Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2011, sp. zn. 4 Tdo 998/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.998.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.998.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 998/2011-46 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 2/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 47/2009, takto: Dovolání obviněného J. S. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 2 T 47/2009, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterého se dopustil tím, že dne 21. 3. 2008 v době kolem 6.40 až 7.00 hod. v průchodu domu v O. ulici v B., po předchozí hádce, v úmyslu usmrtit napadl svého věřitele poškozeného L. Ch., tak, že mu velkou intenzitou zasadil do hlavy, krku, hrudníku, břicha a obou horních končetin nezjištěným bodnořezným nástrojem celkem dvanáct bodnořezných a šest řezných ran, přičemž poškozený v důsledku úrazově krvácivého šoku při vícečetných bodnořezných poraněních krčních, hrudních a břišních orgánů na místě zemřel a jeho smrti nebylo možno zabránit ani včasným a odborným lékařským ošetřením. Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným škodu, a to Z. Ch., ve výši 240.000,- Kč a K. Ch. ve výši 240.000,-Kč. Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 2/2011,odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že Krajský soud v Praze, poté, co mu byla věc po zrušení v pořadí prvého rozsudku vrácena Vrchním soudem v Praze, provedl jen omezené dokazování, nevyslechl svědkyni B., neprovedl psychologické vyšetření svědkyně N. Dokazování doplnil jen výslechem svědka L., jemuž se měl dovolatel doznat k činu. Podle dovolatele je výpověď tohoto svědka jen účelová, vedena snahou vylepšit si postavení ve věznici, přičemž jde o svědka, který byl již v minulosti soudně trestán. Jak uvedli spoluvězni, jmenovaný svědek lhal, vymýšlel si, naváděl jiné k trestné činnosti. Naopak svědkové Š., K., V. ani T. a M. nic o tom, že by se dovolatel cítil vinen, neslyšeli, a potvrdili, že o tom odvolatel nikdy s nikým nevedl hovory. Svědectví spoluvězně L. označil dovolatel za nepravdivé a účelové, s tím, že je absurdní, aby obviněný u soudu popíral svoji vinu, pak aby jednomu jedinému svědkovi, s nímž byl na cele jen krátký čas, se doslova vychloubal, že čin spáchal. Obhajoba požadovala, aby soud prvního stupně vyžádal od věznice v Praze-Ruzyni zprávu, kdy, kolikrát a v jakém složení navštívila Policie ČR svědka L., a to v souvislosti s tím,zda nejde o účelově vyrobený důkaz poté, co byl dovolatel původně obžaloby zproštěn. Soud kvůli tomuto návrhu řízení také odročil, ale posléze tento důkaz neprovedl. Dovolatel považuje za absurdní, aby po skončení řízení před soudem prvního stupně obžaloba zakládala do spisu svědectví z prostředí věznice, která mají nahradit důkazní nouzi obžaloby. Poukázal také na to, že svědkyně N. označila při rekognici jinou osobu a teprve po návštěvě Policie ČR u ní doma si měla vzpomenout, že to byl vlastně obviněný, koho viděla na místě činu. Další svědkyně R. a Š. uváděly věk muže, jehož si na místě činu všimly, kolem 35, resp. 40 let, tedy opět jiné údaje, než jsou spojeny s osobou obviněného. Zpochybňován byl také předpoklad obžaloby, že mezi poškozeným a pachatelem trestného činu mělo dojít k prudké hádce, což neodpovídá závěrům znaleckého posudku, v němž je obviněný charakterizován jako osoba klidné povahy, neschopná prudkého rozrušení. To, že není vyloučeno, aby obviněný byl na místě činu, označil dovolatel za pouhou hypotézu, neboť tam také být nemusel. Chybí důkaz v podobě svědků z místa činu, není přímá stopa vedoucí k dovolateli (pokud není myšlen otisk boty velikosti dovolatele, což je důkaz značně vágní), zajištěné vzorky DNA nepatří dovolateli. Podle jeho názoru kromě „svědectví“ spoluvězně L. se důkazní situace oproti situaci vedoucí k původnímu zprošťujícímu rozsudku nezměnila, důkazy navrhované obhajobou a Vrchním soudem v Praze provedeny Krajským soudem v Praze nebyly. V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání přípisem ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. 1 NZO 641/2011, sdělila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužije svého práva se k dovolání vyjádřit, vyslovila však souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod ( a v návaznosti na to i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu) sice namítal nesprávné právní posouzení skutku, které mělo dle jeho názoru spočívat v tom, že nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 tr. zákona, avšak učinil tak ryze na základě zpochybnění rozsahu dokazování při zjišťování skutkového stavu, resp. znevěrohodnění důkazu svědeckou výpovědí svědka L. a hodnocení dalších důkazů. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě nejde o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, tedy zda neexistují výjimečné podmínky pro přezkum skutkových zjištění soudu, ač jinak podané dovolání zákonným dovolacím důvodům neodpovídá. O takový extrémní nesoulad by se ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu jednalo tehdy, jestliže by právní závěry soudu byly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. V této otázce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě se o takový extrémní nesoulad nejedná. Soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na řádném rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci řádně reagoval na odvolací námitky obviněného, jež ostatně tvoří i podstatu námitek dovolacích, nepřisvědčil jim a dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a že provedl dokazování v rozporu s pokyny odvolacího soudu a v nedostatečném rozsahu, a tento závěr ve svém rozhodnutí rovněž náležitě vyložil. Akcentoval zejména závěr, že doplnění dokazování vyžádáním zprávy Věznice Ruzyně o tom, kdy, kolikrát a v jakém složení navštívila Policie ČR svědka L. nebylo nutné. O těchto okolnostech jednoznačně v dostatečném rozsahu vypovídali svědkové policisté C. M. a Š. S., přičemž údaje, o nichž vypovídali, jsou podpořeny i obsahem příslušných úředních záznamů o těchto záležitostech pořízených. Ve vztahu k neprovedenému důkazu výslechem svědkyně J. B. je třeba především konstatovat, že provedení tohoto důkazu nebylo vrchním soudem nařízeno, ale soud prvního stupně měl podle dalších výsledků dokazování zvážit, zda ho provede či nikoli. Pokud však z dalších nalézacím soudem provedených důkazů ( konkrétně rozhodnutí Policie ČR SKPV Příbram CTS: ORPB-7-43-/TČ-2008-70 t 11. 8. 2008) tento soud zjistil, že pokud jde o namítané lichvářství poškozeného Ch., nebyl z tohoto trestného činu obviněn, rovněž tak nikoli z trestného činu vydírání, takže pokud byla kauza uzavřena se závěrem, že se nepodařilo zjistit okolnosti opravňující zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě, nebyl vůbec dán důvod v trestní věci obviněného S. svědkyni J. B. vyslýchat. Námitka o nerespektování nadřízeným soudem nařízeného rozsahu dokazování tak není relevantní. Vrchní soud v Praze se rovněž dostatečně přehledně a vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací a nyní také i dovolací námitkou obviněného, zpochybňující věrohodnost svědkyně N. a svědka L., přičemž pro logičnost a jednoznačnost učiněných závěrů na ně Nejvyšší soud v plné míře odkazuje a nemá na nich co měnit. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky dovolatele - jak výše uvedeno - svým charakterem nenaplňují zákonné dovolací důvody, na které je odkazováno. Neshledal rovněž ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který by výjimečně opodstatňoval zásah do učiněných skutkových zjištění v dovolacím řízení. Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.) Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 22. září 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:09/22/2011
Spisová značka:4 Tdo 998/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.998.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:11/10/2011
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 3502/11
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13