ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3123.2010.1
33 Cdo 3123/2010-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovanému I. R. , zastoupenému Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 206/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2009, č.j. 61 Co 580/2009-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2009, č.j. 61 Co 580/2009-144, v potvrzujícím výroku o věci samé, rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 9. 2009, č.j. 11 C 206/2007-124, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1% denně z 23.482,- Kč od 24. 2. 2007 do 8. 9. 2009, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2010, č.j. 61 Co 228/2010-178, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 3. 2010, č.j. 11 C 206/2007-167, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, se ruší a věc se Okresnímu soudu Plzeň - město vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č.j. 61 Co 580/2009-144, Krajský soud v Plzni potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek ze dne 8. 9. 2009, č.j. 11 C 206/2007-124, kterým Okresní soud Plzeň - město žalovanému uložil zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1% denně z částky 23.482,- Kč od 24. 2. 2007 do 8. 9. 2009. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jehož výsledkem bylo usnesení ze dne 26. 3. 2010, č.j. 11 C 206/2007-167, jímž Okresní soud Plzeň - město zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 113.443,40 Kč; usnesením ze dne 28. 5. 2010, č.j. 61 Co 228/2010-178, Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 88.092,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta v účastníky sjednané výši není se zřetelem k okolnostem daného případu nepřiměřená, takže smlouva, jíž byla písemně sjednána, je právním úkonem, který se nepříčí dobrým mravům (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), prosazuje názor, podle něhož je výše smluvní pokuty sjednaná účastníky v dohodě o uznání dluhu ve zřejmém nepoměru k výši zajištěného závazku, a to i s přihlédnutím k celkové době prodlení se zaplacením dluhu; smlouva je proto neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu její výše s dobrými mravy odvolací soud nevyřešil v souladu s tím, co vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, podle něhož žalovaný 28. 1. 2007 objednal u žalobce opravu osobního vozidla. Žalobce (zhotovitel) vozidlo opravil a 15. 2. 2007 vyúčtoval cenu opravy částkou 23.482,-Kč. Žalovaný (objednatel), který cenu opravy při převzetí vozidla nezaplatil, uznal písemně co do důvodu a výše dluh a zavázal se ho zaplatit do 23. 2. 2007. Obsahem listiny byla i dohoda účastníků, jíž se žalovaný zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1% denně z 23.482,- Kč, nebude-li pohledávka 23. 2. 2007 zaplacena.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5% denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009).
Protože v souzené věci nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádnou výši smluvní pokuty, není úvaha odvolacího soudu, že částka 217.913,- Kč (smluvní pokuta ve výši 1% denně z 23.482,- Kč od 24. 2. 2007 do 8. 9. 2009) je vzhledem k zajištěné pohledávce z titulu ceny opravy věci přiměřená, správná; právní závěr o platnosti právního úkonu, jímž byl tento zajišťovací prostředek sjednán, tudíž nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve věci samé zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Kasace usnesení soudů obou stupňů v nákladovém výroku je výrazem akcesority výroků o náhradě nákladů řízení (srov. §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu