ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3064.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3064/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti žalovaným 1) G. Č., 2) Sboru církve adventistů sedmého dne Rumburk, se sídlem v Rumburku 1, Třída 9. května 858/52, IČO 63155494, 3) Českému sdružení Církve adventistů sedmého dne, se sídlem v Praze 5, Peroutkova 2482/57, IČO 63831244 a 4) Sboru Církve adventistů sedmého dne Praha – Krč, se sídlem v Praze 4, Vídeňská 800, IČO 26522713, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 30/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 1 Co 346/2008-67, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 1 Co 346/2008-67, se ve výrocích označených I. a II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti, ve které uvedl, že první žalovaný jej označil před vlastním synem za „služebníka ďábla“ a že na členském shromáždění druhého žalovaného o něm řekl, že považuje Církev adventistů sedmého dne za zkorumpovanou, pokryteckou a fanatickou a svým pohoršlivým chováním jí přináší potupu. Tím první žalovaný zasáhl do žalobcova práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména a práva na svobodu náboženského vyznání. Druhý žalovaný tím, že předložil třetímu žalovanému listiny označené jako „Záznam z členského shromáždění sboru Rumburk ze dne 8. 12. 2001, „Přehled písemných záznamů a odkazů, které předcházely ukončení členství br. P. K. v církvi“ a „Návrh na ukončení členství br. P. K. v církvi adventistů s.d.“ ze dne 8.12.2001, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o žalobci, zasáhl do práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména a práva na svobodu náboženského vyznání. Třetí žalovaný tím, že zaslal všem sborům v Čechách „Zprávu komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení br. P. K. st.“ s textem, který obsahoval nepravdivé údaje, zasáhl do žalobcova práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Čtvrtý žalovaný tím, že zveřejnil na svých internetových stránkách nepravdivou „Zprávu komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení br. P. K. st.“, zasáhl do práva na osobní čest, dobrou pověst a jména žalobce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2008, č.j. 34 C 30/2008-44, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění uvedl, že na straně žalobce by byly sice dány podmínky pro částečné osvobození od soudních poplatků, ovšem dospěl k závěru, že u žalobce se jedná zjevně o bezúspěšné uplatňování práva. Konstatoval, že v souladu s ustanovením §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech. Z žaloby přitom vyplývá, že první žalovaný a žalované církve měly zasáhnout nikoliv do osobnostních práv žalobce, ale do práv, vyplývajících ze vztahů uvnitř církve a dále že by soud měl přezkoumávat interní akty církví.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. října 2008, č.j. 1 Co 346/2008-67, výrokem I. usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému zrušil a řízení podle §221 odst. 1 písm. c) a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zastavil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým, třetím a čtvrtým žalovaným a výrokem III. změnil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků ze žaloby z jedné třetiny.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že ve vztahu k prvnímu žalovanému je pravomoc soudu dána, zatímco u zbývajících žalovaných je třeba dovodit nedostatek pravomoci soudu. Vztah žalobce k ostatním žalovaným podle jeho názoru vyplývá z jeho (bývalé) příslušnosti k církvi a posuzování pravdivosti údajů v předložených listinách by podle zákona č. 3/2002 Sb. znamenalo zasahování do nezávislosti církve.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno žalobci dne 21. listopadu 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti tomuto rozhodnutí (s přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. je třeba vycházet ze skutečnosti, že napadeny jsou jeho výroky označené jako I. a II.) podal žalobce dne 27. listopadu 2008 dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 13. července 2009. Přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení. Domnívá se, že je naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť řízení je zatíženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že odvolací soud zastavil řízení proti druhému až čtvrtému žalovanému, mu bylo podle jeho názoru odňato právo na spravedlivý proces. Domnívá se totiž, že církve, jako i ostatní fyzické a právnické osoby musí dodržovat zákony České republiky, potažmo i Listinu základních práv a svobod. Je přesvědčen, že výrok prvního žalovaného (byť člena církve), kterým byl označen za „služebníka ďábla“, je třeba považovat za zásah do osobnostních práv. Stejně tak uveřejnění předmětných zpráv obsahujících nepravdivé údaje o osobě žalobce na internetu je způsobilé zasáhnout do žalobcových osobnostních práv. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno), uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadené usnesení odvolacího soudu v napadených výrocích přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §103 o.s.ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
V ustanovení §104 odst. 1 je určeno, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §4 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1). Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce, nezávisle na státních orgánech.
Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů.
Podle ustanovení §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4).
Bylo již uvedeno, že dovolatel napadá zmiňované usnesení odvolacího soudu v dotčených výrocích z důvodu, že tím, že řízení bylo zastaveno pro údajný neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve vztahu k druhému až třetímu žalovanému, je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Soudní pravomocí teorie rozumí souhrn oprávnění, která zákon přiznává soudům jako orgánům státu, a to na rozdíl od oprávnění přiznaných jiným orgánům. Civilní pravomoc soudu jako jedna z podmínek řízení (viz §103 a násl. o.s.ř.), upravená v §7 cit. zákona, tak vymezuje oprávnění českých soudů k rozhodování, a to jednak určením věcí, o nichž soudy rozhodují v civilním řízení (na rozdíl od řízení trestního, správního a ústavního soudnictví), a dále pak tyto kompetence určuje ve vztahu k jiným orgánům. Legislativní vývoj procesního práva se ustálil na úpravě, podle níž soudy rozhodují „spory a jiné věci“ (tato formulace odráží koncepci novely provedené zák. č. 30/2000 Sb., akcentující rozdělení řízení na sporná a nesporná) vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. I s přihlédnutím k §2 soudního řádu správního lze tyto vztahy souhrnně charakterizovat jako soukromoprávní. V praxi se však stává, že je podána žaloba týkající se vztahů, které tomuto vymezení, odvozenému od oblastí hmotného práva, nelze podřadit. Vodítkem pro řešení takové situace je odkaz na ustanovení §104 odst. 1 věta druhá o.s.ř., které určuje, že v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu je soud současně povinen rozhodnout, kterému příslušnému orgánu má být věc postoupena. Např. v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2498/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, s. 431, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud. Jinak řečeno: jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že ve vztahu k druhému žalovanému mělo k zásahu dojít nepravdivými údaji obsaženými v „Záznamu z členského shromáždění sboru Rumburk ze dne 8. prosince 2001 a v „Přehledu písemných záznamů a odkazů, které předcházely ukončení členství br. P. K. v Církvi. Ve vztahu k třetímu žalovanému mělo k neoprávněnému zásahu dojít tím,, že v květnu 2003 měl zaslat všem sborům v Čechách „Zprávu komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení br. P. K. st.“. Ve vztahu ke čtvrtému žalovanému mělo k neoprávněnému zásahu dojít tím, že na svých (internetových) stránkách zveřejnil nepravdivou „Zprávu komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení br. P. K. st.“ Ač se žalobce nedomáhal přezkumu „nějakých rozhodnutí“, posuzování pravdivosti v nich obsažených údajů by podle odvolacího soudu znamenalo přezkoumávání interních aktů církve, takže je zde dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Je ovšem skutečností, že ač se tento závěr odvolacího soudu může případně ukázat jako odpovídající, byl takto prezentován jen ve zcela obecné rovině, aniž by se soud zabýval tím, zda zmíněné „církevní akty“, uvedené v žalobě, skutečně tento charakter také mají, a zda je odůvodněno je podřadit pod skupinu předpisů zmiňované církve. Ostatně podstatně se tato nedůslednost projevila v tom, že pokud odvolací soud napadeným rozhodnutí dané rozhodnutí zastavil, nerozhodl ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o postoupení věci příslušnému orgánu jak o tom je podán výklad výše.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud z vyložených zásad v dovoláním dotčeném výroku o zastavení řízení důsledně nevycházel. Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zrušil v tomto výroku a v souvisejícím výroku o nákladech řízení a věc vrátil v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu