Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 761/2010 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.761.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.761.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 761/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Náboženské matice , se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) Olomouckému kraji , se sídlem v Olomouci - Hodolanech, Jeremenkova 1191/40a, a 2) Vlastivědnému muzeu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Náměstí republiky 823/5, zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 238/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. září 2009, č.j. 69 Co 271/2009-102, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále již „odvolací soud“), kterým byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 26. března 2009, č.j. 16 C 238/2008-72 „v rozsahu zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/“ (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva k označeným nemovitostem), a dále ve výroku II. (kterým soud prvního zamítl žalobu o vyklizení nemovitostí), podle §219 o. s. ř. potvrzen, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v tomto směru zcela odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky, ve které byla obdobná otázka proti téže žalobkyni již řešena (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2010, sp. zn. III. ÚS 2424/09, in www.nalus.usoud.cz ), přičemž dovolací soud nemá žádného důvodu se od této judikatury jakkoli odchylovat. S přihlédnutím k tomu, co v cit. rozhodnutí uvedl Ústavní soud, i v tomto případě je třeba uzavřít, že požadavek dovolatelky na ochranu vlastnického práva má svůj původ ve skutkových okolnostech založených v tzv. rozhodném obdobím, tj. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v němž jsou určité právní vztahy upraveny předpisy obecnými - občanskoprávními a předpisy zvláštními - tzv. restitučními. Jestliže v uvedené době přešlo vlastnictví k věcem, ohledně nichž byla žaloba dovolatelky podána, na stát, pak se právní režim ochrany takto tvrzeného práva řídí výlučně restitučním zákonodárstvím. Ústavní soud přitom v témže rozhodnutí také zdůraznil, že rozsah a způsob nápravy křivd spáchaných v rozhodné době spočívá výlučně v rukou zákonodárce a ani Ústavní soud nemůže jeho činnost suplovat. Pro úplnost [pokud dovolatelka poukazovala na to, že v daném případě jde o diformní rozhodnutí odvolacího soudu, jež zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že určující otázkou, jež vedla soud prvního stupně k zamítnutí žaloby o určení vlastnictví a odvolací soud k potvrzení tohoto rozsudečného výroku podle §219 o. s. ř., byl shodný závěr soudů, že dovolatelka na podání této žaloby nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.; o obsahu práv a povinností tedy soudy nerozhodly odlišně a tudíž názor dovolatelky o přípustnosti dovolání (odhlédnuto od výše uvedeného závěru) podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. správný není. Ani rozsudek odvolacího soudu, jímž byl výrokem I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku II. (o zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí) nemá charakter rozhodnutí, jež by mělo po právní stránce zásadní význam [tento výrok byl totiž zcela závislý na posouzení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem, která ovšem z důvodu popsané absence naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení odvolacím soudem (soudem prvního stupně) nebyla vůbec řešena]. Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003), proti němuž dovolatelka rovněž podala dovolání, Nejvyšší soud dovolání směřující proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. V procesní situaci, kdy dovolání dovolatelky směřovalo také proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto tak, že „V další napadené části výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“ , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě je třeba dovolání dovolatelky (rovněž) odmítnout (avšak) ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Z rozsudku soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že v tomto rozsahu (jak jej rozsudečným výrokem II. postihl odvolací soud) nalézací soud vůbec nerozhodl, když správně vycházel z podané žaloby a její narativní části, která prostřednictvím výčtu právně relevantních tvrzení poměrně jasně identifikovala množinu tvrzení, z nichž dovolatelka vůči žalovanému 1) (který byl v době rozhodování obou soudů v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí) formulovala svůj žalobní petit na určení vlastnického práva, od množiny tvrzení, jež se zase upínala k žalovanému 2) stran zformulovaného žalobního požadavku na uložení povinnosti tomuto žalovanému, aby (právě v závislosti na dovolatelkou předpokládaném určení jejího vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku) předmětné nemovitosti vyklidil a vyklizené je předal dovolatelce. Za této procesní situace je tedy zjevné, že odvolací soud výrokem II. rozhodl nad rámec žaloby (konstatování dovolatelky při odvolacím jednání dne 3. září 2009, že „k výzvě soudu upřesňuje, že petit žaloby pod bodem I., tj. na určení vlastnického práva žalobkyně směřuje vůči oběma žalovaným...“ , je právně irelevantní, neboť v uvedeném rozsahu - jak je zřejmé z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem - rozhodnutím odvolacího soudu podle §211 a §95 odst. 1 o. s. ř. žaloba změněna nebyla), a pokud tedy zrušil v uvedeném rozsahu neexistentní výrok rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení zastavil, pak je třeba uzavřít, že dovolání dovolatelky, jež směřuje proti takovému výroku, je ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. zjevně bezdůvodné. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 8.450,- Kč [§2 odst. 1, §10 odst. 3 a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kdy odměna byla vypočtena součtem sazeb odměny podle §5 písm. b) cit. vyhlášky ve výši 20.000,- Kč (žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem) a odměny podle §7 písm. d) cit. vyhl. ve výši 6.000,- Kč (žaloba na vyklizení nemovitostí), tj. celkem 26.000,- Kč, snížené ve smyslu §14 odst. 1 (s ohledem na odmítnutí dovolání) o 50%, tj. na částku 13.000,- Kč, a ve smyslu §18 odst. 1 stejného advokátního tarifu ještě snížené (vzhledem k tomu, že advokát žalovaných učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, a to sepis vyjádření k dovolání) o dalších 50%, tj. na částku 6.500,- Kč, a poté podle §19a cit. vyhl. zvýšené o 30%, tj. na částku 8.450,- Kč (vzhledem k tomu, že advokát v tomto dovolacím řízení zastupoval více účastníků - žalované)] a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta po 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, vše ještě navýšeno o 20% daň z přidané hodnoty ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (tj. o částku 1.750,- Kč). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.500,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně), a to v souladu s §149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 13. září 2011 JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/13/2011
Spisová značka:30 Cdo 761/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.761.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Dovolací důvody
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§243b odst. 5 o. s. ř.
§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:10/07/2011
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 3743/11
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13