ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4770.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4770/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti žalovaným 1) M. V. a 2) D. V. , zastoupeným JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 12, o zaplacení úroků z prodlení z částky 140.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1641/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2009. č. j. 38 Co 202/2008-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2009. č. j. 38 Co 202/2008-73, se v části výroku, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 6 C 1641/2007-36, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 140.000,- Kč od 18. 4. 2000 do 23. 2. 2006 ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 6 C 1641/2007-36, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit částku 140.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 4. 2000 do zaplacení, odpovídající státnímu příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutému podle smlouvy ze dne 16. 3. 1990, který jsou žalovaní povinni vrátit, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 38 Co 202/2008-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 140.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 2. 2006 do zaplacení včetně výroku o nákladech řízení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 140.000,- Kč od 18. 4. 2000 do 23. 2. 2006 zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Měnící výrok odůvodnil závěrem, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení za období od 18. 4. 2000 do 23. 2. 2006 je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), neboť příslušný orgán státu (žalobkyně) nesledoval v souladu s §18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb. plnění podmínek smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou výstavby, a žalobkyně proto přistoupila k vymáhání pohledávky za žalovanými, jejíž splatnost nastala 17. 4. 2000, až 2. 2. 2006; délka tohoto „prodlení“ tudíž nemůže jít k tíži žalovaných.
V dovolání směřujícímu proti měnícímu výroku žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není srozuměna se skutkovým závěrem o nečinnosti orgánu státu oprávněného sledovat plnění podmínek smlouvy o státním příspěvku a prosazuje názor, že sama tato okolnost ani nemůže být důvodem pro odepření práva na soudní ochranu podle §3 odst. 1 obč. zák. Podle smlouvy to byli naopak žalovaní, kteří měli porušení podmínek smlouvy oznámit a příspěvek vrátit. Závěr odvolacího soudu vede k absurdnímu úsudku, že žalovaní se do situace, kdy mají platit úroky z prodlení, dostali nečinností žalobkyně. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení (části) úroků z prodlení z nevráceného příspěvku na individuální bytovou výstavbu žalovanými odporuje dobrým mravům.
Smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích , kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V souzené věci vyšel odvolací soud z toho, že žalovaní měli splnit podmínku smlouvy ze dne 16. 3. 1990, tj. provést přístavbu rodinného domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, do 16. 3. 2000. Tuto podmínku nesplnili, neboť rozhodnutí Městského úřadu v Bzenci – stavebního úřadu, č. j. 1612/2000-Žůr-322, nabylo právní moci teprve dne 21. 6. 2000. Výzvu k vrácení příspěvku žalobkyně žalovaným zaslala dne 6. 2. 2006 a ti na ni reagovali odmítavým stanoviskem. Žalobu na vrácení částky 140.000,- Kč včetně úroku z prodlení žalobkyně podala dne 18. 7. 2006.
Závěr o rozporu požadavku žalobkyně na zaplacení (části) úroků z prodlení založil odvolací soud na tom, že po splatnosti pohledávky na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu dne 16. 4. 2000, ji žalobkyně v období od 17. 4. 2000 do 2. 2. 2006 nevymáhala; s přihlédnutím ke shora podanému výkladu, odepření práva žalobkyně jen na základě této skutečnosti odporuje principu výjimečnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v občanskoprávních vztazích.
Respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že použití „dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako takové nutno dodržovat. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovené normy, stanovená pravidla a stanovené postupy (vzpomeňme jen na nikoliv příliš vzdálenou dobu zdůrazňující nejednou tzv. vyšší zájmy) by totiž mohl vést k právní nejistotě a chaosu, zkrátka k nebezpečným společenským důsledkům a tím koneckonců k oslabování demokracie. Proto lze usuzovat, že použití §3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.).
Za výjimečné okolnosti, na nichž odvolací soud založil úvahu o odepření práva na soudní ochranu žalobkyně na zaplacení (části) příslušenství její pohledávky za žalovanými, nelze považovat skutečnost, že věřitel bezprostředně po splatnosti své pohledávky nevyzve dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne soudně uplatňovat. Se zřetelem k obsahu smlouvy o příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 16. 3. 1990 si žalovaní museli být vědomi, že svůj smluvní závazek nesplnili (porušení smlouvy ani neoznámili, ačkoli jim smlouva takovou povinnost ukládá), a jsou povinni příspěvek vrátit. Za této situace požadavek na zaplacení úroků z prodlení z nevrácené jistiny státního příspěvku od okamžiku splatnosti pohledávky až do doručení výzvy žalovaným není výrazem zneužití tohoto subjektivního práva. Právu žalobkyně na vrácení příspěvku totiž odpovídá povinnost žalovaných (pro porušení smluvních podmínek) vrátit příspěvek včetně jeho příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení, které představují jak motivační (co do včasnosti) tak i sankční prostředek pro případ pozdního vrácení příspěvku. Motivací žalobkyně vymáhat svou pohledávku představuje institut promlčení, jenž naopak chrání dlužníky před nečinností věřitele tím, že jej nutí pod pohrůžkou vznesení námitky promlčení uplatňovat své práva před soudem v obecné nebo zvláštní promlčecí době.
Jelikož odvolací soud chybně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., spočívá jeho rozhodnutí ve shora vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu