ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3150.2008.2
sp. zn. 33 Cdo 3150/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce CRAWFORD INCORPORATION LTD. se sídlem v Mill Mall, Suite 6, Wickhams Cay 1, P.O.BOX 3085, Road Town Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupeného Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Průmyslový areál 13, proti žalované ODS-Dopravní stavby Ostrava, a. s. se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Starobělská 3040/56, Blatovská 7, zastoupené Mgr. Markétou Rajeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, o zaplacení částky 37,565.800,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 134/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 325/2007-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Lízala, advokáta se sídlem ve Zlíně, Průmyslový areál 13.
Odůvodnění:
Dovolání žalované (dále též „dovolatelky“) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 325/2007-251, kterým tento soud ve vztahu k žalované potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. května 2007, č. j. 30 Cm 134/2000-208, o povinnosti společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“ a žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 37,565.800,10 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). První ve věci vydaný rozsudek (pro zmeškání) soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2000, č. j. 30 Cm 134/2000-25, ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 30 Cm 134/2000-30, byl pro nedostatky v doručení tehdy jediné žalované – NBS, spol. s r. o. se sídlem v Dobré u Frýdku-Místku, IČO: 19011032 (nyní VKR, s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v Rýmařově, Nádražní 6, IČO: 19011032), usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2003, č. j. 7 Cmo 302/2001-52, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalované tak rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. května 2007, č. j. 30 Cm 134/2000-208, je - oproti společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“ - prvním ve věci vydaným rozhodnutím.
Přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). V rozhodnutí řešená právní otázka musí mít zásadní význam nejen pro rozhodnutí dané věci, ale taktéž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. musí mít potřebný judikatorní přesah).
Hodnocením v dovolání obsažené argumentace však nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Výhradami, že postoupená pohledávka neexistovala a že v konečném důsledku její postoupení nebylo dlužníkovi - společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“ oznámeno, uplatnila žalovaná dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Posouzení otázky, zda jednání společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“, která „od počátku dávala najevo, že úvěr nehodlá splatit (…) cílevědomě se postupně zbavila majetku a pak byla do vedení společnosti nastrčena osoba, která již jen plnila vůli někoho jiného“, odporuje dobrým mravům a je v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní, neboť je odvislé od konkrétních skutkových okolností projednávané věci, má význam pouze a jen pro ni a postrádá tak zobecňující přesah; nedostatek judikatorního přesahu je nutno vztáhnout i na výhrady dovolatelky vůči závěrům o platnosti smluv o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2001 a ze dne 5. 4. 2002.
Jestliže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může založit odvolacím soudem řešená právní otázka, jež měla pro rozhodnutí o věci určující význam, pak otázka, na jejímž řešení není výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen, nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že pohledávka žalobce z titulu nesplaceného úvěru reg. č. 128-1994 poskytnutého jeho právní předchůdkyní (Union bankou a. s.) společností VRK, s. r. o. „v likvidaci“, za který ručila žalovaná, není promlčena, neboť čtyřletá promlčecí doba začala běžet po 1. 1. 1996 a žaloba byla podána dne 31. 12. 1999, tj. před jejím uplynutím; existenci závazku společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“ žalovaná nezpochybňovala. Otázka, zda D. F. (nejprve jednatelka a následně likvidátorka společnosti VRK, s. r. o. „v likvidaci“) byla oprávněna podepsat uznání dluhu (s účinky podle §323 odst. 1 a §407 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“) tak není tou, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. I kdyby bylo dovozeno, že podle §72 odst. 1 obch. zák. likvidátor není oprávněn uznat dluh likvidované společnosti, nic by to nemohlo změnit na závěru, že pohledávka žalobce není – ze shora uvedených důvodů - promlčena. Řešení otázky oprávnění likvidátora tak nemůže odůvodnit připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2010, sp. zn. 33 Cdo113/2008 a v rozsudku ze dne 15. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 2851/99, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 15/2001, neodporuje rozhodnutí odvolacího soudu hmotnému právu v otázce počátku běhu promlčení doby (§392 odst. 2 a §506 obch. zák.). Obě citovaná rozhodnutí jsou založena na závěru, že „ustanovení §506 obch. zák. obsahuje speciální právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy o úvěru, která se odlišuje od obecné úpravy uvedené v §351 obch. zák. (…) odstoupením od smlouvy o úvěru podle §506 obch. zák. nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. (…) Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek stanovených ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). V rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, se Nejvyšší soud zabýval obdobnou otázkou určení počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy sice věřitel neodstoupil od smlouvy o úvěru pro prodlení s vrácením splátek, ale využil ve smlouvě obsažené ujednání, podle něhož byl oprávněn při neplnění sjednaných podmínek požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroků před lhůtou splatnosti. Dospěl přitom k právnímu závěru, podle něhož stane-li se v obchodním závazkovém vztahu pro nezaplacení některé splátky splatným celý zbytek dluhu, začíná běžet promlčecí doba ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. Dovodil, že toto ustanovení se vztahuje jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§565 obč. zák.), tak na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek. V případě, kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka s vrácením splátek (resp. splátky) dluhu odstoupí od smlouvy o úvěru a požádá o vrácení celé dlužné částky s úroky (§506 obch. zák.), běží promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněného dluhu podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. Z uvedeného závěru vyplývá, že rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí doby není okamžik, ke kterému věřitel od smlouvy odstoupil, ale ke kterému se stal dluh na požádání věřitele splatným (viz opět rozsudek ze dne 9. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 113/2008).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu