ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1199.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1199/2011-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 o dovolání, které podal obviněný P. K . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 To 111/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 15/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 43 T 15/2003, byl obviněný P.K. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství trestného činu zbavení osobní svobody podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §232 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „obžalovaní D.B., J. Ž., M. M., M. P., P.K.a Z. Š.
dne 4. 4. 2001 kolem 9,00 hod. v obvodu P., u obce N., z podnětu obžalovaného P.K., který usiloval o eliminaci podnikatelské konkurence, společně s podezřelým N. K., poté, co společně naplánovali únos poškozeného M.M., včetně rozdělení úkolů a zajištění místa, kde bude poškozený držen, poté, co obžalovaný J. Ž., který se vydával za policistu, provedl fiktivní dopravní kontrolu automobilu tov. zn. Toyota Land Cruiser, obžalovaní M. P. a M. M. násilím vtlačili poškozeného M. M. do automobilu tov. zn. Ford, svázali mu nohy a ruce, zakryli oči a odvezli do chaty v obci B., kde jej násilím drželi až do 6. 4. 2001 a nad rámec zadání obžalovaného P. K. nutili ho násilím k vydání částky 5,000.000,- Kč, přičemž se střídali v jeho střežení, odcizili mu shora uvedený automobil v ceně 1,253.700,- Kč, z něhož ještě odcizili videokameru zn. Panasonic, mobilní telefon zn. NOKIA, pistoli zn. Sig Sauer, ovladač na otevírání vrat, to vše v ceně 41.400,- Kč, osobní doklady a klíče od bytu, čímž poškozenému M. M. způsobili škodu ve výši 1,295.100,- Kč, následně se obžalovaný Z. Š. na příkaz obžalovaného D. B. a podezřelého N.K. vydal do bydliště poškozeného odcizit další věci, k čemuž však nedošlo, poté, co se jim nepodařilo získat další peníze od poškozeného, tohoto dne 6. 4. 2001 propustili, v důsledku fyzického násilí poškozený M.M. utrpěl zlomeninu dolní čelisti vlevo s posunem úlomků, mnohočetné krevní výrony a oděrky na obličeji, oboustranný brýlový krevní výron s otokem očních víček, pohmoždění krční páteře, rozsáhlý krevní výron na břiše v okolí pupku, pohmoždění obou zápěstí s krevním výronem na levém zápěstí a krevní výrony na pravém stehně a levém bérci“ (viz bod II. 1.) . Za tento trestný čin byl obviněný P.K. podle §232 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu byla stanovena povinnost dostavovat se nejvíce jedenkrát měsíčně k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. B., J.Ž., Z.Š., J.K., R. T., M. M., M.P. a L. Ž. a uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Z. Š., P. K., R. T. a L. Ž. a dále státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 To 111/2010, podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ve výroku o vině pod bodem III. u obviněného R. T. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za trestné činy, jimiž byl jmenovaný uznán vinným pod bodem I. výroku napadeného rozsudku podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 T 64/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007. Dále k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obviněného P. K. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného Z. Š. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu, ohledně obviněného R. T. podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem III. a ve výroku o trestu a ohledně obviněného P.K. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v té části výroku o podmíněném odsouzení s dohledem, jímž mu byla podle §60a odst. 3 tr. zák. uložena povinnost se nejvíce jedenkrát měsíčně dostavovat k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze,
aby ji znovu projednal a rozhodl ohledně obviněného Z. Š. ve výroku o trestu a ohledně obviněného R. T. ve výroku o vině pod bodem III. a ve výroku o trestu. Odvolání obviněného L. Ž.podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. K.(dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy nižších stupňů nedodržely základní zásady vyjádřené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku, resp. že nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty, především její objektivní stránka – jednání. Vyjádřil přesvědčení, že kdyby soudy provedly jím navrhované důkazy, byl řádně dokončen výslech poškozeného M. a bylo správně postupováno (viz níže), nemohl by být uznán vinným trestným činem zbavení osobní svobody ve formě organizátorství, neboť z jeho strany k žádnému kvalifikovanému projevu vůle nedošlo.
Následně konkretizoval, že výslech poškozeného M. při hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2009 nebyl skončen podle předpisů trestního práva. Poslední otázku výslechu položil jeho obhájce, nato JUDr. Braun přerušil hlavní líčení s tím, že bude pokračováno dne 23. 11. 2009, ovšem při tomto hlavním líčení výslech poškozeného dokončen nebyl. Upozornil, že výslech svědka musí být z hlediska procesního postupu řádně ukončen, a to dotazem na osoby oprávněné klást mu otázky a poučením svědka o svědečném. Při hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2009 ale jeho osobě, resp. jeho obhájci nebylo umožněno položit svědkovi připravené otázky a svědek nebyl poučen o právu požadovat svědečné. Uzavřel, že takovéto ukončení výslechu svědka z důvodu nedostatku času je nepřípustné a zakládá zásadní procesní pochybení a vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále uvedl, že ačkoliv byl již od počátku vyšetřování v některých výpovědích označen za údajného objednatele únosu poškozeného, obžalován byl až 27. 6. 2008. V průběhu celého vyšetřování a posléze i v průběhu hlavního líčení tudíž nemohl dostatečně hájit svá práva, neboť nebyl v postavení obžalovaného (byla mu tedy odepřena možnost se hájit, činit návrhy na dokazování a další procesní obranu). Ještě předtím, než byl obžalován, tak soud došel k závěru, že se skutek stal a jakým způsobem se stal. Takovým postupem mu bylo znemožněno prokazovat svou nevinu a vykonstruovanost celé kauzy.
Poté prohlásil, že trestní stíhání je procesně naprosto zmatečné. Jako důkazy jeho osobu usvědčující se totiž prolínají svědecké výpovědi, které je možno použít jako důkaz a zápisy o výpovědích, které takovou hodnotu nemají. K tomu, aby byl uznán vinným, soudu stačila výpověď spoluobviněného B., kterou ovšem nelze použít jako důkaz, neboť jde pouze o tvrzení spoluobviněného. Navíc se jedná o tvrzení proti tvrzení. Akcentoval, že výpovědi poškozeného M. se zásadně měnily, když dotyčný si s odstupem času pamatoval větší detaily, než na samém počátku. Za hodnověrnou lze podle jeho slov považovat pouze první výpověď poškozeného po únosu, zachycenou úředním záznamem ze dne 6. 4. 2001. V této souvislosti poukázal na R III./1967 s tím, že jde-li o výslech svědka, který je také poškozeným, je nutno dbát tomu, aby jeho výpověď nebyla ovlivňována znalostmi získanými přítomností při výslechu dalších svědků, event. při získávání dalších důkazů. Při hodnocení takovéto výpovědi musí soud přihlédnout k tomu, zda jeho výpověď nebyla ovlivněna znalostmi získanými při výkonu práv poškozeného, zejména nahlížením do spisu a přítomností při výslechu obžalovaného v hlavním líčení. Seznal, že soudy nepřihlédly k okolnosti, že poškozený M. vypovídal v hlavním líčení až po důkladném prostudování spisu. Rovněž zhodnotil, že z výpovědí spoluobviněného Ž. vyplývá, že se tento jen zprostředkovaně dozvěděl o údajné objednávce únosu jeho osobou, přitom ani není jasné, kdy se tak dozvěděl, zda hned na začátku, u soudu či zda mu pozadí únosu nastínil spoluobviněný B. později. Takovéto výpovědi nemohou sloužit jako usvědčující důkaz jeho viny. Soudům dále vytkl, že nevyslechly jím navrhované svědky způsobilé prokázat jeho nevinu, neprovedly důkaz nahrávkou, z níž vyplývá, že mu poškozený volal v době únosu a že byl doma se svými přáteli M. a I. P. K tvrzení nalézacího soudu v tom smyslu, že měl motiv, a to soudní jednání konané dne 4. 4. 2001, poznamenal, že tohoto jednání se kromě jeho osoby účastnili všichni nájemci daných nemovitostí, že šlo o prvoinstanční soud a nikoliv o první jednání ve věci a že poškozený M. byl právně zastoupen. Dodal, že tvrzený motiv nelze brát jako důkaz, že jasným motivem byly peníze (viz výpověď spoluobviněného Š.). V neposlední řadě se ohradil proti tomu, že se soud nezabýval faktem, že byť byly spolu s ním jako osoby účastnící se únosu označeni pan M., pan K. a pan K., nikdo z nich nebyl obžalován. Závěrem zdůraznil, že neexistuje jediný přímý či nepřímý důkaz, který by ho z předmětného trestného činu usvědčoval, že únos poškozeného nezosnoval a neměl k tomu, na rozdíl od spoluobviněných, ani motiv, přičemž jakmile zjistil, že došlo k únosu poškozeného, ihned kontaktoval policii a nabídl spolupráci.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. l tr. ř. zrušil napadený rozsudek, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, popř. podle §265 l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, věc znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. není možné, neboť řádný opravný prostředek obviněného nebyl zamítnut ani odmítnut a naopak mu bylo částečně vyhověno, byť nepochybně v menším rozsahu, než se toho obviněný domáhal.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal, že obviněný ve skutečnosti pod tento dovolací důvod podřazuje námitky týkající se toliko neúplnosti dokazování a nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále údajné vady procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 To 111/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (k tomu viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, pochybení při provádění dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně o absenci objektivní stránky (jednání) aplikované skutkové podstaty. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, pochybení při provádění dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý