyklizením prostor a dodávkou chybějících dveří v celkové výši 25.761,12 Kč. Celkem tedy dle závěru odvolacího soudu náleží žalobkyním částka 74.839,82 Kč. Proto uložil žalovanému zaplatit kromě částky 52.708,37 Kč ještě 22.131,45 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a domnívá se, že napadené rozhodnutí je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Tyto vady spatřuje v tom, že soud prvního stupně ve skutečnosti vůbec nezjistil skutkový stav, a proto z něho odvolací soud nemohl vycházet. Dále v tom, že odvolací soud, aniž provedl sám důkazy, se podstatně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, který zjistil, že právní zástupkyně žalovaného zaslala klíče od předmětných prostor poštou, avšak odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalovaný předání klíčů neprokázal. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že na jedné straně označil znalecký posudek Ing. J. za soukromou listinu žalobkyň, na straně druhé ale při stanovení výše náhrady údajné škody vyšel z části znaleckého posudku Ing. arch. B., kterou sama znalkyně označila jako „náklady na úpravy v rozsahu dle Ing. J.“ Upozorňuje, že odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. března 2007 jako nepřezkoumatelný, ale odůvodnění rozsudku ze dne 3. června 2008 je identické. Soudy obou stupňů také nevzaly v úvahu stav předmětných prostor v době uzavření nájemních smluv, investice, které do nich žalovaný vložil, jakož i jeho námitku započtení bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získaly žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první žalobkyně, která se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem dle §241 o.s.ř, stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, tedy jednak výroky, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a částečně v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen, výrok, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku částečně změněn a výrok o nákladech řízení.
Dovolání žalovaného proti výrokům odvolacího soudu, kterými byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený pod písmenem b) [rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] v projednávané věci nejde. Je tomu tak z toho důvodu, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Jde o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno, nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu, do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, soudem prvního stupně prvně vydaný rozsudek ze dne 3. června 2008, č. j. 28 C 37/2002-377, byl sice usnesením odvolacího soudu ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 28 Co 296/2007-358, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ovšem stalo se tak (i když odvolací soud vytkl soudu prvního stupně i nesprávné právní posouzení věci) zejména z důvodů uvedených v ustanovení §219a odst. 1 písm. b) (rozhodnutí je nepřezkoumatelné) a §219a odst. 2 o.s.ř. (ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy). Nejednalo se tedy o právní názor odvolacího soudu, jenž zavazoval soud prvního stupně v meritorní otázce a který byl výhradně určující pro pozdější rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně.
Dovolání ovšem nebylo shledáno důvodným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Dovolatel, jak již bylo konstatováno shora, vytýká odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však může založit pouze dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani v tomto případě.
Byl již učiněn odkaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Současně je však třeba připomenout, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle zmíněného prvního odstavce přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolacím soudem v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně přisouzená částka ve výši 22.131,45 Kč je představována dvěma částkami z odlišných právních titulů ve výši nižší, než 20.000,- Kč (z toho částka 11.040,70 Kč z důvodu odškodnění nákladů spojených s provedením zámečnických prací). Je tedy zřejmé, že v tomto případě proti tomuto výroku (resp. fakticky dvěma výrokům) není dovolání přípustné právě z tohoto důvodu. Je třeba současně připomenout nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. března 2005, sp.zn. II. ÚS 117/04, ovšem s tím, že podle názoru dovolacího soudu se týká odlišné situace, dopadající na případy rušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem za stavu, kdy by pak část uplatněného nároku požívala jiného právního režimu, než jeho zbytek. Tak tomu však v posuzovaném případě není.
Ze všech výše uvedených důvodů proto bylo dovolání žalovaného odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř. V tomto řízení ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovaným vznikly náklady spojené se zastoupením uvedené žalobkyně advokátem, spočívající v paušální odměně advokáta ve výši 5.010,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.310,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 6.372,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). V případě vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť v tomto případě jim žádné náklady nevnikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu