ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3494.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3494/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Ivou Čvandovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Bubenská 25, proti žalovanému Ing. J. P. , zastoupenému JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lidická č. 28, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 33/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č.j. 1 Co 365/2007-90, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivy Čvandové, advokátky se sídlem v Praze 7, Bubenská 25.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 37 C 33/2005-39, zamítl žalobu, aby se žalovaný omluvil žalobci před kolektivem zaměstnanců hotelu, kteří byli dne 7. 12. 2004 v odpoledních hodinách slovnímu útoku přítomni a za přítomnosti žalobce. Text omluvy: „Omlouvám se svému bratrovi J. P. zato, že jsem jej před zaměstnanci hotelu odpoledne dne 7. 12. 2004 slovně napadl a označil za gaunera“. Dále zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalovanému náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 7. prosince 2004 před kolektivem pracovníků i novou nájemkyní hotelu mimo jiné uvedl, že žalobce je gauner a že novou nájemkyni neinformoval o nezbytných finančně náročných investicích do hotelu. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo jednoznačně prokázáno, že na tomto setkání žalovaný označil žalobce jako gaunera, když sama svědkyně (současná nájemkyně poloviny hotelu) vypověděla, že toto slovo bylo dáno ještě do souvislosti s dalšími údaji, že ji měl podvést, a uzavřel, že toto označení by ani nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č.j. 1 Co 47/2006-51, kterým odvolací soud mimo jiné změnil napadený zamítavý výrok týkající se omluvy soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen omluvit se žalobci před kolektivem zaměstnanců hotelu Ostaš ve znění: „Omlouvám se svému bratrovi J. P. za to, že jsem jej před zaměstnanci hotelu odpoledne dne 7.12.2004 slovně napadl a označil za gaunera“, byl zrušen k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 6. září 2007, č.j. 30 Cdo 3094/2006-71, ve znění usnesení ze dne 3. června 2008, č.j. 30 Cdo 3094/2006-78. Odvolacímu soudu dovolací soud uložil povinnost zopakovat důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění.
Poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 1 Co 365/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku týkajícím se omluvy změnil opětovně tak, že je žalovaný povinen omluvit se žalobci před kolektivem zaměstnanců hotelu Ostaš ve znění: „Omlouvám se svému bratrovi J. P. za to, že jsem jej před zaměstnanci hotelu odpoledne dne 7. 12. 2004 slovně napadl a označil za gaunera“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování výslechem svědkyně S. H. (nájemkyně hotelu) odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněným výrazem (že žalobce je gauner) došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť je z objektivního hlediska způsobilý přivodit újmu na osobnostních právech, zejména cti a důstojnosti chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 obč. zák. Užití předmětného výrazu neodůvodňovala ani skutečnost, že mezi účastníky jsou neshody vyplývající z jejich spoluvlastnických a sourozeneckých vztahů. Za přiměřenou pak odvolací soud považoval žalobcem požadovanou omluvu v navrženém znění, včetně způsobu jejího poskytnutí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 27. října 2008, přičemž právní moci nabyl dne 29. října téhož roku.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalovaný dne 10. prosince 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje zejména dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je přesvědčen, že pokud byl prováděn pouze výslech svědkyně H. byl na svých právech poškozen, nebyl-li přizván ke svědecké výpovědi také jím navržený svědek. Platí-li pro žalobce ochrana jeho osobnostních práv, pak zajisté platí pro žalovaného právo bránit se proti nařčení, neboť tím jsou porušována jeho práva. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 5. června 2009 a uvedl, že nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně H. považuje za nepodstatné a dovolání žalovaného za nedůvodné. Žalovaný ve svém stanovisku ze dne 18. června 2009 k vyjádření žalobce naopak uvedl, že okolnosti, která jediná svědkyně uvedla, jsou pro věc naopak podstatné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska podaného dovolání, resp. uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem lze zpochybnit správnost skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, a to bez ohledu na to, zda je přijal odvolací soud na základě vlastního dokazování (srov. §213 a 213a) nebo zda jen převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné, t. j. na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci (R 8/94).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze soudu vytýkat nesprávnost hodnocení důkazů. Na tu je totiž možno usuzovat jen ze způsobu, jak soud dospěl ke svým skutkovým závěrům. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i jiné skutkové závěry, jež by mohly vést k jinému - pro dovolatele příznivějšímu - právnímu posouzení věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp.zn. 26 Cdo 2045/99, nebo ve věci sp.zn. 3 Cdon 10/96, apod. ). Dovolatel tedy musí zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co vyplynulo z provedených důkazů, případně tvrdit, že soud z logicky správných dílčích zjištění učinil nesprávné (t. j. logicky vadné) skutkové závěry. Jen na základě takových námitek je možno dospět k závěru, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Judikatura dovodila, že závěr o tom, co vyplynulo z provedených důkazů, je nelogický, pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pokud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Logicky vadnými jsou skutkové závěry tehdy, jestliže v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. V tomto smyslu však rozhodnutí odvolacího soudu nelze vytýkat pochybení.
Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm.b), §10 odst. 3, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu