ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4536.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4536/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. Š. , b) F. Š. , c) M. V. , a d) V. S. , zastoupených Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Vinohrady 43, proti žalovaným 1) obci Jívová , se sídlem Jívova 69, a 2) J. P. , zastoupeným JUDr. Ing. Maxmiliánem Jaškou, advokátem Advokátní kanceláře Jaška – Breburda, v. o. s., se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 500/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. července 2010, č.j. 56 Co 146/2010-159, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Maximilána Jašky, advokáta Advokátní kanceláře Jaška – Breburda, v. o. s., se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“), kterým byl (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2010, č.j. 18 C 500/2009-115 (jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný 1/ je vlastníkem označených pozemků), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podali žalobci (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v dovolání uplatňují okolnosti procesněprávního charakteru (nesprávný procesní postup odvolacího soudu, pokud nepřihlédl ke zvukovému záznamu pořízeného veřejností a ani se s touto otázkou v rozhodnutí nevypořádal, chybná protokolace soudu prvního stupně, absence uvedení důvodu, pro který soud prvního stupně nepořizoval při úkonech zvukový nebo zvukově obrazový záznam podle §40 odst. 1 o. s. ř., neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem, které mohly zpochybnit správnost informací uvedených v protokolu o jednání před soudem prvního stupně), jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání nelze posuzovat, resp. k nimž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z dovolání přitom nelze ani dovodit, že by odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo která by měla být posouzena jinak. Formulují-li pak žalobci procesní otázku výkladu §40 odst. 1 o. s. ř. jako otázku zásadního významu s tím, že „doposud pro praxi neexistuje závazný právní názor související s problematikou postupu jak soudů obou stupňů, tak i možná procesní obrany účastníků řízení v případě, že tyto podmínky splněny nejsou, přičemž se dle názoru žalobců jedná o problematiku velmi závažnou dotýkající se základních práv a účastníků řízení, a to i vzhledem k finanční náročnosti a současnému technickému vybavení soudních síní, kdy je současnou praxí stále většinově užíváno zachycení soudních jednání právě formou písemného protokolu, byť by fakticky zachycení soudního jednání formou zvukového záznamu bylo ze strany soudu objektivně možné a výrazně by zvyšovalo právní jistotu účastníků řízení“ , pomíjejí zcela, že tato otázka (její řešení) nebyla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. především str. 4, třetí odstavec odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu).
K doplnění dovolání žalobci (podáním, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 14. března 2011), ve kterém se nově vymezuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemohlo být dovolacím soudem při posuzování jeho přípustnosti – vzhledem k uplynutí propadné lhůty ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. – přihlédnuto.
Zcela nad rámec odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu České republiky ze dne ze dne 14. února 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07 (jenž je dostupný veřejnosti na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ), ve kterém český orgán ochrany ústavnosti mj. judikoval (poznámka: v textu zvýraznil Nejvyšší soud): „Princip veřejnosti soudního řízení je třeba chápat jako východisko pro uplatňování dalších ústavně zaručených základních práv, na prvním místě právo na svobodu projevu v souvislosti s kritikou konkrétního fungování soudní moci. Účastníci soudního řízení spadají do množiny veřejnosti, která očekává službu soudní moci, a v tomto ohledu je jejich postavení vůči soudu identické... Posuzovaný princip veřejnosti má konečně svůj praktický dopad jak pro veřejnost jako celek, tak i pro účastníky konkrétního soudního řízení. Jde o to, že soudce (předseda senátu) je dominus litis, a je to tedy výhradně on, kdo vede řízení. Konkrétně k protokolaci soudního jednání dochází v občanskoprávním řízení výhradně pod diktátem soudce. Kontrola souladu jeho činnosti s materiálně pojímaným právním řádem a jeho hodnotovým systémem se uvnitř soustavy soudní moci děje zásadně ex post a zásadně vychází ze zásady quod non est in actis non est in mundo. Proto v určitých případech pouze fyzická přítomnost veřejnosti či obrazový a zvukový přenos nebo záznam mohou tvořit protiváhu proti moci soudce „tvořit historii“ průběhu soudního jednání. Tato protiváha samozřejmě není způsobilá být podkladem pro rozhodnutí soudu o věci samé, neboť jakýkoliv její výstup není procesně použitelným důkazem . Avšak mohla by být způsobilá zapříčinit změnu znění protokolace, pokud by averze mezi soudcem a účastníkem (účastníky řízení) jinak mohla znetvořit obraz skutečnosti zaznamenaný v protokolu .“
V procesní situaci, kdy žalobci byli zastoupeni advokátkou (osobou znalou práva) a pochybnosti k protokolaci vznesli (jak se podává z obsahu spisu) teprve v odvolacím řízení, a to s odkazem na zvukový záznam, který v prvoinstančním řízení nebyl pořízen s vědomím samosoudce [srov. 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], nelze dost dobře vytýkat odvolacímu soudu, že vycházel z presumpce správnosti a pravdivosti údajů obsažených v dotčeném protokolu o jednání před soudem prvního stupně, který představoval (představuje) ve smyslu §134 o. s. ř. veřejnou listinu, a kdy k takto nekorektně provedenému zvukovému záznamu blíže neznámou osobou z řad veřejnosti, která tento záznam měla předat žalobcům, resp. jejich advokátce, nepřihlédl a důkaz jím neprovedl.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky, o dalších 50 % podle §18 odst. 1 a zvýšená o 30% podle §19a vyhlášky] a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč jsou žalobci, povinni společně a nerozdílně, zaplatit k rukám advokáta žalovaných, oprávněných společně a nerozdílně, a to v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu