ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.286.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 286/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná č. 8, proti žalovaným 1) Ing. V. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 10, 2) JUDr. M. T., adresa pro doručení pošty Krajské státní zastupitelství, Ostrava 1, Na Hradbách, 3) JUDr. V. D., a 4) Mgr. M. F., zastoupenému Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova č. 14, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č.j. 1 Co 208/2008-169, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2008, č.j. 23 C 126/2006-125, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č.j. 1 Co 208/2008-169, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č.j. 23 C 126/2006-125, výrokem I. zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobce požadoval po prvním žalovaném ve výši 300.000,- Kč, po druhém žalovaném ve výši 100.000,- Kč, po třetím žalovaném ve výši 300.000,- Kč a po čtvrtém žalovaném ve výši 75.000,- Kč; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. května 2009, č.j. 1 Co 208/2008-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§219 občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal existenci protiprávních zásahů do svých osobnostních práv. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že podané trestní oznámení na žalobce neobsahovalo žádné dehonestující informace, když první žalovaný tak realizoval ústavně zaručené, resp. chráněné petiční právo, přičemž zástupce tohoto žalovaného trestní oznámení podal jako advokát a chránil tak práva prvního žalovaného; třetí a čtvrtý žalovaný postupovali jako orgány činné v trestním řízení a zcela v jeho rámci, takže v řízení o ochranu osobnosti nebyli pasivně legitimováni, protože za jejich postup nese odpovědnost stát.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako výslovně i rozsudek soudu prvního stupně) napadl žalobce dne 10. srpna 2009 osobně sepsaným dovoláním, s nímž se dodatečně výslovně ztotožnila jeho zástupkyně z řad advokátů. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody vymezuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že se soudy nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci (žalobce) tvrdili. Má za to, že otázkou zásadního právního významu (kterou pak podrobně rozvádí) je, zda pro pojetí spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod toliko povšechné a neurčité odmítnutí většiny důkazů výpověďmi navržených svědků, aniž by byl obecnými soudy relevantně vysvětlen důvod takového jejich postupu, může obstát testu ústavnosti a požadavku nestranného a řádného procesu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Protože dovolání výslovně napadá též rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, je třeba uvést, že podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním („pouze“) pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalobce v označené věci přesto výslovně napadl odvoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Vrchní soud v Olomouci se při výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. neodchýlil od ustálené judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, sp.zn. 30 Cdo 96/2006, usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1848/2005, apod.). Jestliže žalobce fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobně, pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v tomto dovolacím řízení nemá žalobce na jejich náhradu nárok, zatímco ostatním účastníků v této souvislosti náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu