ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1085.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1085/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Z . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 14 To 62/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 139/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 13 T 139/2010, byl obviněný J. Z. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněným P. J. „dne 23. 6. 2010 v době cca od 8.15 do 8.45 hodin ve V. n. L., okr. T., na třídě ČSA, v nonstop baru N., pod vlivem alkoholu, sdělili M.Č., že M. z Č.B. dluží 10.000,- Kč, a že by je měl vrátit, respektive alespoň začít splácet, a když poškozený odvětil, že nikomu nic nedluží, dal mu obžalovaný P.J. dva údery otevřenou dlaní do obličeje, poté mu obžalovaní stále opakovali, že by měl dluh splácet, přičemž mu vyhrožovali např. tím, že mají kamaráda na „kriminálce“, že ho naloží do kufru auta a odvezou do lesa, dále podříznutím, a to slovně i gestem, a obžalovaný J. Z. na něj vytáhl elektrický paralyzér s tím, že ho na něm vyzkouší, načež ho použil těsně před poškozeným, a po chvíli obžalovaný P. J. vytrhl poškozenému ze zadní kapsy kalhot peněženku, z níž vyndal řidičský průkaz poškozeného, z něhož si opsal nacionále, a poté mu z peněženky odcizil 6.000,- Kč“. Za tento zločin byl obviněný J. Z. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. J. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému M.Č. částku 6.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J.Z. a P. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 14 To 62/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. Uvedl, že odsuzující výrok byl dosažen v procesu, který vůči němu nebyl veden fér, neboť otázka spolupachatelství byla vyřešena pouhým odkazem na jeho přítomnost u konfliktu po celou dobu. Soudům nižších stupňů vytkl, že se blíže nezabývaly tím, zda na počátku konfliktu mezi ním a spoluobviněným existovala dohoda o tom, že společné konání, při němž si rozdělí úkoly, bude směřovat ke zmocnění se finančních prostředků poškozeného za použití násilí a pohrůžek násilím, či zda mezi nimi byla pouze dohoda o takzvaném „vymáhání dluhu“ a spoluobviněný P.J. se dopustil excesu, když poškozeného připravil o finanční prostředky. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě existuje zcela extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a zvolenou právní kvalifikací, resp. že skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů, jak je zvolil nalézací soud a s nimiž se ztotožnil soud odvolací, zjevně vybočují ze zákonných mezí. Přitom poukázal na základní práva vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 90 a násl. Ústavy ČR. Prohlásil, že v posuzované trestní věci postupoval soud při hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když opřel závěr o vině o komentování kamerového záznamu a výpovědi svědkyně O. a poškozeného pouze v rozsahu jeho (obviněného) přítomnosti celému konfliktu, aniž by bylo zjištěno, za jakých okolností se na místo dostavili, jaká byla dohoda mezi ním a spoluobviněným a jak pokračovala jejich domluva poté, kdy opustili restauraci. V této souvislosti poukázal na dopis, který obdržel od spoluobviněného P.J. (tento nebyl odvolacímu soudu předložen). Konstatoval, že opatřené důkazy spíše směřují k tomu, že vymáhali dluh způsobem, který by mohl být kvalifikován jako trestný čin vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku. Upozornil, že součinnost spolupachatelů, vedle společného jednání, vyžaduje i úmysl k takovému jednání směřující. Podle jeho slov je nepochybné, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, bylo tedy na místě řešit otázku, zda uskutečnil alespoň některý ze znaků takové skutkové podstaty, aby pak v souhrnu jednání došlo ke spáchání zločinu loupeže tak, aby jeho jednání bylo možné posoudit jako jeden z článků řetězu ve svém celku utvářejících skutkovou podstatu. Shledal, že nebylo prokázáno a ani tím směrem nebylo vedeno dokazování, k čemu společné jednání obou pachatelů směřovalo (jejich úmysl) a zda se jeho závěr zcela nevymykal dohodnutému postupu. Argumentoval, že k naplnění zločinu loupeže ve spolupachatelství by muselo jednání, které považuje soud za prokázané ve vztahu k jeho osobě, bezprostředně směřovat k tomu, že spolupachatel užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Slovní projevy a konání obou pachatelů na místě podle něho takový závěr učinit nedovolují. Slovní projevy totiž směřovaly k vynucování si plnění, tedy vrácení dluhu, a pokud se týče užitého násilí a okradení poškozeného, to je závěr celkového konání, o němž nelze jednoznačně tvrdit, že byl domluven či že s ním (obviněný) alespoň konkludentně souhlasil. V každém případě mu nemohl zabránit. Domluva mezi spolupachateli (výslovná či konkludentní) prokázána nebyla a ani ze závěrečného jednání nevyplývá, že by existovala, nebo že by byl alespoň srozuměn s tím, že takto jejich konání vůči poškozenému skončí. Chybí tedy společný úmysl k dosažení společného cíle. Zdůraznil, že pokud každý ze spolupachatelů sleduje jiný záměr, nemůže jít o spolupachatelství. Poznamenal, že neměl z čeho se domnívat, že jejich jednání ve vztahu k poškozenému skončí tím, že spoluobviněný poškozeného fyzicky napadne a sebere mu peníze. Ani pohnutka tohoto jednání náležitým způsobem zjištěna nebyla. Vyslovil názor, že jeho jednání skončilo časově před tím, než se spoluobviněný P. J. rozhodl poškozeného oloupit. Jmenovaný spoluobviněný se tak dopustil vybočení z rámce společné dohody. Za jeho následné konání tudíž on nemůže být uznán vinným. Dodal, že odvolací soud se měl věcí podrobně zabývat i z hlediska procesních námitek uplatněných k postupu soudu při hlavním líčení a měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, k šetření excesu spoluobviněného ve vztahu k ujednanému konání.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 14 To 62/2011, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad. Taková situace však v dané věci nenastala.
Následně státní zástupce konstatoval, že pokud tudíž obviněný v rámci svých námitek tvrdí, že byly nesprávně hodnoceny některé provedené důkazy, resp. bylo postupováno v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., nelze k tomu přihlížet, ale je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Relevantně ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu ale obviněný uvedl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to pokud jde o znak společného úmyslu zmocnit se cizí věci za užití násilí či pohrůžky jím. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, naznačených výše, je zcela zřejmé, že spoluobvinění vyzvali poškozeného k vyplacení údajného dluhu, následně ho spoluobviněný P. J. dvakrát udeřil do obličeje. Poté mu obviněný vyhrožoval a ukazoval, resp. předvedl paralyzér, nakonec mu spoluobviněný vzal peníze. Státní zástupce připomněl, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, resp. že o společné jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku jde především tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto znaků, ale také i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Projevem společného úmyslu spolupachatelů potom může být výslovná dohoda, avšak postačuje i dohoda konkludentní, resp. vědomí každého ze spolupachatelů, že jejich společné jednání směřuje ke spáchání trestného činu a jsou s tím alespoň srozuměni. Státní zástupce seznal, že v rámci hmotně právní kvalifikace je v návaznosti na popsané skutečnosti nutné dovodit, že obviněný se spoluobviněným jednali koordinovaně, v rámci zjevné minimálně konkludentní dohody. Společně totiž po poškozeném požadovali peníze, a to za užití násilí ihned v počátku útoku. Následně poškozenému vyhrožovali, a když takovému tlaku nepodlehl (v tom smyslu, že by peníze vydal), peníze mu odebrali. Dodal, že obviněný se spoluobviněným se při popsaném jednání doplňovali a v žádném okamžiku nijak nedal žádný z nich najevo, že by se druhý dopustil excesu z původní dohody, ale oba v jednání pokračovali až do dosažení cíle. Následně je již nerozhodné, že fyzicky odebral poškozenému peníze pouze spoluobviněný. Podle jeho názoru je tak zřejmé, že obviněný, stejně jako spoluobviněný, jednali záměrně, konkrétně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěli odcizit věc poškozeného a učinili tak cíleně za pomoci násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Takový skutek je zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 14 To 62/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených (jak ostatně on sám deklaroval) zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, především pro absenci společného úmyslu zmocnit se cizí věci za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a konec konců i absenci společného loupežného jednání. Takové argumenty lze z hlediska jejich podstaty pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumenty (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí.
Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“ Přiměřeně pak na posuzovaný případ lze vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož: „ Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje vedle společného jednání společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že oba obvinění společně „… v nonstop baru Nagano, pod vlivem alkoholu, sdělili M. Č.,… že M. z Č.B. dluží 10.000,- Kč, a že by je měl vrátit, respektive alespoň začít splácet, a když poškozený odvětil, že nikomu nic nedluží, dal mu obžalovaný P. J. dva údery otevřenou dlaní do obličeje, poté mu obžalovaní stále opakovali, že by měl dluh splácet, přičemž mu vyhrožovali např. tím, že mají kamaráda na „kriminálce“, že ho naloží do kufru auta a odvezou do lesa, dále podříznutím, a to slovně i gestem, a obžalovaný J. Z.na něj vytáhl elektrický paralyzér s tím, že ho na něm vyzkouší, načež ho použil těsně před poškozeným, a po chvíli obžalovaný P. J. vytrhl poškozenému ze zadní kapsy kalhot peněženku, z níž vyndal řidičský průkaz poškozeného, z něhož si opsal nacionále, a poté mu z peněženky odcizil 6.000,- Kč“.
Toto zjištění pak rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když mj. poznamenal: „Vzhledem k tomu, že výpověď poškozeného je v plném souladu s dalšími zmíněnými důkazy, především s kamerovým záznamem a výpovědí svědkyně S.O., soud při popisu skutkového stavu vycházel právě z jeho výpovědi. Z ní vyplývá, že oba obžalovaní pod smyšlenou záminkou požadovali po poškozeném vydání částky 10.000,- Kč a když poškozený vydání peněz odmítl, byl fyzicky napaden a rovněž mu bylo vyhrožováno. Fyzické násilí proti němu použil P.J., který jej v místnosti s hracími automaty dvakrát udeřil do obličeje, násilí tento obžalovaný použil také v místnosti, kde se nachází bar, a to tím způsobem, že přes odpor poškozeného mu vytáhl ze zadní kapsy kalhot peněženku. Obžalovaný J. Z. byl prvním, kdo poškozeného oslovil a požadoval po něm vydání peněz, následně mu v prostoru baru vyhrožoval násilným jednáním třetích osob, dále tím, že ho podřízne, což doprovodil i posunkem, v neposlední řadě také před ním vytáhl elektrický paralyzér s tím, že ho na něm vyzkouší, a použil ho v jeho těsné blízkosti. Obžalovaný P.J. pak vzal poškozenému jeho peníze. Obžalovaní si takto počínali vždy za přítomnosti druhého obžalovaného, lze proto bezpečně uzavřít, že jednali ve vzájemné shodě se záměrem od poškozeného získat finanční prostředky.“
Totéž ostatně potvrdil i odvolací soud, který nadto konstatoval: „Z účtenky vystavené taxislužbou totiž dále vyplývá, že obžalovaní přijeli do V. n. L. z N. u Č.B. a tamtéž se vrátili, to vše za částku 2.830,- Kč. Zde je jistě možno hledat motiv jednání obou pachatelů.“
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne nejen společné jednání obou obviněných, ale i úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě (společného) úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující (společné) jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Z kontextu zjištěného skutkového stavu věci je patrné (jak ostatně přiléhavě argumentoval státní zástupce), že obviněný jednal protiprávně ve shodě se spoluobviněným P. J., resp. že oba dva jednali koordinovaně, minimálně na základě konkludentního ujednání zahrnujícího jak užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí ve vztahu k poškozenému, tak i záměr zmocnit se věci poškozeného. Společně po poškozeném požadovali finanční prostředky, a to za užití násilí ihned v počátku útoku (spoluobviněný P.J. poškozeného dvakrát udeřil do obličeje). Následně poškozenému vyhrožovali bezprostředním násilím (konkrétně obviněný vyhrožoval poškozenému mj. podříznutím, a to slovně i gestem, a dále demonstrací paralyzéru v blízkosti poškozeného), a když poškozený takovému nátlaku nepodlehl, proti jeho vůli mu odebrali hotovost z peněženky. Nutno zdůraznit, že z pohledu použité právní kvalifikace není relevantní, že fyzicky odejmul poškozenému peníze pouze spoluobviněný P. J. Je zřejmé, že obviněný se spoluobviněným P.J. se při popsaném jednání doplňovali a v žádném okamžiku nijak nedal žádný z nich najevo, že by se druhý dopustil excesu z původní dohody, ale oba v násilném jednání pokračovali až do dosažení cíle - odcizení finanční částky poškozenému.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý