Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 08.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 4128/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4128.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4128.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4128/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobkyně B. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 4.095.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 20/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č.j. 53 Co 100/2010-82, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č.j. 53 Co 100/2010-82, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2009, č.j. 26 C 20/2008-63, zamítající žalobu do částky 95.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá . Odůvodnění: Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2009, č. j. 26 C 20/2008-63, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 4.095.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala poskytnutí náhrady škody a odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 117/94, ve kterém byla proti ní a OPBH v Praze uplatněna neplatnost dohody o vydání ¼ domu a pozemku v k. ú. V. Náhradu škody požadovala ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že po dobu původního řízení nemohla nakládat s finančními prostředky získanými prodejem vydaných nemovitostí (investovat je) v obavě, že by je v případě svého neúspěchu musela vrátit. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou původního řízení požadovala ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a dále žádala přiznat částku 95.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nákladů právního zastoupení v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“ nebo „Evropský soud“). Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č. j. 26 C 20/2008-30, kde dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dána odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), proto žalobu do částky 4.095.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a řízení do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zastavil. K odvolání žalobkyně odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zastavení řízení) usnesením ze dne 18. 6. 2009, č. j. 53 Co 161/2009-46, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (zejména s ohledem na nepřiměřeně dlouhé dovolací řízení). Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že řízení vedené pod sp. zn. 14 C 117/94, bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 zahájeno dne 22. 6. 1994. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí v rámci restitučního řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl v posuzovaném řízení vydán dne 24. 10. 1994, proti němu bylo podáno odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 11. 5. 1995. Rozsudek odvolacího soudu byl v dovolacím řízení Nejvyšším soudem dne 15. 6. 1999 zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolání proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 23. 3. 2000. Dne 29. 1. 2002 zrušil Ústavní soud druhý rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání. Třetí rozsudek odvolacího soudu byl ve věci vydán dne 14. 5. 2002, dovolání proti němu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu, který nabyl právní moc dne 10. 7. 2004. Původní řízení tak trvalo deset let. V řízení před soudem prvního a druhého stupně nebyly shledány průtahy, k těm však došlo v řízení před dovolacím soudem, které trvalo od konce roku 1995 do poloviny roku 1999. Mimosoudně byla žalovanou žalobkyni vyplacena částka 54.000,- Kč jako náhrada nemajetkové újmy za porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně shledal nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčený uplynutím šestiměsíční promlčecí doby podle §32 odst. 3 OdpŠk, když původní řízení pravomocně skončilo dne 10. 7. 2004 a žaloba v této věci byla podána až 4. 7. 2007. Ve vztahu k žalobkyní tvrzené škodě uvedl, že bylo její věcí, jak s utrženými prostředky naloží. Žalobkyně v době před zahájením původního řízení i po jeho skončení držela stejnou částku, kterou utržila prodejem restituovaných nemovitostí, a nevznikla jí proto škoda ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. Nárok na náhradu nákladů řízení před Evropským soudem žalobkyni soud nepřiznal z důvodu, že v řízení před ESLP se o náhradě nákladů rozhoduje. Proto všechny nároky žalobkyně zamítl. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se také s jeho závěry právními ohledně nároku na náhradu majetkové škody a náhradu nákladů právního zastoupení před ESLP. Zdůraznil, že žalobkyni škoda nevznikla a její úvahy o škodě jsou pouze v hypotetické rovině. Souhlasil také s názorem, že nelze náklady vynaložené na řízení před Evropským soudem přičítat státu. Bez ohledu na promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud zabýval výší odškodnění a po zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk uzavřel, že žalovanou mimosoudně poskytnuté odškodnění v částce 54.000,- Kč je přiměřené. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) a podává je z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Vytýká soudům obou stupňů, že jí nepřiznaly náklady vynaložené na právní zastoupení v rámci řízení před Evropským soudem, které musela vynaložit v důsledku absence příslušné úpravy jejího nároku v českém právu. Stížnost musela žalobkyně vzít následně zpět, neboť došlo k novele provedené zák. č. 160/2006 Sb. a nebyla tak pro ni splněna podmínka vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. O stížnosti Evropským soudem nebylo meritorně rozhodováno a tím pádem nebylo rozhodováno ani o náhradě nákladů řízení před ním. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nevysvětlil, jakými úvahami se při potvrzení zamítnutí tohoto nároku řídil. Dovolatelka dále brojí proti tomu, že zatímco soud prvního stupně nárok na náhradu nemajetkové újmy zamítl z důvodu jeho promlčení, zabýval se odvolací soud úvahami o přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění, aniž by žalobkyni seznámil s odlišným právním názorem, na který by mohla dovolatelka reagovat, čímž byla založena další vada řízení, která ve svém důsledku vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud nevysvětlil (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007), jak s kritérii pro stanovení výše odškodnění naložil v posuzované věci. Rovněž se podle žalobkyně odvolací soud nevypořádal s vznesenými odvolacími námitkami týkající se majetkové škody ve formě ušlého zisku, což zakládá vadu řízení. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [Dovolatelka nenapadá správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo. Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde, pokud žalobkyně namítá nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč, aniž by uvedla, v čem je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a ve vztahu k tomuto nároku dán zásadní právní význam napadeného rozsudku. Stejně tak vytčená vada řízení (nedostatek odůvodnění) není, z týchž důvodů, způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy. Pokud odvolací soud výslovně nepopřel závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízení, který je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 1269/2009 - dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz - proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. ÚS 3451/10), je třeba vycházet z toho, že se s ním ztotožnil, byť se dále nadbytečně věnoval korekci úvah soudu prvního stupně, rovněž nadbytečných, o případné výši přiměřeného zadostiučinění, jež by žalobkyni v případě nepromlčení jejího nároku mohlo náležet. Odvolací soud tedy založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku na odškodnění nemajetkové újmy na dvou důvodech, z nichž žalobkyně zpochybňuje toliko jediný (zánik nároku dobrovolným plněním ze strany žalované). Z toho je zřejmé, že se odlišné právní posouzení otázky výše odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně nemůže v jejích poměrech nijak projevit, což vylučuje závěr o zásadním právním významu této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Směřuje-li tedy dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyní požadované náhradě nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč a náhradě majetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč, není dovolání přípustné, neboť v tomto rozsahu nebyla naplněna podmínka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání žalobkyně jako nepřípustné v tomto rozsahu odmítl. Dovolání je však přípustné v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyní tvrzenému nároku na náhradu škody (ve výši 95.000,- Kč), odpovídající nákladům spojeným s podáním stížnosti k ESLP, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Dovolání je v této části důvodné. Odvolací soud posoudil otázku přiznání náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s podanou stížností k ESLP v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009. Náklady řízení spojené s podáním stížnosti k ESLP je třeba považovat za škodu ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk, a to v případě, kdy poškozený podával stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva v době před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006, jenž zakotvil odškodňování imateriální újmy na národní úrovni. Po účinnosti této novely byl stěžovatel před projednáním stížnosti Evropským soudem pro lidská práva odkázán na vnitrostátní prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení a rozhodnutím ESLP mu náklady spojené s podáním stížnosti přiznány nebyly (jsou splněny i podmínky §31 odst. 2 OdpŠk). K uvedenému je třeba dodat, že i u daného nároku musejí být splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. To v souvislosti s §31 OdpŠk znamená, že poškozený musí tvrdit a prokázat vznik škodní události, vznik škody a příčinnou souvislost mezi prvními dvěma skutečnostmi. Nestačí tedy tvrdit a prokázat, že při podání stížnosti k ESLP byla dovolatelka zastoupena advokátem (tedy vznik škodní události), ale musí prokázat i to, že za právní službu uvedenou částku skutečně vynaložila (tedy vznik škody). Skutečnost, že se náhrada škody v tomto směru nakonec určí podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (§31 odst. 3 věta třetí OdpŠk), plní funkci limitu rozsahu náhrady škody. Je tak sice nerozhodné, jaký způsob odměny byl mezi poškozeným a advokátem sjednán a jakou částku poškozený v této souvislosti skutečně vynaložil (viz Vojtek, P. , Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck: Praha 2007, str. 173), to však jen pro rozhodnutí o výši náhrady, která bude za takovou škodu poskytnuta. Stále však musí poškozený prokázat, že mu vůbec nějaká škoda vznikla. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil nesprávně nárok žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s podanou stížností k ESLP, a proto dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. září 2011 JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/08/2011
Spisová značka:30 Cdo 4128/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4128.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Náklady řízení
Odpovědnost státu za škodu
Průtahy v řízení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§31 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25