ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.207.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 207/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Romanem Šlechtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 24, proti žalovanému Družstvu OD URAL SOKOLOV se sídlem v Sokolově, Jednoty 1931, zastoupenému JUDr. Jiřím Selvičkou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Svobodova 702/1C, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 16 C 253/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2008, č. j. 25 Co 454/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. srpna 2007, č. j. 16 C 253/2005-69, ve spojení s usnesením ze dne 19. září 2007, č. j. 16 C 253/2005-70, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 70.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu jsou tudíž výhrady žalobce, že odvolací soud nezjišťoval, zda se v areálu stavebnin v Ch. v době uzavření „předmětných smluv“ nacházela jiná budova skladu, kterou by bylo možno zaměnit s budovou skladu postavenou na pozemku parc. č. 1737, a že nevzal v úvahu jeho argumentaci týkající se obsahu kupní smlouvy ze dne 23. 11. 1992 a dohody ze dne 20. 11. 1992 při identifikaci objektu skladu; nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Irelevantní jsou rovněž výhrady dovolatele směřující proti výkladu čl. 2 smlouvy ze dne 20. 11. 1992. I tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno. Jak již totiž Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce vůči určitosti označení předmětu předkupního práva jako námitky proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru o tom, že stavba skladu byla nezaměnitelně identifikována a nebylo proto možno ji zaměnit s jinou stavbou, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že ujednání čl. 2 dodatku smlouvy ze dne 20. 11. 1992, je určité.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). Odvolací soud založil své rozhodnutí na primárním závěru o nedostatečné identifikaci stavby a jen jako obiter dictum dodal, že žalobě nemohlo být vyhověno i z důvodu, že shora zmíněný článek dohody ze dne 20. 11. 1992 není dohodou o předkupním právu podle §602 odst. 1 obč. zák. ani nepojmenovanou smlouvou se stejným obsahem. V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky založeno (pro rozhodnutí nebyla tato otázka určující), postrádá její posouzení potřebný judikatorní přesah.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu