ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4352.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4352/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobce Mgr. R. L., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 7, proti žalované České republice-Ministerstvu obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 144/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č.j. 1 Co 312/2008-62, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce v žalobě na ochranu osobnosti (zdraví, života a cti) spatřuje neoprávněný zásah v jednání žalované, konkrétně v odepření práva na krytí jeho osoby, v souvislosti s předchozím služebním poměrem vojáka z povolání, v němž v poslední době plnil úkoly v tzv. legalizaci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č.j. 37 C 144/2006-40, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná neupírala službu k utajení skutečné totožnosti žalobce z důvodu příslušnosti k Vojenskému zpravodajství a zdržela se tohoto upírání, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná doručila žalobci písemnou omluvu ve znění: „ Vážený pane pplk. v.z. Mgr. R. L., omlouváme se Vám tímto za nekonání, které Vás po dobu, nikoliv zanedbatelnou, ponechalo v ohrožení života, zdraví a cti od osob třetích z důvodu Vaší dřívější příslušnosti k Vojenskému zpravodajství, u něhož jste konal své služební povinnosti ve prospěch České republiky.“ Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zahájila a realizovala s žalobcem, jeho manželkou a nezletilou dcerou proces, jehož realizací vůči dotčeným osobám bude trvalé a systémové zabezpečení ochrany jejich života a zdraví. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v letech 1985 až 2003 ve služebním poměru vojáka z povolání. Z dopisu Ministerstva obrany ze dne 31. 8. 2006, č.j. 125-78/2006/DP-4730, vyplynulo, že bylo proti žalobci vedeno trestní řízení a že se domáhá procesu odlegalizace. Soud prvního stupně konstatoval, že základním předpokladem vzniku odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je existence neoprávněného zásahu. V žalobě však žalobce žádný neoprávněný zásah ze strany žalované netvrdil, pouze uváděl, že žalovaná něco nekonala, avšak skutková tvrzení v žalobě neodpovídají žalobnímu petitu. Žalobce proto v uvedeném sporu neunesl důkazní břemeno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2009, č.j. 1 Co 312/2008-62, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. I přes nejednoznačné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dovodil jeho věcnou správnost. Poukázal především na to, že v občanskoprávním řízení, kterým je i řízení o ochranu osobnosti, soud není oprávněn přezkoumávat postup orgánů Ministerstva obrany v souvislosti se žalobcem tvrzeným právem na zahájení procesu odlegalizace. (§7 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Nad rámec toho uvedl, že pokud žalobce vztahuje svůj požadavek i na manželku a dceru, tak k uplatnění jejich tvrzeného zásahu by nebyl věcně aktivně legitimován. V této souvislosti soud považoval za nadbytečné provedení důkazu žalobcem označené směrnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, což mělo za následek vydání nesprávného rozhodnutí (fakticky uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobce se domáhal ochrany svých práv podle ustanovení §11 a násl. obč. zák., a nikdy nežádal, aby soud přezkoumával postup orgánů žalované, jak to uvedl odvolací soud ve svém rozsudku. Žalobce tím, že byl dekonspirován a žalovaná nezahájila proces jeho odlegalizace, začal být spolu se svou rodinou ohrožován na životě a zdraví a tím došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Žalobce má za to, že i tato pasivní forma neoprávněného zásahu má své opodstatnění (srov. I. ÚS 15/95). Vzhledem k tomu, že soud neprovedl důkaz směrnicí č.j. D500887 z 16.12.1985, nemohl být ani dostatečně neoprávněný zásah ze strany žalované prokázán. Navíc se dovolatel domnívá, že pokud odvolací soud konstatoval nejednoznačnost odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nemůže být tato vada zhojena pouhým potvrzením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem. Dovolatel se tak domnívá, že byl poškozen na svých osobnostních právech a to po celou dobu, po kterou existovalo meritorní rozhodnutí ve věci, jímž byl uznán vinným trestným činem, který nespáchal. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Vrchní soud v Praze se při výkladu ustanovení §11 násl. obč.zák. neodchýlil od ustálené judikatury. Je totiž skutečností, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, apod.). Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i z obsahu spisu, tyto předpoklady nebyly v rámci dané věci naplněny. Pokud žalobce fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobně, jestliže je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů právo, v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu