ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.16.2011.1
sp. zn. 4 Nd 16/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné ve věci žalobce J. H. , proti žalovanému městu Desná, Krkonošská 318, 468 61 Desná v Jizerských horách, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 36 C 9/2010 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 193/2010, podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř., takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze Mgr. Jiří Čurda, Mgr. Michaela Kudějová, JUDr. Yvona Svobodová, JUDr. Jiří Macek, JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová a JUDr. Alexandra Jiříčková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 193/2010.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 31. 8. 2010 (soudu doručeno dne 2. 9. 2010) podal žalobce námitku podjatosti vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí výše uvedené věci s odůvodněním, že s Vrchním soudem v Praze vede soudní spor pro jeho protiprávní postup ve věci s jeho účastí (spor je veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 194/2008). Žalobce se domnívá, že uvedená skutečnost staví všechny soudce Vrchního soudu v Praze vůči němu do specifického protikladného vztahu, který již nelze považovat za nepodjatý a odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008.
Vrchní soud v Praze následně předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců senátu 3 Cmo (tj. senátu, kterému byla věc podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí o námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, v dané věci, která byla rovněž vznesena ze strany žalobce) a zastupujícího senátu 2 Cmo - Mgr. Jiřího Čurdy, Mgr. Michaely Kudějové, JUDr. Yvony Svobodové, JUDr. Jiřího Macka, JUDr. Petra Baierla, JUDr. Ivany Wolfové a JUDr. Alexandry Jiříčkové. Současně Vrchní soud v Praze připojil vyjádření dotčených soudců, ve kterých se jmenovaní soudci shodují, že k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah, na výsledku řízení nemají žádný zájem a není jim známa žádná jiná okolnost, pro kterou by měly být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Nejvyšší soud České republiky k věci uvádí, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti shora jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. Uvedení soudci nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný významný vztah z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci a takový vztah nelze dovodit ani z údajů žalobce. Důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti nemohou být ani úvahy žalobce založené na skutečnosti, že proti Vrchnímu soudu v Praze podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nic nevypovídá o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a uvést, v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. §15a odst. 3 o. s. ř.), totiž vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni „všichni soudci” určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje
za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu a dále že soudce jako reprezentant veřejné moci je profesionálně neschopen (patrně s výjimkou uvedenou v ustanovení §16 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) oprostit se od záležitostí týkajících se soudu jako složky státu. Protože účastník řízení je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a rovněž v čem spatřuje důvod jeho podjatosti, je zřejmé, že paušální návrh na vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze z uváděných důvodů nemůže být způsobilým důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni projednat a rozhodnout posuzovanou věc.
Lze tedy učinit závěr, že předmětná námitka podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze učiněná žalobcem nemůže být sama o sobě základem pro kladné rozhodování o námitce vyloučení, nad to konkrétně neuvedených soudců. Soudci soudu, jenž jedná za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u nějž působí.
Žalobce ve své námitce podjatosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, k čemuž je třeba uvést, že senát Nejvyššího soudu České republiky projednávající obdobnou věc se mínil odchýlit od právního názoru uvedeného v rozhodnutí ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 4 Nd 60/2008, proto věc podle §20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, předložil k projednání velkému senátu Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, rozhodl tak, že označil právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, za nesprávný a ztotožnil se s právním názorem, který je rozveden výše. Tento právní názor Nejvyšší soud České republiky při rozhodování v obdobných právních věcech, tedy i v příslušné věci, respektuje.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze Mgr. Jiří Čurda, Mgr. Michaela Kudějová, JUDr. Yvona Svobodová, JUDr. Jiří Macek, JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová a JUDr. Alexandra Jiříčková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 193/2010. Protože nebylo prováděno dokazování, bylo o námitce podjatosti uplatněné žalobcem rozhodnuto bez nařízení jednání (§16 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal