ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2634.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2634/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce I. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Čsl. armády 1050/22, proti žalované K. S. , , zastoupené JUDr. Přemyslem Kamenářem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Sládkova 449/22, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 173/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 2. 2010, č.j. 36 Co 297/2009-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Přemysla Kamenáře, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 20. 5. 2009, č.j. 15 C 173/2002-134, jímž Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (žalobě vyhovujícím) rozsudku, ovšem nikoliv proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen. Usnesením ze dne 30. 4. 2007, č.j. 36 Co 491/2006-72, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 7. 2006, č.j. 15 C 173/2002-57, pro neúplně zjištěný skutkový stav věci (§219a odst. 2 o.s.ř.). To, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu naznačil, jak soudní praxe vykládá předpoklady vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nepředstavuje vyslovení právního názoru, kterým by byl soud prvního stupně v dalším rozhodování závazně usměrněn. Soud prvního stupně ostatně v dalším řízení doplnil dokazování a jeho následné – v pořadí druhé – rozhodnutí tak vycházelo z jiného skutkového stavu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (pokud jsou způsobilé) včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Výtkami, že odvolací soud nesprávně a jednostranně zhodnotil důkazy ( „u provedených objektivních důkazů nebyl jejich význam soudem doceněn, zatímco význam subjektivních výpovědí svědků navržených žalovanou byl soudem naopak významně přeceněn“ ) a že nesprávně interpretoval skutková zjištění z hlediska příčin a intenzity chování žalované, zpochybnil dovolatel hodnocení důkazů odvolacím soudem. To však v dovolání již nelze úspěšně napadnout, a to ani prostřednictvím – v daném případě obecně nezpůsobilých – dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř.
Přestože otázka, jejíž řešení dovolatel pokládá za zásadně právně významné (zda pasivní jednání žalobce ve vzájemných vztazích po darování může být pokládáno za příčinu agresivního jednání žalované), je vyjádřením skutku, který v řízení před soudy obou stupňů nebyl zjištěn, lze připomenout, že výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska použití §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti uvedeného ustanovení tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jednání žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., rozhodl v intencích uvedeného výkladu.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 5.000,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu