Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4988.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4988.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4988/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části Praha 2 se sídlem úřadu městské části v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované FX Radost, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Bělehradská 120, identifikační číslo 45805857, zastoupené JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, o zaplacení 30.182,125 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 14 C 114/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, se zamítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. března 2007, č. j. 14 C 114/2003-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.182,125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 11. ledna. 2006, č. j. 14 C 114/2003-74, byl ve vyhovujícím výroku o částce 30.182,125 Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 39 Co 523/2006-96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 10. 7. 2002 dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor v domu čp. 234 v B. ulici v P. žalobkyně; na základě těchto smluv žalovaná užívala nebytové prostory o rozlohách 539 m 2 a 335 m2 za měsíční nájemné ve výši 42.554,- Kč a 35.791,- Kč. Žalované vznikl ke dni 1. 7. 2002 dluh vůči žalobkyni ve výši 942.229,- Kč v důsledku jejího zaviněného jednání, který uznala písemně a zavázala se jej žalobkyni splácet formou měsíčních splátek po 29.500,- Kč spolu s běžným nájemným. Původně žalovaná částka 215.690,- Kč tak představovala dlužné nájemné a splátky dluhu, vše za období měsíců červenec a srpen 2003. Po částečných zpětvzetích žaloby předmětem řízení zůstal požadavek na zaplacení 0,1% za každý den prodlení z částky 78.345,- Kč od 26. 8. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 25.462,125 Kč) a na zaplacení 0,05% za každý den prodlení z částky 29.500,- Kč od 1. 9. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 4.720,- Kč). Při konfrontaci ustanovení §517 odst. 2 a §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že si smluvní strany dohodly pro případ prodlení s placením nájemného či splátky uznaného dluhu sankci ve formě smluvní pokuty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Akcentoval, že vztah mezi účastnicemi řízení je vztahem občanskoprávním a nikoli obchodněprávním (tento závěr ostatně přijal i soud prvního stupně), neboť v obou smlouvách si dohodly, že práva a povinnosti se budou mimo smlouvu řídit dále zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a občanským zákoníkem, přičemž neuzavřely dohodu podle §262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“). O obchodně závazkový vztah nemůže jít z toho důvodu, že se podle §261 odst. 2 obch. zák. netýkal zabezpečování veřejných potřeb, nýbrž pronájmu majetku obce. S odvoláním na §121 odst. 3 a §517 odst. 2 obč. zák. odvolací soud vyloučil, že by sankce za pozdní úhradu sjednaných částek byla smluvní pokutou podle §544 obč. zák., nýbrž za použití jazykového výkladu slovního spojení „úrok z prodlení“ použitého smluvními stranami dovodil, že jednoznačně úmyslem účastnic bylo pro případ prodlení dohodnout výši úroků z prodlení. S ohledem na kogentní charakter ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. takovou dohodu shledal neplatnou pro rozpor se zákonem. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003-83, publikované pod R 26/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů totiž nelze v občanskoprávních vztazích dohodnout výši úroků z prodlení. V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ohlašujíc dovolací důvody podle §241a odst. 2 a §241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že právní vztah mezi účastnicemi není vztahem obchodněprávním, nýbrž občanskoprávním, a proto je neplatná dohoda o výši úroků z prodlení. Prosazuje názor, že při pronájmu nebytových prostor v nemovitosti žalobkyně šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a není proto vyloučeno, aby se účastnice podle §369 obch. zák. dohodly na výši úroků z prodlení. Má zato, že pronájem vlastních nemovitostí je způsob podnikání a nejde jen o oprávnění vyplývající z vlastnického práva. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jeno. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění se samostatným skutkovým základem (požadavek na zaplacení úroků z prodlení z dlužného nájemného a z dlužné částky 942.229,- Kč odpovídající slevě z nájemného), je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; na použití tohoto ustanovení neměla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání proti výroku rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, odmítl. Žalobkyně dovoláním brojí současně proti nákladovým výrokům, proti nimž dovolání není rovněž přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I když žalobkyně avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle §1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 2003 (dále jenobch. zák.“) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Podle §2 odst. 1 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem podle tohoto zákona je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (odstavec 2). Podle §261 odst. 1 obch. zák. upravuje třetí část obchodního zákoníku závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Podle §720 obč. zák. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Podle §3 věty prvé zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajimatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Přestože je žalovaná obchodní společností a nebytové prostory sloužily k provozování její podnikatelské činnosti, žalobkyně postavení podnikatele při pronájmu vlastní nemovitosti (nebytových prostor) v tomto právním vztahu nemá. Podmínkou toho, aby určitá činnost byla považována za podnikání, je především to, že je prováděna podnikatelem. Legální definici pojmu „podnikatel“ obsahuje §2 odst. 1 písm. a) až d) obch. zák., přičemž obec nelze podřadit pod žádnou ze zde uvedených zákonných definic podnikatele. Obec jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů -pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své záležitosti [§1 zákona č. 128/2000 Sb., zákona o obcích (obecní zřízení)]. Je veřejnoprávní korporací (§2 odst. 1 zákona o obcích), tzn. veřejnoprávním subjektem, právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které je svěřeno zajišťování části veřejných úkolů (výkonu veřejné správy). Jako veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení – jako subjekt veřejné moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako subjekt práva, vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení [Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S., Zákon o obcích (obecní zřízení), Komentář, 1. vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, str. 14]. Vstupuje-li obec do právních vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv jiný vlastník. To, co platí o obcích, platí i o hlavním městu Praze a jeho městských částech (srovnej §1 odst. 1, 2 a odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Smyslem existence obce jako veřejnoprávní korporace není podnikatelská činnost ve smyslu obchodního zákoníku, ale správa věcí veřejných (srovnej čl. 99 a čl. 100 odst. 1 Ústavy, §2 odst. 1 obch. zák., §261 odst. 2 obch. zák., §2 zákona č. 131/2000 Sb., §1 a §7 zákona č. 128/2000 Sb.). Proto jen na závazkové právní vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, týkají-li se zabezpečování veřejných potřeb, dopadá obchodní zákoník. Ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. nemění přitom nic na tom, že obce nejsou podnikateli, jen deklaruje, že okruh právních vztahů vznikajících při zabezpečování veřejných potřeb se řídí částí třetí obchodního zákoníku. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastnic řízení podléhá občanskoprávní (nikoli obchodněprávní) regulaci s tím omezením, že si nemohly smluvně dohodnout výši úroků z prodlení odlišně od §517 odst. 2 obč. zák., a takové jejich ujednání je neplatné podle §39 obč. zák. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o částce 25.462,125 Kč podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. listopadu 2011 JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2011
Spisová značka:33 Cdo 4988/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4988.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Obec
Podnikání
Podnikatel
Dotčené předpisy:čl. 1 obch. zák.
čl. 2 odst. 1 obch. zák.
čl. 3 předpisu č. 116/1990Sb.
čl. 1 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb.
čl. 1 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26