Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 4982/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4982.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4982.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4982/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. M. , a b) Ing. J. S. , obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Riviéra 6, proti žalované A. H. , zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ, pod sp. zn. 5 C 297/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č.j. 28 Co 582/2006-159, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č.j. 28 Co 582/2006-159, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. září 2005, č.j. 5 C 297/2002-85, ve výrocích I., III. a IV. se zrušují , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. září 2005, č.j. 5 C 297/2002-85, výrokem I. uložil žalované zaplatit každému žalobci částku 56.300,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. co do částky 93.000,- Kč s příslušenstvím ohledně každého žalobce řízení zastavil, a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se stala v roce 1994 výlučnou vlastnicí objektu – posklizňové linky stojící na parcele č. p. 116 v katastrálním území J. Žalobci a manžel žalované jako účastníci sdružení s názvem „HSM-občanské sdružení J.“, uzavřeli se žalovanou 5.ledna 1993 dohodu o přenechání mimo jiné i objektu posklizňové linky stojící na parcele č. 116 v katastrálním území J. Podle článku IV dohody „byl majetek poskytnut uživateli do bezplatného užívání s právem hospodaření s tím, že uživatel bude hradit po dobu užívání ze svého veškeré daňové poplatkové povinnosti s tímto majetkem spojené, a bude zajišťovat jeho údržbu a zvelebování s tím, že pokud půjde o případné úpravy stavebního charakteru a jiné investice, pak se tak stane vždy po předchozím souhlasu vlastníka“. Žalobci investice prováděli v letech 1993-1997. Nároky žalobců z titulu bezdůvodného obohacení, vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 2. září 2002, soud shledal promlčenými. Nepřiznání nároku žalobcům (po částečném zpětvzetí žaloby) by však podle soudu prvního stupně bylo v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že investice žalobci s manželem žalované prováděli v úmyslu nemovitost odkoupit, k čemuž nedošlo „jen“ pro absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou uzavřeli se žalovanou dne 14. 12. 1993. Soud prvního stupně naopak přihlédl k námitce promlčení vznesené žalobci ohledně nároku žalované na zaplacení nájemného uživateli nemovitosti od 1. 1. 1996 do 30. 11. 1999. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 28 Co 582/2006-159, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části ve výroku III. ohledně nákladů řízení, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a IV. potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“), výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak v případě dovozovaného promlčení nároků žalobců, naopak dospěl k názoru, že tento jejich nárok ve skutečnosti promlčen není. Připomněl, že žalobci prokázali, že žalovaná odvolala slib převést jim předmětnou nemovitost do vlastnictví teprve až po 20. říjnu 2000. Žaloba byla u soudu podána dne 2. září 2002, tedy před skončením dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí doby, která podle odvolacího soudu v obou případech počala běžet od okamžiku, kdy odpadl důvod pro plnění, které bylo učiněno na základě právního důvodu, kterým byl slib žalované nemovitost jim prodat (§107 odst. 1 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změně změněn ve výroku III. (výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky), resp. tento rozsudek potvrzen ve výroku I. (výrok ve věci samé) a IV. (výrok o náhradě nákladů řízení placených státem) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčena, že je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR v otázce pasivní legitimace žalované, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007. Dovolatelka se domnívá, že před nabytím vlastnictví k předmětné nemovitosti, tj. přede dnem 16. března 1994, nemohla být dána její věcná pasivní legitimace. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky jeho přípustnosti, pak je nutno uvážit, že je přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť podle dovolacího soudu rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku vydání bezdůvodného obohacení a dále promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v rozporu s ustanoveními §451 násl. a §107 obč. zák. Jestliže dovolání žalované současně směřuje též proti výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu týkajícím se nákladových výroků rozsudku soudu prvního stupně, pak v tomto případě procesní předpisu v ustanovení §236 násl. o.s.ř. přípustnost dovolaní proti takovýmto výrokům nezakládá (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2009, sp.zn. 26 Cdo 1391/2009, apod.). V této části proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.). Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítá. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst.2). Podle ustanovení §100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 citovaného zákona). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105 obč. zák. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odst. 3). Podle ustanovení §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odst. 3). S ohledem na dosud učiněné skutkové závěry odvolacího soudu, které se podle názoru dovolacího soudu nevyznačují zřetelnou jednoznačností, z čehož vyplývají odůvodněné pochybnosti o přiléhavosti jeho právního posouzení věci, lze jako k možnému inspiračnímu zdroji při výkladu výše exponovaných ustanovení občanského zákoníku připomenout dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Takto je v rozsudku ze dne 30. října 2002, sp.zn. 25 Cdo 2877/2000, mimo jiné uvedeno, že nájemce, který bez souhlasu původního pronajímatele zhodnotil pronajaté nebytové prostory jejich stavební úpravou či změnou, není oprávněn uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči novému pronajímateli, který později nabyl nemovitost, v níž se nebytové prostory nacházejí. Resp. lze přiléhavěji poukázat např. na rozsudek ze dne 31. července 2003, sp.zn. 29 Cdo 2631/2000, podle něhož při změně vlastnictví věci, jejímž prostřednictvím se určitá osoba bezdůvodně obohatila na úkor jiného, povinnost k vydání takového bezdůvodného obohacení na nabyvatele nepřechází. Nelze též přehlédnout právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 26. února 2004, sp.zn. 28 Cdo 314/2004, podle něhož nárok na náhradu nákladů spojených se změnami, provedenými se souhlasem pronajímatele nájemcem na pronajaté věci, je samostatným občanskoprávním nárokem, jehož uplatnění podléhá obecné promlčecí době, takže jej nelze posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V rozsudku ze dne 30. května 2001, sp.zn. 33 Cdo 1864/2000, je činěn odkaz na skutečnost, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím tohoto plnění, takže tímto okamžikem začíná běžet objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. V rozsudku ze dne 29. ledna 2003, sp.zn. 25 Cdo 355/2001, se pak mimo jiné uvádí, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, soudy obou stupňů měly k dispozici mimo jiné skutkové zjištění, že vlastnické právo k dotčené nemovitosti bylo žalované vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu („teprve“) ke dni 16. března 1994 (§133 odst. 2 obč. zák.). Soudy obou stupňů též současně zmiňovaly neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. prosince 1993 týkající se této nemovitosti. Odvolací soud však současně poukázal na to, že se účastníci již v „dohodě o přenechání soukromého majetku do dočasného užívání s právem hospodaření“ ze dne 4. ledna 1993 dohodli, že žalovaná dotčenou nemovitost převede do vlastnictví žalobců. Přesto, že (tedy) ke vkladu vlastnického práva pro žalobce podle této kupní smlouvy nedošlo, žalobci však na základě dohody ze dne 4. ledna 1993 užívali předmětnou nemovitost i nadále. Příslib žalované převést předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobců pak podle odvolacího soudu je prokázán i nájemní smlouvou ze dne 30. května 1997, neboť podle ní žalobci uvažovali o založení společnosti s ručením omezeným, která by převzala závazek doplatit zůstatek kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 14. prosince 1993. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud pak konstatoval, že žalobci prokázali, že žalovaná odvolala slib převést jim předmětnou nemovitost do vlastnictví teprve až po 20. říjnu 2000. Žaloba byla u soudu podána dne 2. září 2002, tedy před skončením dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí doby, která podle odvolacího soudu v obou případech počala běžet od okamžiku, kdy odpadl důvod pro plnění, které bylo učiněno na základě právního důvodu, kterým byl slib žalované nemovitost jim prodat. Ač to z napadeného rozsudku zcela nezvratně nevyplývá, odvolací soud zřejmě za základ svých úvah o existenci závazku žalované převést na žalobce dotčené nemovitosti bere dohodu ze dne 4. ledna 1993. Nelze ovšem přehlédnout skutečnost, že v době uzavírání této dohody však nepochybně nebylo vlastnictví žalobkyně k těmto nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí. Odvolací soud se však s touto skutečností nikterak nevypořádává a s uvedenou smlouvou v rámci odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě nakládá jako s fakticky platnou, neboť z ní činí též příslušné závěry. Přitom však právní podstata a konkrétní obsah tvrzeného slibu žalované převést vlastnictví k dotčeným nemovitostem zůstávají v zásadě nepřehledné a nevyjasněné. Proto bez dalšího se prozatím úvahy odvolacího soudu dávající do souvislosti počátek vědomosti žalobců, že jim žalovaná tyto nemovitosti do vlastnictví nepřevede s určením počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby, soudem spojované s (údajným) odpadnutím důvodu pro plnění (investice do nemovitosti) v důsledku odvolání slibu žalované nemovitosti žalobcům prodat, nejeví jako přiléhavé. Již proto nelze napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek v odpovídajících výrocích a věc byla tomuto soudu vrácena v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. září 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2011
Spisová značka:30 Cdo 4982/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4982.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§451 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25