ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4406.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4406/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 31, proti žalovanému Agro družstvu Sebranice se sídlem v Sebranicích 338, identifikační číslo 47468424, zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, o 36.802,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 438/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 2. října 2007, č. j. 22 Co 192/2007-63, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 10 C 438/2005-34, ve výroku jímž bylo řízení o zaplacení částek 2.084,- Kč a 1.750,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 3. 1993 do zaplacení zastaveno (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 32.968,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 3. 1993 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud uzavřel, že žalobce se již v řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 31/97, domáhal z titulu vypořádání majetkového podílu na základě vyrozumění ze dne 11. 11. 1992 zaplacení částky 478.460,- Kč. Toto řízení skončilo schválením smíru (viz usnesení ze dne 6. 11. 1998, č. j. 4 C 31/97-43), jímž se žalovaný zavázal žalobci vydat transformační podíl ve výši 239.803,- Kč a zaplatit mu na nákladech řízení částku 1.750,- Kč. Tímto smírem byl vyčerpán celý předmět řízení, tj. bylo rozhodnuto o celém, žalobou uplatněném, nároku na zaplacení částky 478.460,- Kč. Cituje ustanovení §159a odst. 5 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že věcnému projednání nyní uplatněného nároku bránila neodstranitelná překážka řízení spočívající v tom, že o tomtéž nároku bylo mezi stejnými účastníky již pravomocně rozhodnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž obsahově (§41 odst. 2. o. s. ř.) prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje závěr, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 31/97 a v probíhajícím řízení nejde o tentýž předmět řízení. Žalobou projednávanou před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 31/97 žalobce uplatnil právo na zaplacení částky 263.252,- Kč představující nevyplacený rozdíl mezi přiznaným finančním vyrovnáním ve výši 478.460,- Kč a žalovaným dosud uhrazenou částkou. Dovolatel připouští, že z textu tehdy podané žaloby nebylo zřejmé, v jakém poměru žalovaná částka 263.252,- Kč představuje tzv. základní podíl (ve výši 238.657,- Kč) a v jakém tzv. transformační podíl (ve výši 239.803,- Kč). Soudní řízení skončilo schváleným smírem ukládajícím žalovanému povinnost „vydat žalobci transformační podíl ve výši 239.803,- Kč“, přičemž o zbývající částce (nároku) soudem rozhodnuto nebylo. Nic tedy nebrání tomu, aby žalobce nyní žaloval o zaplacení částky přesahující sumu přiznanou schváleným soudním smírem z titulu tzv. základního podílu, tj. náhrady za vnesený majetek vyčíslenou ve vyrozumění ze dne 11. 11. 1992 částkou 238.657,- Kč. Schválený smír se totiž výslovně týkal jen transformačního podílu. S odkazem na §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. má žalobce zato, že právo na zaplacení žalované částky nemůže být promlčeno, jelikož desetiletá promlčecí doba začala běžet teprve po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu, tj. až v roce 1999. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby obě rozhodnutí nižších soudů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o zaplacení částek 2.084,- Kč a 1.750,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Oběma výrokům usnesení odvolacího soudu je společný dovoláním zpochybněný závěr, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené (rei iudicatae ).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobcem obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. věta první jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 5).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v návaznosti na obsah procesního a připojených spisů Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 4 C 31/97 a sp. zn. E 312/2001 se podává, že žalobou ze dne 28. prosince 2004 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit „částky 32.968,- Kč majetkového podílu plus 2.084,- Kč plus 1.750,- Kč dle usnesení Krajského soudu uvedeném v bodu I. s celkovou dlužnou částkou ve výši 36.802,- Kč plus 8% úrokem z prodlení od 1. 3. 1993 až do zaplacení“. Požadavek odůvodnil tvrzením, že mu žalovaný dne 11. 11. 1992 předal „vyrozumění o majetkovém podílu“, na jehož základě má žalobce nárok na tzv. základní podíl ve výši 238.657,- Kč z titulu nevráceného vneseného majetku a na tzv. transformační podíl ve výši 239.803,- Kč. Na základní podíl mu bylo vyplaceno jen 209.689,- Kč (zbývá doplatit 28.968,- Kč a 4.000,- Kč za odpracované roky v JZD) a na transformační podíl pouze 185.206,- Kč. Při započtení pohledávek žalovaného ve výši 35.396,- Kč (náklady advokátního zastoupení žalovaného v předcházejícím řízení), 15% daně z příjmu ve výši 5.309,- Kč a částky 11.808,- Kč zbývá z titulu transformačního podílu žalobci vyplatit 2.084,- Kč společně s částkou 1.750,- Kč. Podle žaloby ze dne 12. 1. 1997 se žalobce v řízení vedeném před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 31/97 domáhal zaplacení částky 263.252,- Kč s úroky z prodlení od 11. 11. 1992 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že „od žalovaného obdržel vyrozumění o majetkovém podílu ze dne 11. 11. 1992 na finanční vyrovnání v celkové hodnotě 478.460,- Kč, které mu bylo vyplaceno částečně “, přičemž „ zůstává k proplacení částka 263.252,- Kč s příslušenstvím“. Podáním ze dne 18. 6. 1998 (čl. 22 spisu) uvedl, že „transformační podíl ve výši 239.803,- Kč ponechává v soudním řízení, jelikož dle jednání měl být již dávno zaplacen anebo vydán protihodnotou ve stejné hodnotě majetek“. U jednání před Okresním soudem ve Svitavách dne 6. 11. 1998 účastníci uzavřeli smír, jímž se žalovaný zavázal „vydat žalobci transformační podíl ve výši 239.803,- Kč k 7. 11. 1999“ a „zaplatit žalobci částku 1.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech řízení“. Smír uvedeného znění soud u téhož jednání schválil.
Schválený smír je způsobem skončení řízení (mimo rozhodnutí soudu o věci, tj. vedle rozsudku, usnesení, platebního rozkazu, směnečného či šekového platebního rozkazu). „Smír soudem schválený je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata)“ (srovnej Handel, V., Rubeš, J., a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Panorama Praha, 1985, str. 453). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání (§585 až 587 obč. zák., §326 zákoníku práce ), privativní novace (§570 až 572 obč. zák., §326 zákoníku práce), započtení (§580 až 582 obč. zák. §358 až 364 obch. zák. a §326 zákoníku práce ) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§574 obč. zák.). Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení (může se týkat právního vztahu, který nebyl předmětem řízení); vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Schválením smíru se řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení, dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo, a aby o něm bylo rozhodnuto (viz Drápal, L., Bureš, J., Občanský soudní řád I, II, C.H.BECK, 2009, str. 642 a násl.). Schválený smír má stejné účinky, jaké občanský soudní řád přiznává rozsudku. Znamená to mimo jiné, že obsah smíru je závazný pro účastníky a v zákonem stanovených případech též pro třetí osoby (§159a odst. 1, 2 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.) a že tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) a že je titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekuci prováděnou podle zákona č. 120/2001 Sb.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutkovým zjištěním a uvedenému výkladu je nepochybné, že schváleným soudním smírem ze dne 6. listopadu 1998, č. j. 4 C 31/97-43, bylo expressis verbis rozhodnuto i o částce 2.084,- Kč z titulu vypořádání tzv. transformačního podílu. V textu smíru je totiž výslovně uvedeno, že částka 239.803,- Kč představuje transformační podíl žalobce, přičemž podle „vyrozumění ze dne 11. 11. 1992“ jde o celou částku z tohoto titulu, což znamená, že požaduje-li žalobce znovu zaplacení 2.084,- Kč s odůvodněním, že jde o nedoplatek transformačního podílu, požaduje zaplacení částky již soudem přiznané smírem ze dne 6. 11. 1998. Má-li žalobce zato, že mu má žalovaný zaplatit opět též částku 1.750,- Kč z titulu náhrady nákladů předcházejícího řízení, pak i o ni bylo rozhodnuto pravomocně shora uvedeným smírem.
Zbývá posoudit, zda dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozsouzené obstojí i ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 32.968,- Kč. Stojí za to připomenout, že již v usnesení ze dne 10. května 2006, sp. zn. 29 Cdo 1290/2004, Nejvyšší soud formuloval závěr, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Jestliže schválením smíru řízení končí mimo situace, kdy účastníci při jeho uzavření dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl žalobní požadavek smírem vyřešen (tj. ve zbývající části předmětu řízení), dále jednalo a bylo rozhodnuto, pak to pro souzenou věc znamená – vycházeje z obsahu protokolu o jednání ze dne 6. 11. 1998 ve věci sp. zn. 4 C 31/97, že řízení o zaplacení částky 263.252,- Kč bylo schválením soudního smíru „jen“ na vydání transformačního podílu ve výši 239.803,- Kč pravomocně skončeno a opětovnému projednání nároku, vycházejícímu ze stejných skutkových zjištění (že žalobci nebyl vyplacen rozdíl mezi finančním vyrovnáním ve výši 478.460,- Kč a již zaplacenou částkou žalovaným, přestože není v žalobě výslovně specifikována jaká část ze sumy 263.252,- Kč představuje základní podíl a v jaké jde o transformační podíl) brání překážka věci pravomocně rozsouzené; z uzavřeného smíru se jednoznačně podává, že žádný z účastníků řízení nepožadoval, aby se nad rámec částky uvedené ve smíru dále jednalo o částce 23.449,- Kč, tj. o rozdílu mezi částkou 263.252,- Kč a částkou 239.803,- Kč. Se zřetelem ke hmotněprávnímu charakteru uzavřeného smíru lze uzavřít, že jeho obsahem není nic víc ani nic míň, něž dohoda účastníků řízení, že právní vztah, z něhož žalobci vzniklo sporné právo na zaplacení částky 263.252,- Kč si upravují tak, že místo této sporné částky se žalobce „spokojí“ s vyplacením částky 239.803,- Kč (k otázce „vydání transformačního podílu“ srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2004, č. j. 20 Cdo 708/2003-33, ve věci výkonu rozhodnutí žalobce pro pohledávku za žalovaným), zbytek nepožaduje, přičemž je srozuměn s tím, že nebude možno o (totožné) věci v budoucnu rozhodnout.
Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, a nikoliv na závěru o promlčení práva na zaplacení sporné částky, je posouzení otázky aplikace §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. zjevně bezpředmětné.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Žalobci se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. září 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu