Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 5123/2009 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5123.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5123.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5123/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky-Finančního úřadu v Libochovicích, se sídlem v Libochovicích, nám. 5. května 50, proti žalované Ing . M. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lískovecká 2089, za účasti J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157, o určení neúčinnosti darovací smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 127/2001, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č.j. 19 Co 252/2007-190, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č.j. 19 Co 252/2007-190 , se zrušuje, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. září 2005, č.j. 17 C 127/2001-155, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva o převodu nemovitostí staveb. par. č. 308, zastavená plocha a nádvoří, o výměře 83 m2, pozemkové parcely č. 699/4, ostatní plocha o výměře 317 m2, domu č. evid. 188, ind. rekreace, na stavební parcele č. 308, vše zapsané v evidenci nemovitostí u KÚ v Chomutově, obci L., katastrální území H. u L., na LV č. 256, uzavřená mezi J. K. a původně žalovanou A. K. dne 24. 7. 2001, č. j. V-3683/2001, je vůči žalobci právně neúčinná. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně uzavřel, že v darování rekreačního objektu vedlejším účastníkem své matce (v daném případě právní předchůdkyni žalované) nelze podle jeho názoru spatřovat úmysl vedlejšího účastníka - dlužníka žalobce zkrátit žalobce jako věřitele, když v jeho vlastnictví zůstal rodinný domek s pozemky větší hodnoty než sporná rekreační nemovitost. K prokázání možnosti, že by obdarovaná rozpoznala úmysl vedlejšího účastníka zkrátit žalobce, jako věřitele soud uvedl, že s ohledem na věk (původní) žalované lze s největší pravděpodobností předpokládat, že o daňových záležitostech svého syna nevěděla a nebyla do nich zasvěcena. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 19 Co 252/2007-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ve věci samé tak, že darovací smlouva o převodu nemovitostí, uvedených ve výroku, je vůči žalobci právně neúčinná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že do všech práv a povinností původní žalované (A. K.) vstoupila usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č. j. 19 Co 252/2007-183, žalovaná Ing. M. K. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že se původní žalovaná ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neubránila, protože neprokázala, že o úmyslu svého syna zkrátit odporovatelnou smlouvou věřitele nevěděla a ani nemohla vědět. Zejména se nemohla při náležité pečlivosti spokojit s pasivním mlčením, ale měla se na všechny důvody darování nemovitostí dárce zeptat, a to včetně informace, zda její syn jako podnikatel v době darování nedluží někomu jinému. Se soudem prvního stupě se odvolací soud ztotožnil v otázce vymahatelné pohledávky žalobce a včasnosti podané žaloby. Nesouhlasil však se závěry soudu prvního stupně, že dlužník nemohl převodem předmětného majetku zkrátit věřitele, protože má dostatek jiného majetku, ze kterého může být vymahatelná pohledávka uspokojena. Po opakování dokazování znaleckým posudkem soud druhého stupně zjistil, že dlužník není majitelem celé nemovitosti v L., ale pouze jedné poloviny z ní. Vymahatelná pohledávka by tak nemohla být zcela uspokojena. Připomněl též, že pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu podle §42a obč. zák. postačí, pokud je uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce odporovatelným úkonem pouze zkráceno, nikoliv zcela znemožněno. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 8. ledna 2008 „návrh na obnovu odvolacího řízení“ (který soud prvního stupně s přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. posoudil jako dovolání), doplněné podáním ze dne 12. února 2008 a 12. března 2008. Přípustnost dovolání žalovaná podřazuje pod ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Z obsahu dovolání též vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se skutkovým stavem věci, neodpovídá důkazní situaci a je v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a právními závěry soudu. Upozorňuje, že právní stav zapsaný na příslušném LV č. 1178 týkající se nemovitosti v L. je v rozporu s právním závěrem odvolacího soudu. 100% vlastníkem nemovitosti je podle přiloženého listu vlastnictví ze dne 18. října 2007 J. K. a na listu vlastnictví je též vyznačen exekuční příkaz k prodeji nemovitosti ve prospěch Finančního úřadu v Libochovicích, č.j. 5968/2002/197970/2862, ze dne 28. února 2002. V této souvislosti namítá, že údajným podkladem ke zpracování posudku byl LV č. 1427, kde je uvedena výměra pozemku pouze 56m2, ve vlastnictví dvou osob. Na straně čtvrté znaleckého posudku je přitom uvedena plocha I.pp 132 m2. Dále žalobce v odvolacím řízení v žádném případě nedoložil své tvrzení o tom, že vedlejší účastník nadále dluží na daních 3 mil. Kč, když rozhodnutím ze dne 10. dubna 2002 byla zrušena rozhodnutí, jimiž žalobce odůvodnil svoji žalobu ze dne 29. listopadu 2001 /viz soudní spis sp. zn. 17C 127/2001/. Dále je žalovaná toho názoru, že darovací smlouva ze dne 24. července 2001 nebyla předmětem nějakého poškození žalobce, ale konečným vypořádáním majetku v rodině, o čemž svědčí i to, že nabyvatelkou nemovitosti ze závěti se stala vnučka obdarované, která není dcerou vedlejšího účastníka. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 21. května 2008 (opožděně) se k dovolání žalované připojil vedlejší účastník J. K. Prostřednictvím ustanoveného zástupce zaslal soudu doplnění dovolání, ve kterém především namítá, že u žalob podle §42a obč. zák. není možné po úmrtí původní žalované pokračovat v řízení s dědičkou majetku, který byl předmětem odporované darovací smlouvy. Právní nástupce tak u těchto žalob nemůže být pasivně legitimován. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu seznány nebyly. Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tímto dovolacím důvodem lze zpochybnit správnost skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné, tj. na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Podle ustanovení §42a obč. zák. se může věřitel domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odst. 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odst. 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odst. 4). V řízení o odpůrčí žalobě týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka věřitele (žalobce) zkrátit věřitele leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníka. Řízení o odpůrčí žalobě je řízení sporné, jež na základě podané žaloby bylo zahájeno žalobcem coby věřitelem dlužníka, který podle žalobního tvrzení měl předmětný zkracující právní úkon učinit. Smyslem odpůrčí žaloby – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. června 2010, sp.zn. 30 Cdo 3862/2008). K odpůrčí žalobě je aktivně legitimován ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Smyslem odpůrčí žaloby je z hlediska žalujícího věřitele dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věci nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 3832/2009). Tedy aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Pasivně věcně legitimována k odpůrčí žalobě je osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl dlužníkův právní úkon učiněn (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 2002, sp.zn. 21 Cdo 1751/2001). Vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí – exekuci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2010, sp.zn. 30 Cdo 1850/2008). Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. též z obsahu spisu, původní žalovaná – paní A. K. v průběhu řízení zemřela, a jak již bylo uvedeno, odvolací soud usnesením ze dne 28. června 2007, č. j. 19 Co 252/2007-183, rozhodl podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř., že jako s jejím procesním nástupcem bude pokračováno s Ing. M. K. v procesním postavení žalované. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2736/2007. Nelze však přehlédnout, že ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít tehdy, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil; v takovém případě není úkon dlužníka odporovatelný (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 2474/2003). Pokud však odvolací soud založil svoje rozhodnutí na úvaze, že by vymahatelná pohledávka by bývala nemohla být zcela uspokojena z majetku dlužníka představovaného nemovitostí v L. z důvodu, že dlužníky tyto nemovitosti vlastní pouze z jedné poloviny, pak ovšem lze mít pochybnosti o správnosti této úvahy. Z údajů v katastru nemovitostí se totiž naznačuje, že tato nemovitost je zřejmě ve výlučném vlastnictví J. K. S ohledem na výše vyloženou zásadu bylo proto třeba zcela nezvratně ozřejmit stav vlastnictví uvedeného majetku, protože bez toho je jinak třeba mít pochybnosti o tom, zda dotčený úkon dlužníka žalobkyně byl skutečně také odporovatelným. Proto tedy nelze z uvedených důvodů pokládat napadený rozsudek Městského soudu v Praze za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Jak již bylo zmíněno výše, rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním též vedlejší účastník. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, platí závěr, že vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010). Z tohoto důvodu nezbylo, než dovolání vedlejšího účastníka odmítnout [§243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř.]. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2011
Spisová značka:30 Cdo 5123/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5123.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odporovatelnost
Dotčené předpisy:§42a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26