ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4119.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4119/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. E. , zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení částky 33.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 160/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2008, č. j. 21 Co 63/2007-155, ve znění opravného usnesení ze dne 20. března 2008, č. j. 21 Co 63/2007-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Seiferta, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 26. 4. 2005 domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 75.500,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení z titulu nevrácené půjčky.
Okresní soud v Hradci Králové částečným rozsudkem pro uznání ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 14 C 160/2005-17, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 33.500,- Kč s tím, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Rozsudkem ze dne 9. srpna 2006, č. j. 14 C 160/2005-34, Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 33.500,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 67.000,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 8.500,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný obdržel od žalobce peněžitou půjčku ve výši 67.000,- Kč (dne 19. 5. 2003 žalovaný převzal částku 51.000,- Kč a dne 23. 6. 2003 částku 16.000,- Kč) a dále mu byla zapůjčena kopírka v hodnotě 84.000,- Kč. Písemnou „smlouvou o pohledávce“ ze dne 30. 6. 2003 se zavázal do 6 měsíců od jejího podpisu vrátit žalobci částku 75.500,- Kč. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu žalovaný dlužil i částku 8.500,- Kč, tedy rozdíl mezi 75.500,- Kč, které se písemně zavázal „vrátit“ a 67.000,- Kč, které prokazatelně ve dvou platbách převzal. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), která je smlouvou reálnou, a jelikož žalovaný půjčenou částku 67.000,- Kč do 31. 12. 2003 nevrátil (a o částce 33.500,- Kč bylo již rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání), je povinen žalobci zaplatit zbývající část, tedy 33.500,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. února 2008, č. j. 21 Co 63/2007-155, ve znění opravného usnesení ze dne 20. března 2008, č. j. 21 Co 63/2007-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 33.500,- s blíže specifikovanými úroky z prodlení; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výslechem žalovaného a zopakování výslechů svědků M. V. a Z. K. dospěl ke shodnému skutkovému závěru, že žalobce předal žalovanému částku 67.000,- Kč. Na základě obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 C 81/2005 uzavřel, že jednu polovinu této částky tvořily finanční prostředky žalobce a druhou polovinu finanční prostředky M. V., přičemž šlo o jejich soukromé finanční prostředky a nikoli o peníze firmy AMIPA s. r. o., jejímiž byli jednateli. V tomtéž řízení bylo na základě dílčího uznání žalovaného rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání ze dne 9. září 2005, č. j. 13 C 81/2005-16, o povinnosti žalovaného zaplatit M. V. 30.950,- Kč a následně rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 13 C 81/2005-42, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit M. V. částku 44.550,- Kč s blíže určenými úroky z prodlení. Odvolací soud uzavřel, že se žalovanému podařilo provedenými důkazy - protokolem o výpovědi svědka L. S., soupisem pohledávek a výpovědí svědka V. V. - vyvrátit tvrzení žalobce, že mu půjčil celkem 75.500,- Kč. Skutkovou verzi žalovaného podporuje „mechanismus“ poskytnutí půjčky svědkům S. a V. Výpovědi svědka Z. K. a M. V. předání dalších 8.500,- Kč nepodpořily, neboť tito svědci nebyli schopni uvést konkrétní okolnosti předání jednotlivých částek. Žalovaný v řízení neměnil svou výpověď a setrval na tom, že peníze mu předával žalobce a že si byl vědom povinnosti vrátit jednu polovinu půjčené částky žalobci a druhou M. V.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) vytýká chybný závěr, že žalovanému půjčil (předal) pouze částku 67.000,- Kč. Má zato, že „smlouvou o pohledávce“ ze dne 30. 6. 2003 prokázal, že žalovanému půjčil dohromady 75.500,- Kč a že stejnou částku mu půjčil i M. V. Zopakoval, že 19. 3. 2003 předal žalovanému 51.000,- Kč, dne 23. 6. 2003 částku 16.000,- Kč a naposledy dne 30. 6. 2003 částku 84.000,- Kč a že šlo z poloviny o jeho peníze a z poloviny o peníze V. Podpisem shora citované listiny žalovaný „tyto skutečnosti nepochybně kvitoval a není nejmenší důvod nevěřit tomu, že tyto prostředky obdržel. (…) listina ze dne 30. 6. 2003 je dostatečně silným důkazem svědčícím o tom, že žalovaný finanční obnos ve výši 75.500,- Kč skutečně obdržel a pokud žalovaný namítal, že na vrácení tohoto obnosu něco vrátil, měl by o tom předložit jasný pozitivní důkaz o tom, že se tak stalo“. Na základě obsáhlé argumentace zpochybňuje věrohodnost výpovědi žalovaného poukazem na jeho nedůvěryhodnost. Domnívá se, že odvolací soud měl zopakovat výpovědi svědků S. a V., neboť „vyhodnotil jejich obsah odlišně od soudu prvního stupně a v kontextu s vyhodnocením svědeckých výpovědí V. a Kouta poté dospěl k závěru, že smlouva ze dne 30. 6. 2003 (…) má nulovou důkazní hodnotu, pokud (…) žalovaný půjčené prostředky ještě extra nepotvrdil příslušným příjmovým dokladem“. Pozastavuje se nad tím, že „odvolací soud na jedné straně neuvěřil tvrzení žalované (-ho), že předmětnou půjčku obdržel od společnosti AMIPA, ani tomu, že 16.000,- Kč si ponechal po dohodě (…) z tržby, kterou vytvořil, ale na druhé straně uvěřil tomu, jakým způsobem žalovaný zpochybnil převzetí dalších finančních prostředků“. Věrohodnost žalovaného tím byla zpochybněna a soud mu neměl uvěřit, že neobdržel celých 75.500,- Kč, nýbrž jen jejich část a zbytek představovala hodnota zapůjčené kopírky. Podle dovolatele „žádný provedený důkaz takovéto konstrukci nenasvědčuje“. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Výhradou, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, uplatnil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadou není ovšem řízení zatíženo.
Vadou řízení zakládající tento dovolací důvod je (kromě jiného) procesní postup odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 61).
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce předal žalovanému postupně jen 67.000,- Kč; své rozhodnutí tedy nezaložil na jiném skutkovém základu než soud prvního stupně, a nebyl proto důvod k tomuto zjištění opakovat dokazování.
Dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž není naplněn.
Výhradou, že „smlouvou o pohledávce“ ze dne 30. 6. 2003 prokázal, že žalovanému předal 75.500,- Kč (a přesto odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný převzal jen 67.000,- Kč), uplatňuje žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě byl pro právní posouzení věci podstatný (určující) skutkový závěr, že žalobce předal žalovanému jen 67.000,- Kč. Odvolací soud neuvěřil tvrzení, že žalobce (za sebe i za M. V.) předal žalovanému (jako půjčku) i částku 84.000,- Kč. Skutkový závěr o postupném zapůjčení částky 67.000,- Kč přijal odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč, a 20 % DPH ve výši 1.560,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu