ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2637.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2637/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, proti žalovanému Ing. V. P. , zastoupenému JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kamenická 1, o zaplacení 182.540,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 202/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2008, č. j. 12 Co 39/2008-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2008, č. j. 12 Co 39/2008-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 7 C 202/2003-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 180.000,- Kč s 10 % úroky z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. 7. 2000 do zaplacení a z částky 80.000,- Kč od 1. 10. 2000 do zaplacení (výrok I.) a smluvní pokutu ve výši 182.540,- Kč (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že účastníci sepsali dne 10. 1. 2000 smlouvu o půjčce, v níž je uvedeno, že žalobce žalovanému půjčil 280.000,- Kč. Ve skutečnosti mu však v penězích poskytl pouze 150.000,- Kč; zbývajících 130.000,- Kč představovalo účastníky sjednanou kupní cenu za materiál, který žalobce žalovanému přenechal k podnikání podle dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce uzavřeného téhož dne. Žalovaný se ve smlouvě zavázal částku 280.000,- Kč žalobci zaplatit ve splátkách tak, že první splátku ve výši 100.000,- Kč zaplatí nejpozději do 31. 3. 2000, druhou v téže výši nejpozději do 30. 6. 2000 a třetí ve výši 80.000,- Kč nejpozději do 30. 9. 2000. V článku III. smlouvy si účastníci dojednali pro případ, že žalovaný neuhradí žalobci první splátku v termínu a plné výši, že se dluh stává splatným v plné výši k 1. 4. 2000, a bude uhrazen v hotovosti k rukám věřitele. Pro případ opožděné splátky či splátek si dále smluvní strany v témže článku smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci v souladu s §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce žalovanému poskytl 150.000,- Kč; současně uzavřeli smlouvu kupní (§588 obč. zák.), případně nepojmenovanou (§51 obč. zák.), podle níž žalobce žalovanému prodal materiál za kupní cenu 130.000,- Kč. Žalovanému tak vznikl závazek zaplatit žalobci 280.000,- Kč ve sjednaných splátkách. Účastníci si sice ve smlouvě sjednali ztrátu výhody splátek, ta však ve smyslu §565 obč. zák. nenastává přímo ze zákona. Jelikož žalobce poté, co se žalovaný dostal do prodlení s úhradou první splátky, nevyzval k zaplacení celého dluhu, počala po splatnosti první splátky (31. 3. 2000) plynout tříletá promlčecí doba pouze u této splátky, a nikoli u celého dluhu. Námitku promlčení žalovaného nároku uplatněnou žalovaným proto soud prvního stupně shledal oprávněnou, jen pokud jde o první splátku ve výši 100.000,- Kč, neboť žaloba byla podána u soudu 16. 5. 2003, tedy po marném uplynutí promlčecí doby, jejíž konec připadl na 31. 3. 2003 (§101 a §103 obč. zák.). Právo na zaplacení zbylých splátek bylo naopak uplatněno před jejich promlčením (jejich splatnost nastala 30. 6. 2000 a 30. 9. 2000). Soud prvního stupně současně uzavřel, že účastníci si v článku III. větě druhé smlouvy dohodli v souladu s §544 a násl. obč. zák. smluvní pokutu pro případ prodlení s úhradou sjednaných splátek. Jelikož se žalovaný do prodlení s úhradou jednotlivých splátek dostal, náleží žalobci smluvní pokuta ve výši 182.542,- Kč odpovídající 0,1 % denně z částky 100.000,- Kč od 1. 7. 2000 do 31. 5. 2003 (tj. 105.500,- Kč) a z částky 80.000,- Kč od 1. 10. 2000 do 31. 5. 2003 (tj. 77.040,- Kč).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 12 Co 317/2005-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 180.000,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 182.540,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, avšak nepřisvědčil jeho právnímu závěru, že se promlčelo pouze právo na zaplacení první splátky dlužné částky. Ze smluvního ujednání obsaženého v článku III. smlouvy na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že splatnost celého dluhu nastala přímo z uzavřené smlouvy. Proto dne 2. 4. 2000 počal běh tříleté promlčecí doby práva na zaplacení celého dluhu, který se stal splatným 1. 4. 2000, a její konec připadl na 2. 4. 2003 (§101 a §103 obč. zák.). Protože žaloba byla podána 16. 5. 2003, právo na zaplacení dlužné částky nebylo možno pro promlčení přiznat.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 33 Odo 1697/2005-139, zamítl dovolání žalobce proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 180.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zrušil jej v části jeho výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 182.540,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si ve smlouvě pro případ nezaplacení první splátky ve výši 100.000,- Kč do 31. 3. 2000 nesjednali pouhou ztrátu výhody splátek ve smyslu §565 obč. zák., ale že si dohodli splatnost celého dluhu ke dni 1. 4. 2000 (vznik práva věřitele na zaplacení celého dluhu a tomu odpovídající povinnost dlužníka celý dluh zaplatit byl vázán na splnění sjednané podmínky - §36 obč. zák.). Protože nárok na zaplacení části dluhu ve výši 180.000,- Kč byl žalobou uplatněn 16. 5. 2003, stalo se tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a dovolací soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 180.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Zbylou část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, pro nepřezkoumatelnost skutkových a právních závěrů, které k tomuto rozhodnutí vedly, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 12 Co 39/2008-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů dovolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci podle §544 obč. zák. svědčí právo na smluvní pokutu, neboť žalovaný nezaplacením dlužných 280.000,- Kč ve lhůtě do 1. 4. 2000, kdy se celý dluh stal splatným, porušil smluvní povinnost, na niž byl vznik tohoto práva vázán. Celková výše smluvní pokuty odpovídá sjednané procentní sazbě 0,1 % denně z dlužné částky a době prodlení. V případě splátky 100.000,- Kč splatné do 30. 6. 2000 činí smluvní pokuta za dobu prodlení od 1. 7. 2000 do 31. 5. 2003 částku 105.500,- Kč (tj. 1055 dnů po 100,- Kč denně) a v případě splátky 80.000,- Kč splatné do 30. 9. 2000 činí za dobu prodlení od 1. 10. 2000 do 31. 5. 2003 částku 77.040,- Kč (tj. 963 dny po 80,- Kč denně). Vyslovil názor, že i když je právo žalobce na zaplacení jistiny promlčeno, nezaniklo a trvá nadále jako naturální obligace; žalobce se proto může úspěšně domáhat zaplacení smluvní pokuty. Námitku promlčení smluvní pokuty uplatněnou žalovaným posoudil jako neúspěšnou, neboť žalobou podanou dne 16. 5. 2003 se žalobce domáhal smluvní pokuty ze splátky 100.000,- Kč splatné 30. 6. 2000 a ze splátky 80.000,- Kč splatné 30. 9. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky promlčení práva na smluvní pokutu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil smluvní ujednání účastníků řízení, podle něhož splatnost jistiny nastala dne 1. 4. 2000, a že nesprávně uvažoval se splatností původně sjednaných splátek. Jestliže se ocitl v prodlení s úhradou celého dluhu (tedy i částek 100.000,- Kč a 80.000,- Kč) dne 2. 4. 2000, již v tento den se mohl žalobce domáhat svého práva na smluvní pokutu u soudu. Žalobce však uplatnil právo na smluvní pokutu žalobou podanou až dne 16. 5. 2003, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.); právo na smluvní pokutu se proto jako celek promlčelo, neboť promlčení tohoto práva se odvíjí od prvního dne, kdy mohlo být uplatněno. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal (okolnost, že předchozí rozsudek odvolacího soudu byl zrušen soudem dovolacím, je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. bez významu).
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože otázku promlčení práva na smluvní pokutu odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem, má jeho rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalovaný v dovolání žádnou z těchto vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V daném případě jde o posouzení otázek, zda úspěšné uplatnění námitky promlčení práva zajištěného smluvní pokutou neumožňuje přiznat právo na smluvní pokutu, a zda smluvní pokuta, sjednaná procentní sazbou za každý den prodlení se splněním dlužné částky, se promlčuje jako celek.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §544 odst. 1, 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Jestliže uplynula zákonem určená promlčecí doba a věřitel v ní své právo u soudu nevykonal, nevykonané právo se promlčelo. Dlužníku, který je i nadále povinen svůj dluh splnit, vzniklo oprávnění vznést v řízení po marném uplynutí promlčecí doby námitku promlčení; v důsledku toho dojde k zániku nároku věřitele, tzn. že jeho právo není soudně vynutitelné. Promlčením samo subjektivní právo věřitele nezaniká, existuje a trvá dále oslabené o nárok (tzv. naturální obligace). Pro závěr, zda je právo promlčeno, nestačí jen stanovit délku promlčecí doby, ale je nutné stanovit rovněž počátek jejího běhu. U obecné tříleté promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák. (s níž soudy správně v této věci spojovaly své úvahy o promlčení práva žalobce na smluvní pokutu) platí, že počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo mohlo být důvodně vykonáno podáním žaloby u soudu, tj. kdy se stalo nárokem (actio nata). Actio nata nastává zpravidla splatností dluhu, tedy dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh. Splatnost, tj. doba splnění závazku dlužníkem, je stanovena dohodou, právním předpisem nebo určena v rozhodnutí. Není-li takto určena, nastane prvního dne poté, co věřitel o plnění dlužníka požádá (§563 obč. zák.). Rozhodovací praxe soudů je ustálena v názoru, že nebyla-li v občanskoprávních vztazích splatnost dluhu dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím po vzniku takto sjednaného právního vztahu. Věřitel totiž může již následující den po vzniku dluhu vyvolat jeho splatnost a své právo vykonat (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. Cz 99/81, uveřejněný po č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost. Jejím účelem není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši (dlužník je povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla). Smluvní pokuta tak plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci uhrazovací. Nezbytnou náležitostí dohody o smluvní pokutě je uvedení její výše, popř. způsobu jejího určení. Nejvyšší soud již dříve formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné (srovnej rozsudek ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, na který Nejvyšší soud navázal v mnoha dalších rozhodnutích - např. v rozsudku ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod č. C 675).
I když se lze ztotožnit se žalovaným, že odvolací soud začátek běhu promlčecí doby odvíjel nesprávně od splatnosti původně sjednaných splátek, neboť na základě smluvního ujednání pozbyl výhodu uhradit dluh ve splátkách a dluh se stal jednorázově splatným dne 1. 4. 2000, není možno přisvědčit jeho názoru, že smluvní pokuta, jejíž výše byla sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, se promlčuje jako celek. Žalovaný totiž přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2003, zaujal právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. Zatímco v případě povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení se splněním závazku, která nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení, a tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako „celek“ (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006), u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek.
Jestliže v daném případě splatnost celého dluhu nastala 1. 4. 2000, a žalovaný se s jeho úhradou ocitl v prodlení 2. 4. 2000, vznikalo žalobci za tento a každý další následující den prodlení právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky 280.000,- Kč. Závěr o začátku běhu promlčecí doby u (každého) práva na smluvní pokutu je přitom závislý na zjištění, zda si smluvní strany sjednaly splatnost smluvní pokuty. Pokud tak neučinily, platí, že promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po vzniku práva na smluvní pokutu (§563 obč. zák.).
Jak již bylo výše naznačeno, dovolací soud nesdílí bezvýhradně právní závěr odvolacího soudu, že lze přiznat smluvní pokutu, i když v řízení byla úspěšně uplatněna námitka promlčení práva, které smluvní pokuta zajišťovala.
Smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Jak již však bylo výše uvedeno, smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením (§48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy. V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový - dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený - právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1607 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, publikovaný v Souboru pod č. C 2029). Jestliže zánik pohledávky nemá vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo v době před zánikem pohledávky, tím spíše musí platit, že úspěšné uplatnění námitky promlčení pohledávky nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením pohledávky. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta, na kterou již právo vzniklo, je samostatným nárokem, nevylučuje promlčení práva zajištěného smluvní pokutou, jehož se dlužník dovolal, aby se věřitel úspěšně domohl přiznání smluvní pokuty vzniklé před promlčením zajištěného práva. Jinak je tomu ovšem se smluvní pokutou, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Promlčená pohledávka i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení pohledávky, sice nezanikly a existují nadále, ovšem oslabené o nárok, a jsou soudně nevynutitelné. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, v němž vyslovil, že po promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou nelze soudně přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby.
Jestliže odvolací soud dovodil, že promlčení práva na zaplacení (části) zajištěné pohledávky nemá žádný vliv na právo žalobce domáhat se zaplacení smluvní pokuty, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací námitka žalovaného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je v tomto ohledu opodstatněná. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu