ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.570.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 570/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Ing. I. K. , zastoupené Mgr. Martinou Byzovovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 12, proti žalované E. G. , zastoupené JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem v Praze, Sokolovská 124, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 38/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008, č. j. 29 Co 133/2008-63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008, č. j. 29 Co 133/2008-63, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 8 C 38/2007-31, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 10. 10. 2006 do 31. 12. 2006 a dále od 1. 7. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 8 C 38/2007-31, zamítl žalobu o zaplacení částky 89.500,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající a na straně kupující B. B., žalovaná, I. A. a M. M. uzavřely dne 12. 5. 2003 smlouvu o převodu vlastnictví k půdnímu prostoru č. 1080/27, o výměře 370 m2, nacházejícímu se v 6. nadzemním podlaží domu č. 1080 v P., a spoluvlastnického podílu ke společným částem tohoto domu (dále jen „smlouva“). Podle čl. XI. smlouvy daň z převodu nemovitosti měly zaplatit příslušnému finančnímu úřadu kupující podle výše nabytého spoluvlastnického podílu a tomu odpovídajícímu podílu na kupní ceně. Žalovaná získala spoluvlastnický podíl za částku 1,789.965,- Kč. Platebním výměrem ze dne 28. 7. 2006, č. j. 191140/06/008961/4333, vyměřil Finanční úřad pro Prahu 8 žalobkyni daň z převodu nemovitosti částkou 502.165,- Kč a určil její splatnost. Poměrná částka daně připadající na žalovanou tak představuje 89.500,- Kč. Na základě výkladu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, soud prvního stupně uzavřel, že poplatníkem daně je prodávající, jemuž není umožněno, aby svou daňovou povinnost smluvně převedl na třetí osobu. Smluvní ujednání odporující uvedenému zákonu je podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatné a žalované tak žádná povinnost k plnění nevznikla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č. j. 29 Co 133/2008-63, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 39.500,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), co do částky 50.000,- Kč s blíže určenými úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s 9% úroky z prodlení ročně od 10. 10. 2006 do 31. 12. 2006 a dále od 1. 7. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). V souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu uzavřel, že ujednání o tom, kdo uhradí daň z převodu nemovitostí je soukromoprávním závazkem zavazujícím pouze smluvní strany a nezasahuje do vztahu mezi poplatníkem daně a finančním úřadem. Nemůže proto jít o ujednání neplatné podle §39 obč. zák., neboť povinnost zaplatit daň má nadále prodávající. S tímto odůvodněním odvolací soud žalobě (po částečném zpětvzetí) co do částky 50.000,- Kč vyhověl s tím, že k - až v odvolacím řízení - vznesené námitce promlčení žalované nepřihlédl s odkazem na §211a o. s. ř., neboť „námitka promlčení není odvolacím důvodem, který by mohla odvolatelka podle ust. 205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř. nově v odvolacím řízení uplatnit a projednávaná věc není ani věcí uvedenou v ust. §120 odst. 2 o. s. ř., u které by omezení uvedená v odst. 1 ust. §205 a neplatila.“
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), při označení dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadále je přesvědčena o neplatnosti smluvního ujednání o „přenosu daňové povinnosti“. Pokud by tento názor neobstál, měl odvolací soud přihlédnout k jí vznesené námitce promlčení. Ve prospěch správnosti tohoto názoru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, 26 Cdo 1649/2004, 32 Odo 879/2002, 29 Odo 162/2003 a 32 Odo 444/2003.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z uvedených vad podle obsahu dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalovanou obsahově vymezen.
Nesprávným právním posouzením – ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázkou platnosti ujednání účastníků kupní smlouvy o převodu nemovitosti o tom, že daň z převodu zaplatí kupující, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001 sp. zn. 33 Odo 714/2001, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2003, v němž přijal a odůvodnil závěr, že dohoda účastníků smlouvy o převodu nemovitosti o tom, že daň z převodu nemovitosti zaplatí nabyvatel nemovitosti (kupující), není neplatná pro rozpor se zákonem č. 357/1992 Sb. Dohoda však váže pouze účastníky smlouvy, nikoli správce daně, a nic nemění na tom, že poplatníkem této daně je převodce (prodávající). Ten se pak může podle dohody obsažené ve smlouvě o převodu nemovitosti domáhat po kupujícím náhrady zaplacené daně. Z pohledu shora uvedených závěrů, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, vyřešil tuto spornou otázku odvolací soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxí.
I v otázce námitky promlčení uplatněné až v odvolacím řízení, je judikatura dovolacího soudu již ustálená. Tak podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod R 45/2004, uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení nebrání ustanovení §205a o. s. ř., neboť nejde o tvrzení skutečností rozhodných pro právní posouzení věci (tzv. skutkové tvrzení), nýbrž jde o uplatnění práva účastníka dovolat se promlčení žalovaného nároku; námitku promlčení tak lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení (tedy i v rámci řízení odvolacího). S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaného ve Sbírce pod R 13/2005, a rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, publikovaného ve Sbírce pod R 101/2008, se při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o. s. ř.); k těmto závěrům se dovolací soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004.
Z řečeného plyne, že žalované se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu.
Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v řešení uvedené otázky nesprávné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu