ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2764.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2764/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce P. T. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ryšavým, advokátem se sídlem v Hoříně, Brozánky 66, proti žalované MIDO Film Brno, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Zábrdovická 827/10, zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 2, o zaplacení částky 408.199,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 133/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2011, č. j. 4 Cmo 88/2011-123, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. ledna 2011, č. j. 8 Cm 133/2006-108, nepřipustil, aby do řízení na straně žalobce přistoupil P. T. bytem v P., (dále jen „P. T. st.“), který se svým vstupem do řízení vyslovil souhlas. V odůvodnění uvedl, že navrhuje-li žalobce podle ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přistoupení dalšího účastníka do řízení na své straně, musí formulovat petit žaloby s ohledem na tuto skutečnost. Jestliže žalobce navrhuje, aby žalovaná plnila oběma žalobcům, aniž uvedl, co každý z nich vůči žalované požaduje, nelze vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalobce připustit.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že přistoupení P. T. st. do řízení na straně žalobce připustil. Odkazuje na „R 9/2002“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uvedl, že jednou z podmínek určených ustanovením §92 odst. 1 o. s. ř. pro přistoupení dalších účastníků do řízení je to, že musí být jednoznačné, čeho se proti žalované domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce.
V daném případě žalobce navrhl, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 408.199,- Kč s příslušenstvím, aniž by určil, jaký díl z této částky by měla zaplatit každému z nich. Odvolací soud uzavřel, že z takto formulovaného návrhu vyplývá žalobní požadavek, aby žalovaná plnila každému ze žalobců stejný díl. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že není důvod návrhu podle §92 odst. 1 o. s. ř. nevyhovět, neboť je zřejmé, čeho se oba žalobci po žalované domáhají.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka považuje tvrzení žalobce ohledně uzavření smlouvy o sdružení obsažené v odůvodnění návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobce za účelové a dosud neprokázané. Tvrdí-li žalobce, že konkludentní dohodou uzavřenou mezi žalobcem, P. T. st. a H. T. vzniklo sdružení, měl svůj žalobní návrh přeformulovat, neboť není jednoznačné, čeho se proti žalované domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce. Uvádí, že občanský zákoník v ustanovení §829 a násl. neupravuje, v jakém vzájemném poměru jsou účastníci sdružení oprávněni ze závazků vzniklých při výkonu společné činnosti. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006 a na rozsudek ze dne 31. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, v nichž se dovolací soud zabýval touto problematikou a dovodil, že je-li majetek získaný při výkonu společné činnosti (podílovým) spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, je třeba tuto otázku řešit za přiměřeného použití ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví. Podle ustanovení §139 odst. 1 občanského zákoníku z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Z toho dovolatelka dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Z ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Dovolatelka svou argumentaci proti správnosti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně připíná k otázce vzniku sdružení mezi žalobcem a přistoupivším účastníkem a otázce případných nároků účastníků sdružení vůči třetím osobám, tedy k otázkám, které se týkají již posouzení věcné legitimace osoby, jejíž vstup do řízení byl připuštěn, a výše jejího nároku, nikoliv zákonných podmínek či předpokladů, za nichž lze návrhu na přistoupení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. vyhovět.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že soud při rozhodování o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí o věci a důsledkem je zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 18). Tento závěr, od něhož není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, zaujal dovolací soud i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 903/2004, usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2541/2008 a usnesení ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5073/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení uveřejněném pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž správně odkázal odvolací soud) Nejvyšší soud učinil závěr, podle něhož soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.), jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení, jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci, věcné příslušnosti nebo překážku věci zahájené či překážku věci rozsouzené. Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobcem formulovaný návrh, aby žalovaná byla zavázána zaplatit oběma žalobcům žalovanou částku, je určitý, v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř., neboť z takto formulovaného návrhu vyplývá, že žalovaná by měla plnit každému z nich stejný díl, aniž se zabýval otázkou věcné legitimace přistoupivšího účastníka (odůvodněnou založením a příp. i zánikem sdružení), jejíž součástí je rovněž posouzení, zda přistoupivší účastník má proti žalované nárok v tvrzené či jiné výši (včetně toho, zda je případně oprávněn požadovat žalovanou částku spolu s dosavadním žalobcem společně a nerozdílně), je jeho rozhodnutí v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu