ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1050.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1050/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2011 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 42 To 82/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 213/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 42 To 82/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 2. 2011, č. j. 10 T 213/2010-77, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 42 To 82/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá podle obviněného v tom, že „soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadami trestního práva a dospěly tak k nesprávným právním závěrům“. Podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz, který by byl objektivní a směřující k jednoznačnému závěru o jeho vině. Dále obviněný zpochybňuje osobu svědka M. V., který mu má dlužit peníze. Podle názoru obviněného ve výpovědích svědků, na kterých soudy vybudovaly odsuzující rozsudek, existuje podstatně více nesrovnalostí než mezi výpověďmi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, kterým však soudy přesto neuvěřily. V návaznosti na tyto své výhrady ke svědeckým výpovědím popisuje ty části výpovědí svědků, ve kterých podle jeho mínění existují zásadní rozpory a z uvedeného dovozuje, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že mělo dojít ke spáchání přečinu. Závěrem podaného dovolání opětovně konstatuje, že nebylo prokázáno, že by se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a pro které byl odsouzen, dopustil. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem Nejvyššímu soudu sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání a k věci se nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je patrno, že obviněný má výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy, kdy podle jeho názoru byly „provedené důkazy hodnoceny v rozporu se zásadami trestního práva“, což vedlo k nesprávným závěrům o jeho vině. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V této souvislosti je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V reakci na námitky uplatněné obviněným v podaném dovolání je potřebné uvést (viz též shora), že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Námitkami obsahově shodnými se již v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval soud prvního stupně a na ně podrobně reagoval také soud odvolací, jehož rozhodnutí je dovoláním napadeno. [S ohledem na obsahově shodné námitky v dovolání a v řízení před soudy nižších stupňů poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.]. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve reprodukoval výpovědi jednotlivých svědků a obviněného, který v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat (viz str. 2 – 6 rozsudku), aby v další části svého rozsudku (viz str. 6 – 8) provedl vlastní hodnocení důkazů tak, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z tohoto hodnocení důkazů je zřejmé, že soud důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale v celém svém kontextu a přesvědčivě rozvedl, proč neuvěřil verzi skutkového děje, kterou uplatnil obviněný, ev. mu tuto v některých částech potvrzovali někteří ze slyšených svědků (v tomto směru soud prvního stupně uvedl, proč právě výpovědi těchto svědků nepovažoval za přesvědčivé). V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné rovněž zmínit, že obviněný považuje za jediné zákonu odpovídající rozhodnutí takové, kterým by byl zproštěn obžaloby, neboť „žádný z provedených důkazů beze vší pochyby nesvědčí o tom, že by se skutečně dopustil jakéhokoliv jednání v rozporu se zákonem a rozhodně nebylo prokázáno, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil“. Tato verze obhajoby obviněného tedy svědčí pro závěr, že skutek se nestal (obviněný se hájí tím, že vozidlo v předmětný den neřídil), což ve své podstatě vyjadřuje přesvědčení obviněného, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a domáhá se jiného skutkového zjištění – takového, které by konstatovalo, že přestože měl vysloven trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel, dne 7. 6. 2010 kolem 20.30 hod. v ul. N. V. v D., okr. J. motorové vozidlo neřídil. V této souvislosti je pak nutno upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy. Takové námitky je však třeba označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann