ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1181.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1181/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2011 o dovolání obviněného I. P . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10 To 266/2011-112, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 267/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10 To 266/2011-112, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 14 T 267/2010, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, č. j. 10 To 266/2011-112, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že ze strany soudů došlo podle jeho názoru k „zásadnímu pochybení co do hmotně právního posouzení skutku“. Nadto upozorňuje na to, že jeho trestní věc představuje exemplární příklad navyklého postupu orgánů činných v trestním řízení při projednávání typově shodných deliktů, jako i při vlastní rozhodovací činnosti soudů. V další části svého dovolání cituje pasáže z rozhodnutí soudu druhého stupně, aby konstatoval, že se Krajský soud v Praze v plném rozsahu ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního stupně. Dále obviněný prostřednictvím obhájce polemizuje, ev. zpochybňuje zjištění soudu ohledně toho, kdo řídil v předmětné době motorové vozidlo, byť uvádí „že nezpochybňuje skutkové zjištění soudu, že s vysokou pravděpodobností v uvedený čas řídil motorové vozidlo pod vlivem návykových látek“. V podaném dovolání dále uvádí, že si „absolutně není schopen vybavit, že by v noci z 29. 9. na 30. 9. 2010 měl řídit pod vlivem návykových látek motorové vozidlo“. V této souvislosti poukazuje zejména na to, že se soudy nevypořádaly s otázkou koncepční změny §201 tr. zák. a §274 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, kdy podle jeho mínění nebylo „bezpečně a explicitně prokázáno úmyslné zavinění bez jakékoliv pochybnosti“. Podle názoru obviněného musí být rovněž vyloučeno, že by pachatel takového činu jednal v nepříčetnosti, či ve stavu zmenšené příčetnosti, což však soudy nezjistily a ubíraly se obvyklou praxí. Takovýto stav mohl být zjištěn pouze objektivním důkazem. V další části předkládá verzi, že „se v době spáchání skutku nacházel ve stavu nepříčetnosti a vzhledem k absenci objektivizujících důkazních pramenů nelze nikterak vyloučit, že obžalovaný mohl zcela nezaviněně požít i jinou návykovou látku, ev. k její aplikaci mohlo dojít i jinak“. Otázku úmyslného ohrožení pod vlivem návykové látky je nezbytné podle obviněného posuzovat prostřednictvím znaleckého posudku a nikoli volnou úvahou soudů. Soudům dále vytýká, že pokud by za situace řádně vedeného trestního řízení nedospěly k závěru o jeho nepříčetnosti v době spáchaného skutku, pak jeho jednání mělo být posuzováno podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšším soudem bylo zrušeno dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a obviněný obžaloby zproštěn.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslala k dovolání obviněného sdělení, ve kterém uvedla, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a dále uvedla, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s obsáhlou argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud opětovně za potřebné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není druhou alternativou odvolání. Na tomto místě je pak potřebné obviněného upozornit na to, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly již v rámci uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně, a byly rovněž uplatněny před soudem odvolacím. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že obviněný sám uvádí, že „obžalovaný nezpochybňuje skutkové zjištění soudu, že v uvedený čas s vysokou pravděpodobností řídil motorové vozidlo pod vlivem návykových látek“ – viz str. 4 jeho dovolání. Na druhou stranu na str. 6 svého dovolání argumentuje tím, že „si není absolutně schopen vybavit, že by měl v noci z 29. 9. na 30. 9. 2010 řídit pod vlivem návykových látek motorové vozidlo“. Již samo toto konstatování obviněného je další verzí k možnému skutkovému zjištění, tedy ve své podstatě zpochybňováním správnosti skutkového zjištění. V tomto směru pak Nejvyššímu soudu nezbývá než mj. poukázat na část výpovědi obviněného u hlavního líčení za přítomnosti obhájce (str. 91 spisu), kde uvedl: „je pravda, že jsem řídil předmětného dne pod vlivem alkoholu, vypil jsem hodně…“ Z této skutečnosti by pro orgán činný v trestním řízení vyplýval jediný závěr, který byl shrnut ve skutkovém zjištění. Také z dalších částí výpovědi obviněného vyplývá, že to byl on, kdo řídil motorové vozidlo, věděl o tom, že toto vozidlo řídí, věděl také o tom, že jako spolujezdec s ním jel svědek H. Připouští, že sedl za volant za situace, kdy vypil víc než měl, a proto došlo k dopravní nehodě – viz k dotazu obhájce u hlavního líčení. Pokud uvedené skutečnosti soud hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., pak dospívá ke skutkovému zjištění, které vyjádřil ve svém odsuzujícím rozsudku za neexistence zmenšené příčetnosti, či nepříčetnosti, přičemž takového zjištění prostřednictvím znaleckého posudku se obviněný dovolává. Vedle uvedeného lze dále zmínit i to, že obviněný poukazuje na ev. možnost jednání pod vlivem „psychotropní látky“, kterou mohl požít i jinak, kdy mu ji v nestřežený okamžik nasypala do nápoje jiná osoba. Všechny tyto argumenty uplatněné v rámci obhajoby zmiňuje Nejvyšší soud právě proto, aby bylo možno uceleně nahlížet na vývoj obhajoby obžalovaného a veškerou jím uplatněnou argumentaci rovněž brát v úvahu při hodnocení všech důkazů, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Přehlížet v této souvislosti nelze ani výpovědi policistů a záznamy o dechové zkoušce (str. 2, 3 rozsudku). S ohledem na výhrady ke skutkovému zjištění uplatněné obviněným (viz výše uvedeno) musí Nejvyšší soud dále uvést rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pod sp. zn. II. ÚS 681/04, pak Ústavní soud mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V návaznosti na otázku úmyslu musí Nejvyšší soud poukázat pouze na to, že podle §15 tr. zákoníku úmysl existuje v alternativě písmene a) a alternativě písmene b) – která uvádí, že pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení (zájem chráněný trestním zákonem) způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V souvislosti se zmínkou obviněného o potřebě nahlížet na skutek ve smyslu ustanovení §360 tr. zákoníku je potřebné uvést, že toto ustanovení upravuje posuzování jednání spáchaného v nepříčetnosti, kterou si pachatel zaviněně přivodil požitím nebo aplikací návykové látky. Jedná se o samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem. Nejvyšší soud již shora poukázal na některé skutečnosti, které vylučují závěr obhajoby o tom, že obviněný „byl v době spáchání skutku, který mu je kladen za vinu, ve stavu nepříčetnosti“.
Otázku zavinění je možno s vysokou mírou tolerance (je vázána na provedení dalších důkazů – znalecký posudek, přidání návykové látky jinou osobou) považovat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, neboť z provedeného dokazování a hodnocení důkazů jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím vyplývá, že se této otázce dostatečně věnovaly a vyjádřily se k ní ve svých rozhodnutích ve smyslu §125 tr. ř. či §134 tr. ř. (viz str. 3-4 rozsudku, str. 3 usnesení).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann