Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4889.2010.2

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4889.2010.2
sp. zn. 30 Cdo 4889/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, proti žalovaným 1) R. Q. , zastoupenému JUDr. Romanem Kezniklem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 16, 2) I. B. , zastoupenému Mgr. Lucií Černotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, 3) P. K. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, 4) J. K. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 92/2009, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. června 2010, č.j. 22 Co 174/2010-116, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. června 2010, č.j. 22 Co 174/2010-116, rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. prosince 2009, č.j. 7 C 92/2009-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č.j. 7 C 92/2009-74, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal „určení neplatnosti kupních smluv, které uzavřeli: dne 21.6.1999 jako prodávající žalobce a jako kupující žalovaný 1); dne 12.8.1999 jako prodávající žalovaný 1) a jako kupující žalovaný 2); dne 10.11.1999 jako prodávající žalovaný 2) a jako kupující žalovaní 3) a 4), vše o převodu domu č.p. 5 (část obce P. R.) stojícího na stavební ploše č. parc. 12, stavební plochy č. parc. 12, pozemkových parcel č. parc. 996, 997/2, 1139, 1141/3, 1360,1362/1 a 1716, vše v obci a katastrálním území P. R.“ Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 5 (část obce P. R.) stojícího na stavební ploše č. parc. 12, stavební plochy č. parc. 12, pozemkových parcel č. parc. 996, 997/2, 1139, 1141/3, 1360,1362/1 a 1716, vše v obci a katastrálním území P. R. Výrokem III. žalovanému 1) nepřiznal vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení, výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a konečně výrokem V. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4). Ohledně požadavku na určení neplatnosti kupních smluv soud prvního stupně uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na takovém určení za situace, kdy může (a současně tak i činí) podat žalobu na určení vlastnictví. Za zásadní při řešení otázky vlastnického práva soud prvního stupně považoval posouzení, zda kupní smlouva, u níž jedna strana předstírala určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolala u druhého účastníka omyl, je neplatná absolutně, či pouze relativně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2006, sp.zn. 21 Cdo 826/2005, soud prvního stupně uzavřel, že se jedná o neplatnost relativní. Vycházel přitom z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2.12.2002, č.j. 2 T 5/2000-193, jímž byli žalovaný 1) spolu s J. K. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 trestního zákona, spočívajícím v tom, že jmenovaní dne 21.6.1999 v notářské kanceláři JUDr. K. po předchozí vzájemné domluvě podstrčili žalobci k podpisu kupní smlouvu o prodeji domu č. 5 v P. R., okres S. za částku 165.000,- Kč, kterou žalobce podepsal v domnění, že jde o smlouvu zástavní v souvislosti s půjčkou peněz od žalovaného 1). Dále se zabýval promlčením nároku (na určení neplatnosti smluv) se závěrem, že žaloba byla u soudu podána až po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby uvedené v ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku. Smlouvy proto posuzoval jako platné a zamítl proto i žalobu co do určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) jako osobám neuvedeným v katastru nemovitostí coby vlastníci, soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek jejich pasivní legitimace ve sporu. S ohledem na právní názor, který soud prvního stupně ohledně platnosti (první) kupní smlouvy zaujal, se již následně nezabýval okolnostmi uzavírání následných kupních smluv. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. června 2010, č.j. 22 Co 174/2010-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za správný považoval i právní názor soudu prvního stupně, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv, jestliže stav právní nejistoty může být vyřešen toliko žalobou na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Za správný považoval rovněž závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1) a 2). Rovněž odvolací soud považoval za zásadní při řešení otázky vlastnického práva posouzení, zda kupní smlouva ze dne 21.6.1999 je neplatná absolutně, či relativně. Shodně se soudem prvního stupně se přihlásil k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2006, sp.zn. 21 Cdo 826/2005 s tím, že kupní smlouva ze dne 21.6.1999 je relativně neplatným právním úkonem, jehož neplatnosti se dovolával ten, kdo byl tímto právním úkonem dotčen, tj. žalobce, a to „bez ohledu na tvrzenou charakteristiku jeho osobnosti, když z obsahu spisu nevyplývá, že by byl omezen či zbaven způsobilosti k právním úkonům, či bez ohledu na zřejmou nemravnost (protiprávnost) jednání žalovaného 1)“. Právo žalobce dovolat se v běhu promlčecí doby neplatnosti smlouvy považoval i odvolací soud za promlčené, když nad rámec úvah soudu prvního stupně dodal, že „žaloba byla podána 16.6.2009, tj. s odstupem takřka deseti let od uzavření sporné smlouvy, kdy předmětné nemovitosti prošly řadou vlastnických změn a stejně tak byly podle všeho dotčeny rozsáhlými opravami a úpravami, pak lze stěží též uvažovat o legitimním očekávání a poskytnout takovému postupu právní ochranu“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Za dovolací důvod označuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje však i dovolací důvod podle §241a odst.3 o.s.ř., namítá-li, že neúplná skutková zjištění soudu prvního stupně, který zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování k okolnostem uzavírání tzv. následných smluv. Dovolatel dále cituje rozhodnutí Ústavního soudu, zabývající se vadami řízení ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům. Nesprávné právní posouzení dle dovolatele spočívá v tom, že soudy obou stupňů měly kupní smlouvu z 21.6.1999 posoudit jako smlouvu absolutně neplatnou, uzavřenou v rozporu se zákonem (§37 odst. 1 občanského zákoníku) a současně uzavřenou v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že jeden z účastníků právního úkonu spáchal sjednáním právního úkonu trestný čin, není pouze vyvolání omylu u druhého účastníka, ale úmyslným protiprávním jednáním. Takové jednání nemůže požívat ochrany jednání v občanskoprávní rovině relativně přijatelného a akceptovatelného, jen s občanskoprávní sankcí odpovídající možnosti druhého účastníka od kupní smlouvy odstoupit. Dovolatel dále znovu poukazuje na znalecký posudek z oboru psychologie (vypracovaný v trestním řízení) kdy skutečnost, že byla poškozena právě osoba s charakteristikami obsaženými ve znaleckém posudku, zdůrazňuje fakt nesvobodnosti právního úkonu ze strany žalobce a nemravnosti právního úkonu ze strany žalovaného 1). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní 3) a 4) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedli, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze za otázku zásadního právního významu považovat takovou otázku, která byla vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Žalobce však žádnou takovou otázku neuvádí. Připomíná vázanost dovolacího soudu skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn nižšími soudy a má za to, že otázka, zda předmětná kupní smlouva byla neplatná absolutně, či relativně byla soudy obou stupňů vyřešena zcela v souladu s konstantní judikaturou. K otázce tzv. následných smluv uvedli, že jakékoliv poznatky v této oblasti nemohly mít pro rozhodnutí soudu žádný vliv. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu se již ustálila na názoru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti podle §49a občanského zákoníku, nikoliv důvodem absolutní neplatnosti smlouvy. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že rozhodovací praxe soudů je v této otázce nejednotná. Neshledává rovněž vady řízení a poukazuje na důvody, které vedle soudy obou stupňů k správnému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na jeho straně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Dovolatelem označená otázka zásadního právního významu - zda kupní smlouva, u níž jedna strana předstírala určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolala u druhého účastníka omyl, je neplatná absolutně, či pouze relativně - již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena byla. Odvolacím soudem však nebyla posouzena ve své úplnosti a to ve vazbě na případný rozpor žalovaným 1) uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. V posouzení otázky, zda je neplatná podle §39 obč. zák. smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi již rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2008“). Ve zmiňovaném rozhodnutí šlo přitom po skutkové stránce o obdobný případ jako v projednávané věci, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle §37 odst. 1 obč. zák. ani podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Takové podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2006, uveřejněný pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2007, pod číslem 153, usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2762/07, rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, rozsudek ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08, dále rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2973/2007, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 633/2009, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 225/2010, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 787/2008, ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3290/2007, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, a ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2690/2010). K závěrům obsaženým v R 36/2008 se přihlásil i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák. Argumentaci obsaženou v R 36/2008 přijal při řešení nastolené otázky i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, dospěl k právnímu závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). V projednávané věci není rozumného důvodu posoudit předestřenou otázku odchylně od této judikatury. V skutkově obdobné věci Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 34/09 ze dne 7.9.2010 vyslovil názor, že „Obecný právní princip zde uplatnitelný (ve smyslu uvedeném v bodu 27) říká, že se [n]ikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání ... nebo nabývat majetku vlastním zločinem [Dworkin, Ronald: Když se práva berou vážně, z anglického originálu přeložil Zdeněk Masopust, Oikoymenh, Praha 2001, s. 45, kde je citováno rozhodnutí Riggs v. Palmer, 115 N.Y. 506 (1889)]. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 OZ, které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)], zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].“ Z výše uvedeného se podává, že je správný (dílčí) právní názor odvolacího soudu, že kupní smlouva, u níž jedna strana předstírala určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolala u druhého účastníka omyl, je relativně neplatná. Odvolací soud však neposoudil předmětnou právní otázku ve všech souvislostech, zejména z hlediska možného střetu práva vlastnického a legitimního očekávání žalovaného 1), že žaloba bude zamítnuta na základě uplatněné námitky promlčení. Uplatnil-li tedy žalovaný 1) v řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení, měly se soudy obou stupňů zabývat její souladností s dobrými mravy. Tento požadavek vystupuje do popředí za situace, kdy v řízení vyšlo nepochybně najevo, že žalovaný 1) byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2.12.2002, č.j. 2 T 5/2000-193, spolu s J. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 trestního zákona, spočívajícího v tom, že jmenovaní dne 21.6.1999 v notářské kanceláři JUDr. K. po předchozí vzájemné domluvě podstrčili žalobci k podpisu kupní smlouvu o prodeji domu č. 5 v P. R., okres S. za částku 165.000,- Kč, kterou žalobce podepsal v domnění, že jde o smlouvu zástavní v souvislosti s půjčkou peněz od žalovaného 1). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. V přezkoumávané věci však takové skutečnosti s ohledem na výše uvedený trestní rozsudek najevo vyšly. Neshledaly-li správně s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, soudy obou stupňů, že kupní smlouva ze dne 21.6.1999 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (ale toliko neplatná relativně), měly žalobcem kontinuálně uplatňovaný poukaz na §3 odst. 1 občanského zákoníku vztáhnout i na námitku promlčení. Přitom je však třeba vzít v úvahu i legitimní očekávání pozdějších nabyvatelů vlastnického práva k předmětným nemovitostem, že jejich nabyté vlastnické právo bude chráněno. Jestliže se tímto posouzením – pro rozhodnutí ve věci samé významném – nezabývaly, pak jejich právní posouzení nemohlo být úplné a proto ani správné. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2011
Spisová značka:30 Cdo 4889/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4889.2010.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dobré mravy
Neplatnost právního úkonu
Promlčení
Dotčené předpisy:§49a obč. zák.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
§3 odst. 1 o. s. ř.
§40a obč. zák.
§250 odst. 2 předpisu č. 140/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25