ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1009.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1009/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 62/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D.M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 6 T 62/2009, uznal obviněného D. M. vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [v bodě 1) výroku] a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku] a odsoudil jej podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oborech koupě zboží za účelem prodeje a prodej, reklamní činnosti, zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, vydávání periodického tisku, hostinské činnosti a poradenské činnosti v oblasti marketingu na dobu čtyř let (poznámka: ve výrocích o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti CAC Leasing a. s., škodu ve výši 497.637,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný D. M. a v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 55 To 339/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku, jímž byl obviněnému trest odnětí svobody podmíněně odložen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že se obviněný D.M. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Obviněný D.M. napadl rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím obhájců JUDr. Alexandra Šoljaka a JUDr. Jiřího Matznera dovoláním, jež opřel o dovolací důvody, které obhájci v podáních (ve svém celku tvoří jedno dovolání) konkrétně uvedli.
V podání, jež obviněný učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Alexandra Šoljaka, jako dovolací důvody uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuto jeho odvolání ohledně výroku o vině pod body 1) a 2) rozsudku okresního soudu, přestože v řízení, které rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek prvostupňového soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že u obou skutků rozsudečného výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a v návaznosti na to skutky nesprávně právně posoudily jako trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Vytkl, že jeho vina nebyla bez pochybností prokázána. Připomněl, že byl společníkem a jednatelem společnosti PRESS PARTNER, s. r. o., a dne 1. 6. 2005 uzavřel kupní smlouvu s firmou Jiří Havelka – AUTO BAZAR na jejímž podkladě získal osobní motorové vozidlo Volkswagen Tuareg 3.2 v hodnotě 1.438.880,- Kč. Automobil řádně převzal, uhradil akontaci a splátky za dobu svého působení ve společnosti PRESS PARTNER, s. r. o.; následně bylo vozidlo společně se společností předáno M. S., což tento potvrdil a vozidlo používal. V dovolání konstatoval, že se nedopustil trestného činu zpronevěry, neboť v době, kdy vozidlo bylo ve vlastnictví jmenované společnosti a on byl jejím jednatelem, tak v tomto období veškeré povinnosti vůči příslušné společnosti řádně plnil. Zopakoval, že M. S. potvrdil převzetí vozidla, a proto jeho pozdější tvrzení, že vozidlo nebylo firmě předáno, je ryze účelové ve snaze vyvinit se ze své případné trestně právní odpovědnosti za neplnění povinností. Je přesvědčen, že to byl jmenovaný, kdo s vozidlem odjel, užíval ho pro své potřeby, zřejmě s ním také nakládal a předal jej třetí osobě. Soudy se však rozpory v jeho svědecké výpovědi nezabývaly a nepřihlédly k nim.
Dále obviněný konstatoval, že se rovněž nedopustil trestného činu podvodu, když v době uzavření smlouvy byla řádně uhrazena nultá a první leasingová splátka a povinnosti společnosti PRESS PARTNER, s. r. o., byly dále plněny. Jakmile se stal společníkem a jednatelem zmíněné společnosti M. S., měl tyto povinnosti za společnost plnit, když motocykl převzal a obviněnému není známo, jak s ním bylo následně nakládáno. Taktéž vyslovil nesouhlas s povinností k náhradě škody za předmětný motocykl, který jmenovanému předal, což on i další svědci potvrdili a svědčí o tom i jiné provedené důkazy.
Jak obviněný uvedl, popsané skutečnosti zpochybňují skutkové a právní závěry soudů obou stupňů a výrazně snižují věrohodnost svědecké výpovědi M. S. Vytkl, že se soudy těmito skutečnostmi dostatečně nezabývaly. Zdůraznil, že svědectví jmenovaného jako důkaz o vině bylo zpochybněno a nepostačuje k prokázání jeho jednání v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Namítl, že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů bylo jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku okresního soudu posouzeno jako trestné činy, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vadu spočívající v nesprávném právním posouzení k jeho odvolání neodstranil.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec nebyl podle obviněného přesvědčivě odůvodněn závěr týkající se změny podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, když se soud omezil pouze na konstatování, že pro uložení podmíněného trestu nebyly splněny zákonné podmínky. V dovolání upozornil, že vzhledem k jeho předchozí bezúhonnosti (současně trvá i na tom, že se trestné činnosti nedopustil) je uložený trest nepřiměřeně přísný.
Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. a) tr. ř. jeho osobu zprostil obžaloby ohledně skutků uvedených pod body 1) a 2) napadeného rozhodnutí prvostupňového soudu. Současně učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Liberci podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody, který by měl na podkladě napadeného rozsudku vykonávat.
V případě podání, které obviněný učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matznera, jako dovolací důvody uplatnil ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Konstatoval, že prvostupňový soud, který při rozhodování o druhu a výši trestu vycházel ze znění §23 odst. 1 resp. §31 odst. 1 tr. zák., dospěl k správnému závěru, že na jeho osobu lze s ohledem na dosavadní bezúhonnost působit ještě trestem podmíněným, za současného uložení trestu zákazu činnosti. Zohlednil i skutečnost, že od spáchání trestného činu uplynulo již pět let, přičemž rovněž poměrně dlouhá zkušební doba by jej měla nutit, aby nadále respektoval zákonné normy a nedopouštěl se další trestné činnosti.
Obviněný připomněl úvahy odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že uložený trest je příliš mírný, zrušil výrok, kterým byl trest odnětí svobody podmíněně odložen a znovu rozhodl tak, že se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Namítl, že krajský soud nehodnotil podmínky pro uložení podmíněného trestu podle hledisek ustanovení §23 odst. 1, §31 odst. 1 tr. zák. a pominul, že mu byl uložen i trest zákazu činnosti na dobu čtyř let. Pokud jako přitěžující okolnost hodnotil skutečnost, že oběma skutky byla spáchána celková škoda ve výši blížící se trojnásobku spodní hranice značné škody, shledal toto hodnocení nesprávným. Podle §34 písm. f) tr. zák. [správně má být §34 písm. h) tr. zák.] lze za přitěžující okolnost považovat vznik tzv. vyšší škody, přičemž hodnocení odvolacího soudu vztažené k dolní hranici značné škody (500.000,- Kč) zcela postrádá zohlednění horní hranice (5.000.000,- Kč), kdy lze uvést, že souhrnná škoda nedosahuje ani 1/3 horní hranice. Podle obviněného nelze dospět k závěru, že se na danou věc zmíněné ustanovení trestního zákona vztahuje. V souladu s ustálenou judikaturou lze za tzv. vyšší škodu považovat škodu v horní třetině rozpětí stanoveného trestním zákonem, což na danou situaci nedopadá, a tudíž hodnocení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení.
V dovolání obviněný odmítl závěr odvolacího soudu, že spáchal dva trestné činy, a proto nejsou splněny předpoklady pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Připomněl znění §23 odst. 1 tr. zák. a dodal, že zabráněním pachateli v dalším páchání trestné činnosti se nerozumí jen faktický výkon trestu, ale i samotná existence či hrozba jeho výkonu, k čemuž slouží institut podmíněného odložení výkonu trestu. Podotkl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u prvotrestaných pachatelů je v případě trestných činů, kdy trestní sazba umožňuje uložení podmíněného trestu odnětí svobody, spíše výjimečné a pro uložení nepodmíněného trestu soud musí shledat zvláštní důvody. Vytkl, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají úvahy, které by zakládaly důvodnost uložení nepodmíněného odsouzení, ani z něho nelze dovodit, že by trestem podmíněným nebylo možné dosáhnout účelu trestu. V této části označil rozsudek za nepřezkoumatelný a nevyhovující ustanovení §125 tr. ř. Rovněž bylo pominuto, že dosud nebyl trestán a soud se nevyjádřil k argumentu okresního soudu, který zdůvodnil uložení podmíněného trestu tím, že od spáchání uplynula dlouhá doba (více než pět let). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný poznamenal, že je třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro něho zátěží. Proto při rozhodování o druhu a výměře trestu musí obecné soudy brát v potaz délku samotného trestního řízení, které samo o sobě je pro obviněné trestem. S prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním a konečným rozhodnutím má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje prvek individuální i generální prevence. Obviněný tudíž vyslovil názor, že účelu trestu nelze v daném případě, a to po době delší než pět let od spáchání trestné činnosti, dosáhnout trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu k jeho osobě spíše represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon nepředvídá, a proto může být uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v §23 tr. zák. (obdobně např. sp. zn. II. ÚS 855/08).
S poukazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v uvedeném rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení. Jelikož uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se negativně podepsalo na jeho zdravotním a psychickém stavu (viz zpráva ošetřujícího lékaře MUDr. L.), měl by být výkon trestu po dobu, než bude o dovolání rozhodnuto, odložen. Proto požádal, aby prvostupňový soud podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil bezodkladně spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí s tím, že je namístě výkon trestu odložit.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v podání ze dne 4. 3. 2011, č. j. 1 NZO 1/2011-17, sdělila, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného D. M. věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného D.M. však o takový případ nejde. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný D.M. uplatňuje v příslušné části mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Všechny námitky, které jsou v tomto směru v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětných skutků a chybné rozhodnutí v navazujícím výroku o povinnosti nahradit škodu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná. Z odůvodnění příslušné části rozsudku Okresního soudu v Liberci, a to ve spojení s odůvodněním usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného D.M. a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny. Současně z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V dané trestní věci je pro Nejvyšší soud tudíž rozhodující zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný D. M. nenamítá, že předmětné skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Liberci (následně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) učinil právní závěr, že svým jednáním popsaným v rozsudku naplnil všechny zákonné znaky trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [v bodě 1) výroku] a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku].
Obviněný D.M. rovněž v podrobnostech vytýká, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
„Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného D.M., které směřují proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř., a to včetně uplatněného ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podřadit. Lze jen stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestu, přičemž trest odnětí svobody byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby stanovené v §248 odst. 3 tr. zák. Nutno však poznamenat, že odvolací soud neshledal přitěžující okolnost ve smyslu znění §34 písm. h) tr. zák., tj. že obviněný svým činem způsobil vyšší škodu, ale na str. 5 rozsudku při úvaze o trestu mimo jiné konstatoval: „…byla způsobena škoda dosahující téměř trojnásobku hranice považované za škodu značnou…“ .
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného D. M., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k