ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2916.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2916/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti žalovaným 1) MUDr. B. Č. , a 2) MUDr. Z. Č. , zastoupeným JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, o určení, že žalobce je nájemcem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2010, č.j. 12 Co 275/2007-298, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D., advokáta se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“), kterým byl (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. ve věci samé ve výroku II potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 18. září 2006, č.j. 4 C 143/2006-75 (jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je nájemcem označených nemovitostí), změněn výrok IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal (prostřednictvím své advokátky) žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „odvolací soud“) nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Z hlediska rozsouzení věci odvolacím soudem byl určující právní závěr, že předmětná nájemní smlouva, od které žalobce dovozuje existenci (trvání) nájemního vztahu k označeným nemovitostem, je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Žalobce ve svém dovolání sice dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak obsahově tento dovolací důvod staví na polemice se skutkovými zjištěními, na jejichž základě odvolací soud přistoupil k danému právně kvalifikačnímu závěru, případně na zdůraznění důkazního deficitu tím, že odvolací soud neprovedl žalobcem označené důkazy, ač jimi (podle žalobce) měly být zjištěny skutečnosti zásadně významné pro právní posouzení věci. Obsah této dovolací argumentace ovšem nenaplňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze posuzovat; ustanovení §237 odst. 3 část poslední věty za středníkem totiž výslovně stanoví, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (v tomto směru je tedy dovolací argumentace žalobce zcela právně irelevantní).
Nejvyšší soud konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V tomto případě žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil. Pokud pak žalobce v dovolání (paušálně) namítá, že odvolací soud ani nepřihlédl k právnímu názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v jeho předcházejícím rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008, pomíjí zcela, že v cit. kasačním rozhodnutí se dovolací soud k otázce platnosti či neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (závazným právním názorem) nevyjádřil [z obsahu cit. kasačního rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud pro případ platnosti kupní smlouvy v jím vyložené problematice týkající se hmotněprávní singulární sukcese poukázal na důsledky vyplývající z ustanovení §680 odst. 2, 3 obč. zák., když otázka (ne)platnosti nájemní smlouvy v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena, a stala se určující až v následně vydaném – tj. nyní dovoláním napadeném - rozhodnutí odvolacího soudu poté, co zmíněným kasačním rozhodnutím dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nedostatečně zjištěný skutkový stav věci], a že (především) závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy žalobce v podaném dovolání nijak nenapadá .
Protože dovolací soud podle §242 odst. 1 o. s. ř. je povinen přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, je tímto rozsahem dovolací soud vázán i při posuzování přípustnosti tzv. nenárokového dovolání. A jak již bylo shora uvedeno, pokud dovolatel v relevantním rozsahu prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu nevymezí otázku, jež byla pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu, nelze za takové absence dovodit přípustnost dovolání, byť by jinak bylo nutno konstatovat procesní vady, resp. jiné vady, jež zatěžovaly (odvolací) řízení a mohly mít za následek nesprávném právní posouzení věci.
Z posledně uvedeného je proto zřejmé, že v této věci dovozená nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučila, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobce neměl úspěch a žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 1.950,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §7 písm. d), snížená podle §14 odst. 1 cit. vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokát žalovaných v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby – sepis vyjádření k dovolání), a dále zvýšená podle §19a cit. vyhl. (vzhledem k tomu, že advokát zastupoval více účastníků) o 30 %], z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, a konečně z částky 450,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalovaných povinen odvést podle zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.700,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 13. září 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu