ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2751.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2751/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České televize se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (identifikační číslo 00027383), zastoupené JUDr. Martinem Bjalončikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované COLCHI s. r. o. se sídlem ve Střelicích č. 37 (identifikační číslo 48398055), zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 214/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2009, č.j. 69 Co 170/2009-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2009, č.j. 69 Co 170/2009-301, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozhodnutím krajský soud rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2008, č.j. 18 C 214/2006-255, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o 675,- Kč s 2% úroky z prodlení od 16. 4. 2004 do zaplacení, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti zaplatit 2% úroky z prodlení z 90.000,- Kč od 16. 4. 2004 do 10. 6. 2004, potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 90.000,- Kč s 2% úroky z prodlení od 11. 6. 2004 do zaplacení; v souvislosti s rozhodnutím o věci samé rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že 6. 5. 2004 se žalovaná stala držitelkou devíti televizních přijímačů, které přihlásila do evidence až poté, co byla vyzvána k úhradě dlužných televizních poplatků a přirážky, uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý televizní přijímač (§8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění účinném do 30. 9. 2005, dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“). Žalovaná sice zaplatila televizní poplatky ve výši 675,- Kč včas, tj. ve lhůtě stanovené v §5 odst. 4 uvedeného zákona, ovšem podle odvolacího soudu nelze dovodit její připravenost dobrovolně poplatky platit, vyhýbala-li se evidenční povinnosti, která plnění poplatkové povinnosti předchází. Dnem následujícím po uplynutí patnáctidenní lhůty běžící od 26. 5. 2004, kterou žalobkyně ke splnění povinnosti poskytla, se žalovaná dostala do prodlení s placením přirážky; je proto povinna zaplatit též úroky z prodlení (§517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), považuje to, že odvolací soud fakticky vycházel z tvrzení žalobkyně, které bylo možno jako změnu žaloby připustit jen v řízení před soudem prvního stupně; žalobkyně totiž po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu 675,- Kč s příslušenstvím požadovala 90.000,- Kč již jen jako přirážku za opožděné přihlášení televizních přijímačů, tedy na základě jiných tvrzení (v řízení před soudem prvního stupně 90.000,- Kč vázala na dlužné televizní poplatky za červen 2004). Listiny, zejména evidenční list poplatníka, zápis o vyhledávání neevidovaných televizních přijímačů z 6. 5. 2004, prospekty hotelu, a výpovědi svědků V. H., V. S., H. H. a J. Č. hodnotil odvolací soud v rozporu s tím, co vyplývá z ustanovení §132 až §135 o.s.ř., takže zjištění, že žalovaná byla v květnu 2004 držitelkou devíti televizních přijímačů, které nepřihlásila do evidence, nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalovaná oponuje výkladu ustanovení §8 odst. 1 a 3 zákona č. 252/1994 Sb., který přijal odvolací soud. Podle jejího názoru povinnost zaplatit přirážku vznikne jen tehdy, dluží-li držitel televizního přijímače televizní poplatek; porušení evidenční povinnosti za situace, kdy poplatník splnil poplatkovou povinnost, nemůže vést ke vzniku sankce. Žalované dluh na televizních poplatcích nevznikl, takže povinnost zaplatit přirážku ji uložit nelze. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolaní žalované zamítl.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je důvodné.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků V. H., V. S., H. H., J. Č. a listinami (§213 odst. 2 o.s.ř.) a skutkově uzavřel, že žalovaná přihlásila do evidence 5. 4. 1995 dva televizní přijímače. Jako provozovatelka hotelu ve S. oznámila 21. 6. 2004 místně příslušné provozovně pošty, že se od 1. 5. 2004 stala držitelkou dalších devíti televizních přijímačů, za které zaplatila 14. 6. 2004 televizní poplatky ve výši 675,- Kč. Učinila tak poté, co ji po kontrole provedené 6. 5. 2004 žalobkyně dopisem z 25. 5. 2004 (doručeným 26. 5. 2004) vyzvala k úhradě dlužných televizních poplatků ve výši 675,- Kč a přirážky ve výši 90.000,- Kč. Bezprostřední reakcí na výzvu žalobkyně však bylo sdělení žalované z 31. 5. 2004, podle něhož jsou v hotelu umístěny jen dva (přihlášené) televizní přijímače.
Zjištění týkající se počtu televizních přijímačů, které měla žalovaná k 6. 5. 2004 v držbě, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z evidenčního listu poplatníka ze dne 21. 6. 2004, kterým přihlásila devět televizních přijímačů v kolonce „přírůstek“ (tomu odpovídá i platba poplatků 14. 6. 2004), ze zápisu o vyhledávání televizních přijímačů z 6. 5. 2004 a z prospektů obsahujících informace o ubytování na pokojích hotelu s televizí. Skutečnost, že na provozovně bylo umístěno více než dva (původně přihlášené) televizní přijímače, se podávala i ze zpráv společností OSA a Integram. Odvolací soud současně vysvětlil, které okolnosti způsobují nevěrohodnost jím vyslechnutých svědků (divergence výpovědí stran umístění, resp. možnosti připojení televizorů v pokojích hotelu, skutečnost, že jde o současné či bývalé zaměstnance žalované, případně společníka žalované /J. Č./), takže zprávy podávající se z jejich výpovědí nejsou s to verifikovat tvrzení žalované, že v květnu 2004 byla držitelkou toliko dvou (přihlášených) televizních přijímačů umístěných v restauraci a v klubovně hotelu. Rozpor ve tvrzeních dovolatelky nevyplývá jen z listinných důkazů, ale je dán i v rovině její vlastní argumentace. Na výzvu k úhradě dlužných televizních poplatků a přirážky z 25. 5. 2004 odpověděla dopisem z 31. 5. 2004, jímž žalobkyni informovala, že v provozovně hotelu jsou umístěny jen dva televizory, přičemž 14. 6. 2004 zaplatila poplatky za devět televizních přijímačů a 21. 6. 2004 tyto přijímače přihlásila do evidence s tím, že jejich držitelkou je od 1. 5. 2004.
Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy hodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a v jeho hodnocení není logický rozpor; bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Protože své skutkové závěry náležitě vysvětlil, nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, nic vytknout. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž dán není (zjištění, že žalovaná měla v rozhodné době v držení jedenáct televizních přijímačů, z nichž dva byly řádně evidovány, má oporu v provedeném dokazování).
Právní posouzení, které odvolací soud vystavěl na shora uvedených skutečnostech, se opírá o tezi, že povinnost zaplatit přirážku nelze spojovat s dlužnými televizními poplatky, jinak řečeno, že právo na přirážku a právo na dlužný televizní poplatek jsou samostatná práva, „která je třeba plnit vedle sebe,“ aniž by jedno podmiňovalo druhé. Nesporné je, že žalovaná (držitelka devíti neevidovaných televizních přijímačů k 6. 5. 2004) zaplatila poplatky řádně a včas, tj. do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se stala poplatníkem (§5 odst. 4, část věty za středníkem, zákona č. 252/1994 Sb.). Televizní poplatky tedy nedlužila, ale v patnáctidenní lhůtě počítané od 6. 5. 2004, která uplynula 21. 5. 2004 (v pondělí), neoznámila místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stala držitelkou přijímačů (§6 odst. 2, 5 zákona č. 252/1994 Sb.). Přirážkou ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. je podle odvolacího soudu sankcionováno porušení povinnosti přihlásit televizní přijímač do evidence; okolnost, zda žalobkyně měla za žalovanou pohledávku z titulu dlužných televizních poplatků, je nerozhodná.
S uvedeným výkladem ustanovení §8 zákona č. 252/1994 Sb. se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., je poplatníkem právnická osoba, organizační složka státu nebo fyzická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 252/1994 Sb. se poplatek, jemuž podléhá právnická osoba a organizační složka státu, platí čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvého měsíce každého kalendářního čtvrtletí; stane-li se právnická osoba poplatníkem v průběhu kalendářního čtvrtletí, platí se poplatek, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se osoba stala poplatníkem, až do konce tohoto čtvrtletí, v měsíční výši a je splatný nejpozději do 15. dne příslušného kalendářního měsíce.
Podle ustanovení §6 zákona č. 252/1994 Sb. vede evidenci poplatníků pošta v provozovnách místně příslušných podle trvalého pobytu nebo sídla poplatníka nebo provozovatele ze zákona (odstavec 1). Poplatník je povinen oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem přijímače (odst. 2, věta první). Skutečnosti uvedené v odstavcích 2 a 4 je poplatník povinen oznámit do 15. dnů ode dne jejich vzniku (odstavec 5).
Podle ustanovení §8 zákona č. 252/1994 Sb. poplatník, který nepřihlásil přijímač do evidence, uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek nebo uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5.000,- Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý takový televizní přijímač (odstavec 1). Nezaplatí-li poplatník přirážku v přiměřené lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona, provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu (odstavec 2). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud poplatník dodatečně splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky (odstavec 3).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004 (s jehož závěry odvolací soud polemizuje), vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu konkrétní právní normy, pod níž se subsumuje zjištěný skutkový stav věci, je třeba vzniklou pochybnost odstranit výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. Zde významnou roli hraje zejména důvodová zpráva příslušné právní normy. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti.
Podle doslovného znění ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. není vznik sankční povinnosti sice výslovně vázán na porušení poplatkové povinnosti, nýbrž povinnosti evidenční (doslova se v něm uvádí „poplatník, který nepřihlásil přijímač do evidence…“), avšak v dalším jeho textu se zároveň předpokládá, že poplatník provozovateli dluží poplatky, tedy že nesplnil svou poplatkovou povinnost (srovnej pokračování textu „…je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku…“). Logickým výkladem daného ustanovení lze dojít k závěru, že pokud má být přirážka placena „kromě dlužných poplatků,“ může sankční povinnost vzniknout pouze tehdy, jestliže držitel přijímače dluží poplatek. V této souvislosti není od věci si uvědomit, že povinnost platit poplatek vzniká již držbou přijímače, a nikoli jeho evidencí (srovnej §2 odst. 1 a §6 odst. 2 a 5 zák. č. 252/94 Sb.). Přitom evidenční povinnost držitele vlastně představuje povinnost ohlásit skutečnosti zakládající jeho povinnost platit poplatek. Evidenční povinnost proto slouží jako prostředek k zajištění splnění povinnosti poplatkové. Smyslem a účelem ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 252/94 Sb. je proto postihnout ty poplatníky, kteří nesplnili svou poplatkovou povinnost. Tomuto závěru odpovídá jednak celkové pojetí samotného zákona, jehož smysl a účel spočívá ve zpoplatnění držitelů rozhlasových a televizních přijímačů (jak vyplývá již ze samotného názvu zákona, jakož i z předmětu jeho úpravy), a jednak též systematické zařazení zkoumaného ustanovení, jež bezprostředně navazuje na úpravu vztahující se k dlužným poplatkům (srov. §7 zák. č. 252/94 Sb.). Prezentovaný závěr koresponduje též s historickým výkladem předmětného ustanovení, neboť v důvodové zprávě k zákonu – konkrétně k jeho §8 – se uvádí: „Jako sankce pro ty, kteří se povinnosti platit poplatky vyhýbají neplněním evidenčních povinností, se stanoví poměrně vysoká přirážka k poplatkům, jež má plnit především výstražnou funkci“.
Od závěrů, že povinnost zaplatit přirážku vzniká pouze jako důsledek porušení poplatkové povinnosti a že porušení evidenční povinnosti za situace, kdy držitel přijímače splní poplatkovou povinnost, nemůže vést ke vzniku této sankce, nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Nelze úspěšně argumentovat ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 252/1994 Sb., neboť žalovaná povinnost zaplatit poplatky za devět televizních přijímačů nesplnila „dodatečně“, nýbrž – jak již bylo shora řečeno – v zákonem stanovené lhůtě. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 621/2007, je nepřípadný; v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud revidoval (nesprávný) závěr, podle něhož právo na přirážku nevznikne, jestliže poplatník není tím, kdo se do evidence nepřihlásil vůbec.
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval namítanými vadami řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) – zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu