ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4263.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4263/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 23, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 180/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 17 Co 351/2009-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Taťány Kozákové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2009, č. j. 12 C 180/2008-48, zamítající žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 1622/1 a parc. č. 1622/2 zapsaných na LV č. 771 pro k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. prosazuje názor, že samotné podání návrhu na rozvod manželství žalovaným v době, kdy s ním nebyla srozuměna, neboť měla zájem na zachování manželství, je hrubým porušením dobrých mravů, odůvodňujícím vrácení daru podle §630 obč. zák. Řešení této otázky má význam právě a jen pro projednávanou věc; otázka aplikovatelnosti §630 obč. zák. se totiž vždy odvíjí od posouzení všech individuálních zvláštností každého případu a právní závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit (nemají judikatorní přesah).
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla žalobkyně s (novým) tvrzením, že hrubé porušení dobrých mravů žalovaným spočívá i ve skutečnosti, že „o ni nepečoval v době, kdy byla hospitalizována ani v době, kdy se po tragické smrti jejich syna psychicky dekompenzovala“. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč [§5 písm. b), §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu