ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4505.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4505/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Praha 6, Liborova 14, proti žalovaným 1) ROMBOID, s. r. o., v likvidaci , se sídlem Praha 6, U Vorlíků 367/3, identifikační číslo osoby 27646980, zastoupeného JUDr. Lubomírem Lánským, advokátem, se sídlem Praha 1, Palackého 15, a 2) MUDr. M. M. , provozující Laser Plastic-Kliniku laserové a estetické dermatologie a plastické chirurgie, se sídlem Praha 1, Platnéřská 89/11, zastoupené JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem Praha 4, Kvestorská 5, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 327/2009-113, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.360,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Oldřicha Chudoby, advokáta, se sídlem Praha 4, Kvestorská 5.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala ochrany před zásahem do jejích osobnostních práv, k němuž mělo dojít jednáním žalované 1), která bez jejího souhlasu v periodiku NEI Report, jehož je vydavatelkou, uveřejnila dne 18. 7. 2007 ve spolupráci s žalovanou 2) článek „Jak se dělají nová prsa“, jehož součástí byly fotografie dokumentující průběh plastické operace prsou žalobkyně, a na dvou byl zobrazen i její obličej.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.5.2009, č.j. 34 C 214/2007-73, rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč a druhá žalovaná 100.000,- Kč (odst. I a III výroku). Žalobu, aby žalovaný 1) žalobkyni zaplatil dalších 100.000,- Kč a vydal jí veškeré fotografické materiály obsahující její podobu a ve své databázi materiály zničil, zamítl (odst. II a V výroku). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná 2) žalobkyni zaplatila dalších 150.000,- Kč a nepoužívala fotografické materiály s podobou žalobkyně (odst. IV a VI výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. VII a VIII výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně podstoupila plastickou operaci prsou u druhé žalované a souhlasila i s pořízením fotodokumentace, avšak pouze k lékařskému použití. Ve vztahu k žalované 1) soud prvního stupně dovodil neoprávněný zásah, spočívající v uveřejnění fotografií žalobkyně z její plastické operace, přestože ohledně jejich užití se žalobkyní neměl žádnou dohodu a NEI Report je svým obsahem tiskovinou erotickou až pornografickou. Námitku žalované 1), že šlo o zpravodajskou licenci, hodnotil jako nepřípadnou, neboť se nejednalo o článek zpravodajský či vědecký. Ve vztahu k žalované 2) shledal neoprávněný zásah v tom, že dala souhlas k pořízení fotografií, aniž k tomu měla oprávnění. Dovodil tak neoprávněný zásah do dobrého jména, soukromí a cti žalobkyně a odpovědnost obou žalovaných podle §13 obč. zák., včetně předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Vyšší podíl na neoprávněném zásahu shledal u žalované 1), která fotografie publikovala bez jakéhokoliv jednání se žalobkyní, přičemž ji, jako vydavateli periodika, muselo být známo, jaké jsou podmínky pro užití fotografií fyzických osob. Podmínky pro vydání fotografií neshledal, když vzal za prokázáno, že materiály jsou v držení vydavatele deníku Šíp, zaměstnavatele fotografky, která je pořizovala, a další fotografie byly pořízené svědkem P., lékařem, pro účely lékařské a uveřejněny nebyly.
Vrchní soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, č.j. 1 Co 327/2009-113, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k první žalované potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvou žalovanou před soudem prvního stupně. Ve vztahu k druhé žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a druhou žalovanou. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a každou z žalovaných.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 18. 7. 2007 byl v periodiku NEI Report, jehož je žalovaná vydavatelem, uveřejněn článek „Jak se dělají nová prsa“, jehož součástí byly fotografie žalobkyně z plastické operace jejich prsou (dvě z nich včetně obličeje), kterou podstoupila u druhé žalované. K uveřejnění fotografií došlo v rozporu s §12 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně k jejich uveřejnění v označeném periodiku nedala souhlas. Ohledně namítané zpravodajské licence odvolací soud odkázal na závěry učiněné soudem prvního stupně, který správně poukázal na to, že periodikum, v němž byl článek uveřejněn se značným časovým odstupem od předmětné operace, není ani vědecký ani zpravodajský časopis, ale jde o tiskovinu erotickou až pornografickou. Předmětné fotografie nebyly pořízeny NEI Report, což v odvolacím řízení potvrdila svědkyně V. L., tehdejší fotografka deníku Šíp, která předmětné fotografie pořídila. Do dispozice první žalované, která je následně uveřejnila, se dostaly z redakce deníku Šíp, kdy je svědkyně V. L. se souhlasem šéfredaktora zaslala N. K., která v té době již u tohoto deníku nebyla zaměstnána, a článek „Jak se dělají nová prsa“ napsala pro periodikum první žalované. Uveřejnění fotografií z plastické operace žalobkyně bez jejího souhlasu v deníku s celostátní působností, a to zejména za situace, kdy na dvou z nich byla identifikovatelná podle obličeje, považoval i odvolací soud za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do jejího soukromí, do intimní sféry, a to velice intenzivní, naplňující předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák. Výši této náhrady přiznanou soudem prvního stupně za užití objektivního hlediska, když žalobkyně nedoložila další dopady tohoto zásahu, považoval odvolací soud za zcela minimální náhradu k vyvážení nemajetkové újmy, která žalobkyni objektivně vznikla. Ve vztahu k druhé žalované vycházel odvolací soud ze zjištění učiněného v odvolacím řízení, že obrazové snímky z plastické operace žalobkyně se do dispozice první žalované dostaly z redakce deníku Šíp, nikoli tedy prostřednictvím druhé žalované. Předmětné obrazové snímky, po jejich pořízení fotografkou V. L., byly umístěny v redakci deníku Šíp. U druhé žalované, resp.na klinice, kterou provozuje, byly pouze obrazové snímky pořízené MUDr. P. P., operatérem žalobkyně. Z jeho svědecké výpovědi vzal odvolací soud za prokázané, že fotografická dokumentace bez zobrazení obličeje je v případech operace prsou povinnou součástí zdravotnické dokumentace, a že v dané věci ji pořídil svědek, jako operatér. Obrazové snímky následně uveřejněné první žalovanou byly pořízeny se souhlasem žalobkyně, byť zřejmě tento souhlas se nevztahoval k snímku obličeje, když i podle e-mailové korespondence ze dne 4.4.2007 mezi druhou žalovanou a N. K. mělo jít o fotografie bez obličeje a fotografka V. L. předpokládala, že obličej bude „rozbit“. Žalobkyně sice popírala, že by - s výjimkou snímků pro zdravotnickou dokumentaci - takový souhlas dala, ale její tvrzení bylo podle odvolacího soudu vyvráceno výpovědí jmenovaných svědků, když zejména svědkyně L. vypověděla, že obrazové snímky pořizovala s vědomím žalobkyně, jak před operací, kdy ještě nebyla pod vlivem anestezie, tak i při operaci; potvrdila, že žalobkyně věděla o dohodě, že z její operace budou pořízeny fotografie pro deník Šíp, a potvrdila rovněž, že žalobkyni o tom k jejímu dotazu ujistila. Z výpovědi svědka P. P. bylo prokázáno, že fotografka se operace žalobkyně účastnila, protože operace měla být využita pro reklamní účely, o čemž žalobkyně věděla, protože s ní hovořil, že právě z těchto důvodů nebude za samotnou operaci nic účtovat. Toto zjištění dle odvolacího soudu koresponduje s tím, že žalobkyně sama v řízení potvrdila, že za operaci jí byla sleva (podle druhé žalované 50%) poskytnuta. Z takto prokázaného skutkového stavu nebylo možné podle názoru odvolacího soudu neoprávněný zásah druhé žalované do osobnostních práv žalobkyně dovodit.
Proti měnícímu výroku (ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou) rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah druhé žalované, objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popř. ohrožením osobnostních práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zákoníku. Odvolací soud dle dovolatelky odkazuje na odlišné skutkové zjištění, že žalovaná dala souhlas s pořízením a zveřejněním jejích fotografií. Žalobkyně však nikdy netvrdila opak. Již při řízení před soudem prvního stupně uvedla, že dala souhlas s pořízením snímků z průběhu operace a s jejich zveřejněním, údajně pro časopis Šíp. Operatérem, svědkem MUDr. P. P., byla informována o tom, že průběh operace je zachycován na fotografiích a je běžnou součástí zdravotnické dokumentace. Tento operatér ji ale informoval o tom, což také svou svědeckou výpovědí potvrdil, že v případech operace prsou nejde o zobrazení obličeje. V takovém případě přirozeně souhlasila se zveřejněním takových fotografií při snížené ceně operace a v tomto rozsahu také dala žalobkyně souhlas i se zveřejněním fotodokumentace. To, co je pro celou věc podstatné a také judikaturou mnohokrát řečené, je striktní vymezení, že svolení fyzické osoby k pořízení a použití obrazových snímků, a především podobizny, je třeba vztahovat vždy pouze k takovému použití, jehož formu, způsob a rozsah svolující osoba v době udělování souhlasu znala, popř. znát musela. Že takový souhlas, souhlas zvláštní, kvalifikovaný k použití podobizny žalobkyně neudělila, a že takový souhlas nebyl tvrzen ani ze strany žádné z žalovaných, je také v souladu s provedeným řízením a je součástí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z provedeného dokazování vyplývá rozpor mezi sdělením operatéra a výsledným zveřejněním podobizny. Na straně druhé žalované bylo rovněž listinnými důkazy prokázáno, že sama druhá žalovaná zcela lehkomyslně a bez souhlasu žalobkyně utvrzovala redaktorku, zpracovávající článek o operaci prsou, že je možné získat i podobizny operovaných. Přestože s touto redaktorkou obsah článku konzultovala, neinformovala ji o tom, že souhlas s použitím snímků obličeje nemá. Žalobkyně dovozuje, že se tak dělo s cílem „zatraktivnit PR článek inzerující kliniku druhé žalované“. Žalobkyně by nikdy takový souhlas neudělila, ani pro případ zveřejnění v běžném periodiku, natož v periodiku pornografickém. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti podle §13 obč. zák., ať jde o zásah objektivně způsobilý porušit osobnost, či o zásah objektivně způsobilý osobnost pouze ohrozit, jsou podle českého občanského práva založeny na objektivním principu, tj. nevyžaduje se vedle neoprávněného zásahu i zavinění původce neoprávněného zásahu. Proto tyto sankce nemohou být vyloučeny ani důkazem tzv. omluvitelného omylu. Jak je z celého dokazování zřejmé, i s přihlédnutím ke skutečnosti, že podíl na celém „faux pas“ je větší u první žalované, původcem neoprávněného zásahu do práv na ochranu osobnosti žalobkyně byla druhá žalovaná. Ta, s cílem dosáhnout co neatraktivnějšího PR článku o své klinice, zajistila ve spolupráci s redaktorkou jak zpracování článku, tak fotodokumentaci k článku (s redaktorkou domlouvala i provedení její drobné kosmetické operace), mylně redaktorku informovala o možnosti pořídit snímky obličeje, při redakci článku nezkontrolovala jeho obrazovou přílohu, a to i přesto, že si byla vědoma skutečnosti, že ze strany žalobkyně neměla a nezískala by souhlas s uveřejněním podoby jejího obličeje. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že získala souhlas žalobkyně s pořízením snímků během operace, které jsou nezbytnou součástí zdravotnické dokumentace těchto druhů operací. Tento souhlas se vztahoval k fotografické dokumentaci, kterou byl povinen učinit operatér MUDr. P. P., a tyto snímky nebyly nikdy zveřejněny, zároveň na nich nebyl zobrazen obličej a o tom byla žalobkyně informována. Skutečnost, že bude operaci přítomna fotografka V. L. a jí pořízené fotografie budou zveřejněny v časopisu Šíp Extra, věděly žalobkyně a obě žalované. Za to, že bude operaci přítomna fotografka V. L. a tyto její fotografie budou zveřejněny, souhlasila druhá žalovaná se slevou provedení zákroku o 50% z obvyklé ceny. Zaměstnavatelem V. L. byla společnost VLTAVA-LABE-PRESS, a. s. a tyto fotografie měly být použity za účelem reportáže o plastických operacích v časopisu Šíp Extra. Otázkou zůstává, kdo věděl a souhlasil s uveřejněním zobrazení obličeje žalobkyně. Druhá žalovaná nevěděla o tom, že zveřejněné snímky budou zobrazovat obličej žalobkyně, aniž by byl tzv. „rozbit“. Tuto skutečnost prokazuje emailová korespondence ze dne 4.4.2007 mezi druhou žalovanou a N. K., kde se píše o tom, že by měly být zveřejněny fotografie bez zobrazení obličeje a fotografka V. L. předpokládá, že obličej bude „rozbit“. Jestli žalobkyně souhlasila se zveřejněním snímků se zobrazením obličeje a dle toho se tak i chovala, či souhlasila se zveřejněním snímků, avšak bez zobrazení obličeje, již není pro posouzení odpovědnosti druhé žalované podle ustanovení §13 občanského zákoníku významné, neboť bylo prokázáno, že druhá žalovaná o zobrazení obličeje na zveřejněných snímcích nevěděla. Skutečnost, že článek byl zároveň dobrou reklamou pro její kliniku, druhá žalovaná nepopírá, z těchto důvodů také poskytla žalobkyni slevu 50% za provedení zákroku, avšak tento článek měl být publikován v časopisu Šíp Extra patřící společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., nikoliv v časopisu Československý NEI Report, který vlastní prvá žalovaná. O tom, že existuje článek v Československém NEI Reportu, se druhá žalovaná dozvěděla až prostřednictvím žaloby. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm.a) o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b) o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c) o. s. ř.).
V rozsahu, v němž žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s .ř. Za dovolací důvod přitom žalobkyně označuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Tento důvod se váže k závěru odvolacího soudu o tom, že nebyl prokázán neoprávněný zásah druhé žalované, objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popř. ohrožením osobnostních práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zákoníku.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění odvolací soud získal zejména ze svědeckých výpovědí provedených při jednáních dne 20.4.2010 (svědkyně V. L.) a dne 27.5.2010 (svědek P. P.), jak je zřejmé z protokolů o jednání před odvolacím soudem z těchto dnů. Nejvyšší soud se zabýval zjištěním, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst.3 o. s. ř.) a zjistil přitom, že pouze výslech svědka P. P. byl proveden v souladu s ustanovením §126 o. s. ř.
Ve smyslu §125 o. s. ř. je jedním z důkazních prostředků výslech svědka. Způsob provedení tohoto důkazu je upraven v §126 o. s. ř., podle něhož výslech svědka je oprávněn provést jen soud, resp. předseda senátu (příp. jím pověřený člen senátu). Po zjištění totožnosti svědka a okolností, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, po poučení o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi svědek na výzvu předsedy senátu souvisle vylíčí vše, co o předmětu výslechu ví. Poté mu předseda senátu (členové senátu) klade otázky potřebné k doplnění a vyjasnění jeho výpovědi. Po skončení výslechu mohou se souhlasem předsedy senátu klást svědkovi otázky účastníci a znalci.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 20.4.2010, kdy byla k jednání předvolána jako svědkyně paní V. L., se však podává, že jmenovaná nebyla poučena podle §126 o s. ř. Jinými slovy odvolací soud nemohl vzít za svá skutková zjištění skutečnosti, o niž vypovídala paní V. L. při jednání odvolacího soudu dne 20.4.2010, neboť tento důkaz nebyl proveden v souladu s ustanovením §126 o. s. ř. Nejvyšší soud se však dále zabýval otázkou, jak se toto procesní pochybení odvolacího soudu promítlo do konečného rozhodnutí. Odvolací soud měnící výrok (žalobu zamítající ve vztahu k druhé žalované) založil na zjištění, že druhá žalovaná zásah do osobnostních práv žalobkyně nezpůsobila, jinými slovy neshledal její pasivní legitimaci jako původce zásahu. Za původce zásahu odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, označil prvou žalovanou, když měl za prokázané, že snímky otištěné v periodiku NEI Report byly pořízeny paní V. L. a nikoliv operatérem pracujícím u druhé žalované. K tomuto závěru mu postačovaly výsledky dokazování provedeného před soudem prvního stupně, kdy byla řádně vyslechnuta svědkyně L., jejíž svědecká výpověď nebyla zpochybněna ani opakovaným výslechem svědka P. v odvolacím řízení. Jeho výpověď učiněná před odvolacím soudem ve spojení s výpovědí svědkyně L. učiněné před soudem prvního stupně a e-mailovou komunikací mezi druhou žalovanou a N. K. pak i podle názoru dovolacího soudu umožňovala odvolacímu soudu přijmout právní závěr, že ze strany druhé žalované do osobnostních práv žalobkyně zasaženo nebylo. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. ve spojení s §12 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k předpokladům odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1123/2008, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006).
Dovolatelce se tedy nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto podané dovolání podle ustanovení §234b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení druhé žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srov. §6 písm. a/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu