ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.55.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 55/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, o vydání automobilu nebo zaplacení částky 26.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 6C 1682/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Co 118/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.250,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Klofáče, advokáta se sídlem v České Lípě, Sokolská 270.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 6 C 1682/2001-92, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci osobní automobil Škoda 125 bílé barvy, SPZ CLI 71-62, nebo zaplatit 26.500,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 2. července 2002, č. j. 6 C 1682/2001-17, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. března 2005, č. j. 30 Co 154/2004-34, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení).
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Co 118/2007-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vydání osobního automobilu Škoda 125 bílé barvy SPZ CLI 71-62 nebo zaplacení částky 26.500,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení a o odměně ustanoveného advokáta.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalobce odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že neprokázal uzavření smlouvy o výpůjčce, neboť je „ v rozporu s provedeným dokazováním a zejména s logickým závěrem rozsudku prvoinstančního soudu. (…) K otázce, zda byla uzavřena smlouva o výpůjčce, nemohli svědčit žádní svědci, neboť toto jednání proběhlo pouze mezi žalobcem a žalovanýma, ale vycházelo z řady nepřímých důkazů. Předně okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný skutečně padělal plnou moc k převodu zápisu vlastnictví v evidenci dopravních vozidel, a dále ze skutečnosti, že nebylo prokázáno zaplacení kupní ceny či její části. Skutkové tvrzení, které žalobce uváděl ve výzvě k vydání vozidla, a dále v žalobě o tom, že vozidlo žalovanému zapůjčil s tím, že pokud dojde k zaplacení kupní ceny, bude uzavřena kupní smlouva a vozidlo bude převedeno, pak odpovídala provedeným důkazům. Neboť pokud by byla uzavřena kupní smlouva při předání vozidla a byla by zaplacena kupní cena, nepochybně by došlo k převodu v evidenci dobrovolně a nikoliv podvodem“.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), nelze ale projednat.
Ačkoli v dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) avizuje mimo dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, taktéž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) brojí pouze proti hodnocení důkazů odvolacím soudem; dovolací argumentace je výlučně založena na kritice samotného hodnocení důkazů.
Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud ČR přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.
Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatel nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, uzavřel, že marným uplynutím prekluzívní lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se stávají původně odstranitelné vady dovolání neodstranitelnými. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje potřebné údaje o rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu či dovolacích důvodech, bylo opraveno nebo doplněno, je po uplynutí této lhůty bezpředmětná.
Tyto závěry se v plné míře vztahují i na dovolání žalobce. Protože rozhodnutí odvolacího soudu - jak uvedeno výše - lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a žalobce žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů neuplatnil, dovolací soud jeho dovolání podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2, první věty o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.950,- Kč (§3 odst. 1 bod 5., §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu